Recenze: Serge Gainsbourg hrál žida z plakátu

Kamil Fila Kamil Fila
27. 4. 2010 9:27
Netradiční filmový životopis slavného šansoniéra
Foto: HCE

Recenze – Životopisné filmy o umělcích samy málokdy bývají umělecké, většinou se spoléhají na tradiční vyprávění a informativnost; trochu atraktivnější a zároveň lživější a manipulativnější formou nahrazují dokumenty. Nesnaží se příliš rozluštit tajemství tvorby, ale spíš ukázat, že určitý zbožštěný idol byl také smrtelník a že byl o to víc člověkem, jenž hodně hřešil.

Záměrů, proč točit životopisy, je víc: znovuzpřítomnit určitou dobu, možnost beztrestně ukazovat dekadentní výjevy, protože "tak to přece bylo“ - a jde také o lehký způsob, jak nalézt velký silný příběh a příležitost pro herce předvést celou šíři svého výrazového rejstříku. Mnohdy se přitom zapomíná, v čem byl jedinečný přínos nějakého člověka v dějinách, když z něj uděláme "obyčejného člověka“; jindy naopak vznikne neživotný pomník, kde se potkávají velikáni jako na orloji, který by sestrojil Jára Cimrman.

Foto: HCE

Snímek Serge Gainsbourg (v originále Gainsbourg: Vie héroïque) se od tradičních filmů o hudebnících jako je Ray (2004), Walk The Line (2005) či Edith Piaf (2007) liší tím, že vědomě říká: na tomto hudebníkovi není zajímavá pravda o jeho životě, ale jeho lži.

Nemáme se tedy dobrat konečného kronikářského poznání, spíš zakoušet jistou vizi, jak se takové kroniky píší a jak vznikají mýty a legendy. Vtip je v tom, že film je i v této své metodě poměrně zákeřný a zprvu nečitelný.

Židácký ksicht

Vlastně by to byl skoro normální životopis, kdyby v něm nebyly animované titulky a scénky, kdy vystupují postavy z plakátů. Tyto zvláštně drhnoucí výtvarné prvky se zprvu zdají jen jako otravná kudrlinka na hladkém povrchu vyprávění. Ale posléze proniknou do děje natolik výrazně a vrací se jako nepříjemná recidiva psychického problému hlavního hrdiny, že je vezmeme jako příznak základní povahy díla.

Foto: HCE

Režisér Joann Sfar totiž ve svém filmovém debutu adaptoval vlastní comicsový román a ještě víc zvýraznil motiv Gainsbourgova věčného potýkání se s tím, že si připadal ošklivý. Nešlo jen o běžný komplex z toho, který může mít někdo z velkého nosu či uší. Gainsbourg, který se až ve středním věku stal idolem žen, si od dětství vštípil, že vypadá jako karikatura žida z antisemitských plakátů a až do smrti nenáviděl svůj "židácký ksicht“.

Film a comics reflektují tohle zhnusení sebou samým na více úrovních. Jednak v životě tohoto slavného šansoniéra a hudebního skladatele na úplné minimum potlačuje natáčení filmů a práci pro film (Gainsbourg přitom složil hudbu k více než 50 snímkům a v 45 sám hrál), naopak je nebývale zdůrazněna jeho raná dráha neúspěšného malíře.

Právě malování je ukázáno jako jeho "špatný talent“, jako nějaké pokřivené vnímání světa. A hlavně z této životní etapy Gainsbourgovi zůstane jeho kreslené alter ego, které má zdůrazněné všechny "židovské“ znaky, ale přitom není žádný ušlápnutý chudák, naopak suverén, který se nenechá nikým omezovat.

Foto: HCE

Tohle temné alter ego mu pak prý našeptávalo dělat spoustu špatností a výtržností. Malý Lucien (ještě než si vzal mužnější pseudonym Serge) si zároveň udělá imaginárního kamaráda z žida-klíštěte z propagandistického plakátu.

U Viana žili trpaslíci

Zatímco v comicsu je ale práce s různými způsoby zobrazení přece jen organičtější, neboť všechno je kresba, ve filmu vyvstanou silné rozdíly v materiálu mezi animací, mezi živými lidmi a pak taky loutkami (maskami). Celý dojem je posílen i tím, Gainsbourg byl ve Francii velmi populární jako jeden z Gumáků, což na konci ostatně zazní.

Zkrátka vše tu směřuje k co nevýraznější konfrontaci skutečného-živého Gainsbourga s jeho různými karikaturami, ale přitom je jasné, že i to, co z jeho života vidíme, jsou oživená tabla z dobových záznamů. (Pokud si dáte malinko práci a prokoušete se k nim na internetu, pobaví vás, jak pečlivě je v hrané verzi vše rekonstruováno.)

Foto: HCE

Má to svůj smysl jako politické gesto – Gainsbourg coby rebel (někdy odvážný a spravedlivý, jindy jen oplzlý a sjetý) vyvolával mezi běžnými Francouzi i v tisku ohlasy typu "antisemitismus je vždycky někým vyprovokován a jsou to právě tyhle typy židů jako on". Jenomže když někdo vezme karikaturu za svou a udělá z ní něco na způsob comicsového supermana, tak na něj nemůžou. Komplex méněcennosti se přemění ve zdvižený prostředníček.

Popsaný koncept působí ohromně nápaditě a možná vás naladí na mnohem zajímavější film, než jaký vzniknul. Potíž je hlavně v tom, že ony "comicsové vsuvky" vlastně dost zpomalují tempo a jejich úloha je zpočátku nejasná.

Pokud se zobrazí jedno médium v jiném médiu, nemusí jít automaticky o něco obohacujícího, v mnoha případech zůstávají některé scény jen bizarní a nevysvětlitelné (např. Gainsbourg přichází do bytu Borise Viana, kde jsou v regálech živí trpaslíci) - přičemž pokud nejste dokonale obeznámeni s Gainsbourovým životem, ani nevíte, čeho by měl určitý výjev být reflexí a parafrází.

Dějiny kinematografie

Foto: HCE

Podobně z tempa vyhozené a stylově rozhárané filmy točí i jiný francouzský comicsový autor Enki Bilal (Bunker Palace Hôtel, Tykho Moon, Immortel), a co se týče mnohosti identit a práce s autorskými mýty, je ještě mnohorozměrnější a hůře čitelný snímek Todda Haynese Bob Dylan – Šest tváří.

Přiznám se dokonce, že jsem někdy ve třetině měl chuť z Gainsbourga odejít, jak mi připadal celý ten nápad s "židovskými ksichty“ otravný, a nezabránilo by mi v tom ani vědomí, že Sfar má židovství jako jedno ze svých ústředních témat mnoha jiných comicsů a že bych si měl rozšířit obzory.

Ale pak se odpor najednou prolomil, když mi došlo, že film má stejně různorodý styl, jako byl Gainsbourg žánrově přelétavý a nezařaditelný hudebník. Ale především – film se stylově vyvíjí a lehce kopíruje i vývoj kinematografie, čili po těžkopádných 30. až 50. letech, kde převládají příliš konvenční způsoby vyprávění a náhlé expresivní umělecké prvky, nastoupí rozevlátá a uvolněná 60. léta a pak dekadence 70. a 80. let, kde je nejdůležitější pocitová atmosféra.

Ne, že by šlo dějiny 20. století a kinematografie popsat takto jednoduše, ale film se rozhodně v průběhu času odlehčuje, zbavuje sešněrovanosti a učí se provokovat stejně jako Gainsbourg.

Objevíme u něj křehkost i komediální vlohy. Zjistíme, že bojoval se špatným svědomím Francie, ať už se týkalo koloniální minulosti nebo skrytého antisemitismu, ale sám byl zároveň šovinista a sexistický macho.

Nelze než vyjádřit obdiv herci Ericu Elmosinovi, že ve svých 44 letech zvládl Gainsbourga ztvárnit od jeho raných třiceti až do smrti – jde o výkon z rodu životních, pohlcujících a totálně přesvědčivých.

Jen se trochu bojím, že mýtus jménem Serge Gainsbourg se tímto dílem pouze zdánlivě složitě rekonstruuje, ale ve skutečnosti se tu pořád podléhá všem základním klišé o umělci jako hříšníkovi, který hřeší tak moc proto, že to za nás ty běžné smrtelníky přece musí někdo oddřít.

Serge Gainsbourg
Gainsbourg (Vie héroďque)
Žánr: Drama, Hudební
Režie: Joann Sfar
Obsazení: Eric Elmosnino, Mylčne Jampanoď, Laetitia Casta, Lucy Gordon, Anna Mouglalis, Yolande Moreau, Sara Forestier ad.
Délka: 130 minut
Premiéra ČR: 22.04.2010
 

Právě se děje

před 10 minutami

Krize v letectví trvá, letiště odbavilo ve čtvrtletí o 90 procent méně pasažérů

Letecká doprava je kvůli pandemii koronaviru nadále v hluboké krizi. Na pražském ruzyňském letišti odbavili během prvního čtvrtletí téměř 251 000 cestujících, což je meziročně o 90 procent méně. Krize změnila i vytížení jednotlivých destinací, nejoblíbenější byla Dubaj, uvedla mluvčí Letiště Praha Kateřina Pavlíková. V následujících týdnech by se situace měla postupně mírně zlepšovat, někteří dopravci plánují obnovení spojů.

Koronavirová krize v Česku naplno vypukla loni v březnu. Meziroční 90procentní pokles v prvním čtvrtletí je tak z velké částí ještě v porovnání s předkrizovým stavem. Krize výrazně proměnila i vytížení jednotlivých destinací. Zatímco loni cestující z Prahy nejčastěji mířili do Londýna nebo Moskvy, nyní byla nejoblíbenější destinací Dubaj. Následoval Amsterdam a egyptská Hurgada. Letiště během letošního čtvrtletí odbavilo celkem 6943 letů.

Zdroj: ČTK
před 14 minutami

GIBS obvinila jihočeského policistu ze zabití muže

Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) obvinila jihočeského policistu ze zabití muže při zásahu na Jindřichohradecku. Tragická událost se stala loni v srpnu v chatové oblasti. Podle závěrů inspekce policista do muže po prvním zásahu zbytečně ještě následně dvakrát vystřelil. Na výsledek vyšetřování upozornil deník Právo, GIBS o tom ve středu informovala v tiskové zprávě.

Stíhanému, který zatím není postaven mimo službu, hrozí až desetileté vězení. Policisté loni zasahovali v chatové oblasti Smržov na Jindřichohradecku proti agresivnímu muži. Podle inspekce byl pod vlivem alkoholu a demoloval vybavení

Zdroj: ČTK
před 17 minutami

Soud zprostil otce a exmanželku Radka Březiny obžaloby z praní špinavých peněz

Okresní soud ve Zlíně ve středu zprostil otce a exmanželku Radka Březiny, organizátora rozsáhlých obchodů s nezdaněným lihem, obžaloby z takzvaného praní špinavých peněz. Za legalizaci výnosů z trestné činnosti hrozily Vladimíru Březinovi a Stanislavě Březinové tři roky až osm let vězení. Vinu oba popírali, k středečnímu vyhlášení rozsudku nepřišli. Zprošťující rozsudek vynesl v případu prvoinstanční soud už podruhé.

Státní zástupce Radek Bartoš navrhoval v kauze nepodmíněné tresty. Pro devětašedesátiletého Vladimíra Březinu žádal vězení okolo 5,5 roku, pro sedmačtyřicetiletou Stanislavu Březinovou pod 5,5 roku, tedy polovinou trestní sazby. Obhájci obžalovaných požadovali pro své klienty zproštění obžaloby. Podle rozhodnutí trestního senátu s předsedou Pavlem Houdkem není skutek označený v žalobním návrhu trestným činem

Zdroj: ČTK
Další zprávy