Recenze - Jestli se nějakému žánru snažím vyhýbat, jsou to komedie. Neexistuje nic nudnějšího než se hodinu a půl dívat na to, jak se někdo kolem řídké zápletky pokouší dělat vtipy nebo jen blbé obličeje, a když už nic nezabírá, tak aspoň zakopne, aby se mohli smát i ti s nejnižším IQ v sále.

Foto: Kultura

V době, kdy díky internetu denně zhlédnete spousty vtipných fotek, fotomontáží a videí, jejichž účelem není nic jiného než si pár vteřin oddechnout od práce, pozbývá jakýkoli smysl chodit do kina na filmy, kde uslyšíte nebo uvidíte jen pár povedených momentů, ale většinu času musíte přetrpět, když se je někdo snaží spojit do příběhu.

Udělat komedii, která má tah v celovečerní stopáži, je mimořádný výkon a většinou už podle upoutávek poznáte, že se o to nesnaží 95 procent těch, kteří se považují za tvůrce komedií. Víceméně libovolný akční film či horor jsou dnes vtipnější než čisté komedie a přitom vtipy a gagy u nich tvoří jen bonus, ne kostru.

Intuitivní nahlédnutí existence

Problém je už s roztříštěností našeho současného života - většina lidí stráví většinu času ve škole nebo v práci, kdy místo legrace zažívají jen šikanu, nudu a stres. Životní příběhy vznikají až ve vztazích mimo práci, proto taky většina komedií vynechává ze svého zorného pole to, čím se hrdinové konkrétně živí. Jako by tím chtěly potlačit vše nepříjemné a taky "nepříběhové".

Foto: Kultura

Komedie tak slouží ve většině případů jako totální oddych a zapomnění na všechno - čímž v sobě smích, který mají vyvolávat, postrádá okamžik poznání. Jen naprosté minimum komedií míří proti něčemu a jejich humor něco pojmenovává. A jak víme, pravý smích je intuitivní nahlédnutí na způsob naší existence; veškeré ostatní cenění zubů spojené s rychlým vydechováním jsou jen zástěrkou za nervozitu (v případě obětí), nebo sadistickým šklebem psychopata.

Komedie Šéfové na zabití (v originále Horrible Bosses, a v češtině polo-foneticky "Hory blbosti") je ale po delší době film, který přinejmenším vychází právě z toho, co lidé zažívají v práci. Zápletka se třemi kamarády, kteří mají každý jiné zaměstnání a šéf každého z nich je natolik nesnesitelný, že by si zasloužil zemřít, zákonitě oslovuje miliony frustrovaných jedinců zakopaných v beznadějných pracovních poměrech.

Film se ovšem už ani nepokouší o nějakou realistickou sondu nebo sociální kritiku, ani o zdánlivou improvizaci v duchu sitcomů nebo reality show (vrcholnou směsku těchto přístupů reprezentuje geniální, dobově nejpříznačnější dílo - Kancl, The Office). Šéfové na zabití poskytují divákům přímou satisfakci - jednoduše ty zmrdy zabít. Pokud máte pocit, že to lze říct i jemněji, tak nelze. Kdyby totiž nebyli tak nesnesitelní zmrdi, jejichž smrt bude pro lidstvo pouze aktem vyrovnání vesmírné karmy, tak by je zabíjet nebylo třeba.

Foto: Kultura

Toto v první části napadne ony tři kamarády v jednom opileckém rauši, a zbytek filmu se už pak jen pokoušejí naplánovat a provést své akce tak, aby je policie nemohla chytit. Coby diváci televizních seriálů ale moc dobře vědí, že "zločinci vždycky udělají nějakou chybu", a proto se rozhodnou najmout si profesionála.

Jak se ovšem ukáže, žádný z potenciálních profesionálů není ten pravý, a tak to naši hrdinové budou muset přece jen provést sami. Zde se pro změnu inspirují znalostí Hitchcockových Cizinců ve vlaku a De Vitovy komedie Vyhoď máti z vlaku a své oběti si mezi sebou jednoduše prohodí, tudíž k nikomu z nich nepovede přímá stopa.

Podřízenější to natřou prominentnějším

Každá komedie je tak dobrá, jaká existuje souhra mezi parťáky. Zde hodně pomáhá, že stranu zaměstnanců zastupují málo známí herci (vlastně přesně ony podřadné myši v hollywoodském systému) a stranu šéfů reprezentují filmové hvězdy - Kevin Spacey, Collin Farrell a Jennifer Aniston. Kopíruje se tu stejné symbolicky mocenské schéma jako v příběhu - ti podřízenější to natřou těm prominentnějším.

Foto: Kultura

Každá z obsazených hvězd přitom hraje podstatně jinak, než jsme byli dosud zvyklí. (Představovat si rovněž můžete, jak by se tu vyjímali jiní zvažovaní herci - Vince Vaughn, Owen Wilson, Matthew McConaughey, Ashton Kutcher, Paul Rudd, Philip Seymour Hoffman, Jeff Bridges či Tom Cruise.) Spacey je sice chameleon a už mnohokrát byl za padoucha i psychopata, ale zřejmě nikdy nedostal možnost předvést tak agresivní stránku své osobnosti jako v případě zmrda, co má alergii na arašídy.

Collin Farrell zase jistě nemá problém nevypadat jako ze škatulky, ale nikdy předtím nebyl ve filmu tak hnusný jako v roli šňupače koksu s otřesnou přehazovačkou na hlavě a ještě otřesnějším vkusem na oblékání a bytový design. (Jak při vloupání do jeho domu to vystihne jeden z hrdinů nepřeložitelnou hlaškou "This is a douchebag museum!")

Jennifer Aniston sice dovede hrát různě protivné ženy, které cítí, že už nemůžou být navždy milou Rachel z Přátel, ale nikdy nebyla taková nymfomanská mrcha jako v tomto filmu - a nutno přiznat, že jako jediného šéfa by ji asi většina lidí/mužů nechtěla zabít, a když už, tak právě sexem (tedy prostě ušukat k smrti).

Pro všechny pohoršené čtenáře a čtenářky dodávám, že tímto textem jen velmi zlehka připravuju publikum na to, jakým jazykem se ve filmu USTAVIČNĚ mluví. (Uznejte, že "ušukat k smrti" je mimořádně jemný obrat oproti šéfčině příkazu "Okamžitě mi vymrdej držtičku!" A to jsme pořád tak na levelu 2 a je jich tu víc...)

Čili zcela uživatelsky: pokud vám nesedí komedie typu Pařba ve Vegas, vadí vám určité výrazy si jenom číst v titulcích (natožpak jim plně rozumět v angličtině), a nepřipadá vám zábavné, když si jeden z hrdinů z pomsty strčí šéfův zubní kartáček do řiti (což pak bude hlavní usvědčující DNA důkaz), v tom případě na Šéfy na zabití nechoďte.

A neříkejte mi, že se vás důkladně a doslovně, jak to jenom šlo, nevaroval. A nestěžujte si ani mému šéfovi, že do recenzí píšu taková slova. Je na dovolené, tak ho neotravujte. Ať má aspoň jednou v roce klid.