Recenze – Životopisné filmy o umělcích samy málokdy bývají umělecké, většinou se spoléhají na tradiční vyprávění a informativnost; trochu atraktivnější a zároveň lživější a manipulativnější formou nahrazují dokumenty. Nesnaží se příliš rozluštit tajemství tvorby, ale spíš ukázat, že určitý zbožštěný idol byl také smrtelník a že byl o to víc člověkem, jenž hodně hřešil.
Záměrů, proč točit životopisy, je víc: znovuzpřítomnit určitou dobu, možnost beztrestně ukazovat dekadentní výjevy, protože "tak to přece bylo“ - a jde také o lehký způsob, jak nalézt velký silný příběh a příležitost pro herce předvést celou šíři svého výrazového rejstříku. Mnohdy se přitom zapomíná, v čem byl jedinečný přínos nějakého člověka v dějinách, když z něj uděláme "obyčejného člověka“; jindy naopak vznikne neživotný pomník, kde se potkávají velikáni jako na orloji, který by sestrojil Jára Cimrman.
Snímek Serge Gainsbourg (v originále Gainsbourg: Vie héroïque) se od tradičních filmů o hudebnících jako je Ray (2004), Walk The Line (2005) či Edith Piaf (2007) liší tím, že vědomě říká: na tomto hudebníkovi není zajímavá pravda o jeho životě, ale jeho lži.
Nemáme se tedy dobrat konečného kronikářského poznání, spíš zakoušet jistou vizi, jak se takové kroniky píší a jak vznikají mýty a legendy. Vtip je v tom, že film je i v této své metodě poměrně zákeřný a zprvu nečitelný.
Židácký ksicht
Vlastně by to byl skoro normální životopis, kdyby v něm nebyly animované titulky a scénky, kdy vystupují postavy z plakátů. Tyto zvláštně drhnoucí výtvarné prvky se zprvu zdají jen jako otravná kudrlinka na hladkém povrchu vyprávění. Ale posléze proniknou do děje natolik výrazně a vrací se jako nepříjemná recidiva psychického problému hlavního hrdiny, že je vezmeme jako příznak základní povahy díla.
Režisér Joann Sfar totiž ve svém filmovém debutu adaptoval vlastní comicsový román a ještě víc zvýraznil motiv Gainsbourgova věčného potýkání se s tím, že si připadal ošklivý. Nešlo jen o běžný komplex z toho, který může mít někdo z velkého nosu či uší. Gainsbourg, který se až ve středním věku stal idolem žen, si od dětství vštípil, že vypadá jako karikatura žida z antisemitských plakátů a až do smrti nenáviděl svůj "židácký ksicht“.
Film a comics reflektují tohle zhnusení sebou samým na více úrovních. Jednak v životě tohoto slavného šansoniéra a hudebního skladatele na úplné minimum potlačuje natáčení filmů a práci pro film (Gainsbourg přitom složil hudbu k více než 50 snímkům a v 45 sám hrál), naopak je nebývale zdůrazněna jeho raná dráha neúspěšného malíře.
Právě malování je ukázáno jako jeho "špatný talent“, jako nějaké pokřivené vnímání světa. A hlavně z této životní etapy Gainsbourgovi zůstane jeho kreslené alter ego, které má zdůrazněné všechny "židovské“ znaky, ale přitom není žádný ušlápnutý chudák, naopak suverén, který se nenechá nikým omezovat.
Tohle temné alter ego mu pak prý našeptávalo dělat spoustu špatností a výtržností. Malý Lucien (ještě než si vzal mužnější pseudonym Serge) si zároveň udělá imaginárního kamaráda z žida-klíštěte z propagandistického plakátu.
U Viana žili trpaslíci
Zatímco v comicsu je ale práce s různými způsoby zobrazení přece jen organičtější, neboť všechno je kresba, ve filmu vyvstanou silné rozdíly v materiálu mezi animací, mezi živými lidmi a pak taky loutkami (maskami). Celý dojem je posílen i tím, Gainsbourg byl ve Francii velmi populární jako jeden z Gumáků, což na konci ostatně zazní.
Zkrátka vše tu směřuje k co nevýraznější konfrontaci skutečného-živého Gainsbourga s jeho různými karikaturami, ale přitom je jasné, že i to, co z jeho života vidíme, jsou oživená tabla z dobových záznamů. (Pokud si dáte malinko práci a prokoušete se k nim na internetu, pobaví vás, jak pečlivě je v hrané verzi vše rekonstruováno.)
Má to svůj smysl jako politické gesto – Gainsbourg coby rebel (někdy odvážný a spravedlivý, jindy jen oplzlý a sjetý) vyvolával mezi běžnými Francouzi i v tisku ohlasy typu "antisemitismus je vždycky někým vyprovokován a jsou to právě tyhle typy židů jako on". Jenomže když někdo vezme karikaturu za svou a udělá z ní něco na způsob comicsového supermana, tak na něj nemůžou. Komplex méněcennosti se přemění ve zdvižený prostředníček.
Popsaný koncept působí ohromně nápaditě a možná vás naladí na mnohem zajímavější film, než jaký vzniknul. Potíž je hlavně v tom, že ony "comicsové vsuvky" vlastně dost zpomalují tempo a jejich úloha je zpočátku nejasná.
Pokud se zobrazí jedno médium v jiném médiu, nemusí jít automaticky o něco obohacujícího, v mnoha případech zůstávají některé scény jen bizarní a nevysvětlitelné (např. Gainsbourg přichází do bytu Borise Viana, kde jsou v regálech živí trpaslíci) - přičemž pokud nejste dokonale obeznámeni s Gainsbourovým životem, ani nevíte, čeho by měl určitý výjev být reflexí a parafrází.
Dějiny kinematografie
Podobně z tempa vyhozené a stylově rozhárané filmy točí i jiný francouzský comicsový autor Enki Bilal (Bunker Palace Hôtel, Tykho Moon, Immortel), a co se týče mnohosti identit a práce s autorskými mýty, je ještě mnohorozměrnější a hůře čitelný snímek Todda Haynese Bob Dylan – Šest tváří.
Přiznám se dokonce, že jsem někdy ve třetině měl chuť z Gainsbourga odejít, jak mi připadal celý ten nápad s "židovskými ksichty“ otravný, a nezabránilo by mi v tom ani vědomí, že Sfar má židovství jako jedno ze svých ústředních témat mnoha jiných comicsů a že bych si měl rozšířit obzory.
Ale pak se odpor najednou prolomil, když mi došlo, že film má stejně různorodý styl, jako byl Gainsbourg žánrově přelétavý a nezařaditelný hudebník. Ale především – film se stylově vyvíjí a lehce kopíruje i vývoj kinematografie, čili po těžkopádných 30. až 50. letech, kde převládají příliš konvenční způsoby vyprávění a náhlé expresivní umělecké prvky, nastoupí rozevlátá a uvolněná 60. léta a pak dekadence 70. a 80. let, kde je nejdůležitější pocitová atmosféra.
Ne, že by šlo dějiny 20. století a kinematografie popsat takto jednoduše, ale film se rozhodně v průběhu času odlehčuje, zbavuje sešněrovanosti a učí se provokovat stejně jako Gainsbourg.
Objevíme u něj křehkost i komediální vlohy. Zjistíme, že bojoval se špatným svědomím Francie, ať už se týkalo koloniální minulosti nebo skrytého antisemitismu, ale sám byl zároveň šovinista a sexistický macho.
Nelze než vyjádřit obdiv herci Ericu Elmosinovi, že ve svých 44 letech zvládl Gainsbourga ztvárnit od jeho raných třiceti až do smrti – jde o výkon z rodu životních, pohlcujících a totálně přesvědčivých.
Jen se trochu bojím, že mýtus jménem Serge Gainsbourg se tímto dílem pouze zdánlivě složitě rekonstruuje, ale ve skutečnosti se tu pořád podléhá všem základním klišé o umělci jako hříšníkovi, který hřeší tak moc proto, že to za nás ty běžné smrtelníky přece musí někdo oddřít.
| Serge Gainsbourg | |
| Gainsbourg (Vie héroďque) | |
| Žánr: | Drama, Hudební |
| Režie: | Joann Sfar |
| Obsazení: | Eric Elmosnino, Mylčne Jampanoď, Laetitia Casta, Lucy Gordon, Anna Mouglalis, Yolande Moreau, Sara Forestier ad. |
| Délka: | 130 minut |
| Premiéra ČR: | 22.04.2010 |
