Recenze: Scott Pilgrim promlouvá k hyperaktivním mozkům

Kamil Fila Kamil Fila
20. 10. 2010 10:20
Adaptace netradiční comicsové akční romance
Foto: Bontonfilm

Recenze - Když se na plátně rozsvítí logo Universalu a pod ním zní proslulá znělka v osmibitovém formátu, jedná se o čelní útok na nostalgii generace prožívající své dětství v 80. letech. Postupně se pak dostane i na nostalgii po nezávislých kytarových kapelách a dalších jevech, které nás provázely v průběhu posledních let.

Snímek Scott Pilgrim proti zbytku světa je jakousi encyklopedií trendů. Na konci máte pocit, že si v něm můžete znovu a znovu listovat. Je ale otázka, jestli vás k tomu pohání ještě nějaký další důvod, než si ověřit svou „popkulturní sečtělost".

Foto: Bontonfilm

Snímek tak důsledně staví na své nedospělosti, prchavosti a povrchnosti, že mu to sice nemůžete vyčítat jako chybu, ale neznamená to, že vám v něm pořád nebude cosi chybět - třeba opravdovost emocí.

Co se řeší a neřeší

Velmi věrná adaptace šestidílné comicsové série patří k těm nejnápaditějším filmům roku; kadence vtípků často převyšuje kapacitu běžného chápání. Žánry se tu střídají a míchají dohromady s promiskuitní lehkovážností, aniž se nad tím například postavy příběhu jakkoli pozastavují.

Pro třiadvacetiletého hlavního hrdinu (či spíš sraba) Scotta Pilgrima není problém absolvovat brutální karate-kungfu-ninja souboje s bývalými kluky své nynější skoro-přítelkyně nadanými nadpřirozenými schopnostmi - ale potíž mu činí být upřímný k dosavadní přítelkyni, s níž už nechce chodit.

Foto: Bontonfilm

Nikdo se tu nepozastavuje nad tím, že když někdo dostane nakládačku a rozpadne se na hromadu mincí jako ve videohře, všichni ale řeší, jak se Scott může chovat tak amorálně, aby si jako dvacátník začal něco s náctiletou středoškolačkou, a aby to tzv. táhnul se dvěma holkama najednou (Nikdo neřeší ani to, proč se holky tahají s ním, nebo co vlastně to chození a tahání obnáší).

Oproti comicsu, kde kvůli stylu kresby připomínajícím japonskou mangu působil Scott jako větší frajer, se ve filmu setkáváme s roztomilým loserem Michaelem Cerou, který „civilní část Scotta" hraje se stejnou upejpavostí a kníkavou dikcí jako předchozí role v komediích Juno nebo Superbad.

O to větší překvapení pak přichází v akčních scénách, kdy jen tak levou zadní v otočce ve výskoku dá záhul zdánlivě mnohem zdatnějším soupeřům, kteří jsou navíc často v přesile (jsou to dvojčata, mají dvojníky, umějí se zneviditelnit, mají po boku prsaté upírky, jsou vegani, a tudíž jsou vyšší bytosti a ovládají telekinezi).

Ve skutečnosti jen loser

Při prvním zhlédnutí Scotta Pilgrima jsem se cítil přehlcený, ale zároveň mi film strašně rychle vyprchal z hlavy a měl jsem pocit, že soubojů je buď příliš mnoho, nebo že přinejmenším ten poslední je už moc natahovaný. Zábavnější mi připadala vlastně ta civilnější rovina, zatímco ta supestylizovaná spíš rušila.

Foto: Bontonfilm

Napodruhé, poháněný onou touhou „listování encyklopedií", jsem musel uznat, že by bylo zbytečné film zkracovat nebo v něm jinak vyvážit poměr mezi romancí, komedií a akcí. Protože právě toto promíšení a nerozhodnost hlavní postavy „žít je jeden žánr", podpořená nutkáním neustále utíkat do denního snění, je pro celé dílo typická.

Vskutku: to, jak je celý velmi banální příběh bez nějakých silných motivací podán, nahrává tomu, že se neodehrává ve Scottově fantazii.  Ne že by nechodil s Knives Chau i s Ramonou Flowers, ne že by nehrál v rockové kapele Sex Bob-omb. Ale všechno ostatní, co na plátně vidíme, může být spíš Scottovo toužebné přibarvování si a dramatizování reality. Ve skutečnosti je loser, který se vyhýbá odpovědnosti a odmítá lidem říkat do očí pravdu.

Jedině v tomto ohledu se film stává přijatelný - jinak by z něj zbyl sled různě bláznivých, do detailu vypiplaných scének. Snadno totiž můžeme poukázat na to, že se postavy nechovají „jako živé" a tudíž veškeré city nemají žádnou váhu. Namísto toho, abychom si stěžovali, že musíme sledovat lidi bez osobnosti, a brali „počítačovou hru" jako ukazatel, že dotyčný film je jaksi neúplný („je to jen jako počítačová hra"), můžeme ale zaujmout opačný pohled.

Foto: Bontonfilm

Co když v těch počítačových hrách a dalších fenoménech moderní doby, jako jsou comicsy nebo internetová komunikace, něco je? Co když do nich neuměle (nebo uměle?) vkládá hodně lidí všechny emoce, jichž jsou schopni? Co když je v nich ukryta nostalgie po „černobílém" světě dětství, který je jednodušší než ten „venkovní reálný svět"?

Co když se jimi vyjadřují věci, které nelze říkat naplno? Jak píše Umberto Eco: v postmoderní době je hrozně banální říct jen tak „Miluji tě". Víte, že to je klišé, a musíte neustále zdůrazňovat, že něco dáváte do uvozovek, abyste nebyli za naivky.

Scott Pilgrim představuje vrcholné stádium této kulturní situace - oni by si ti hrdinové možná i chtěli něco důležitého říct, byť je to úplně jednoduché, ale přitom si pořád dávají pozor, aby u toho byli cool, přestože jsou jinak úplně obyčejní, nevýjimeční a nezajímaví. Proto se k těm jednoduchým věcem propracovávají tak pomalu, ačkoli jsou jinak hyperaktivní a dělají spoustu věcí naráz.

Balancování na hraně

Foto: Bontonfilm

Režisér a scenárista Edgar Wright už má pomalu už patent na podobné hrdiny, jež bychom v současném slangu mohli označit za geeky, tedy jakési posedlé nadšence do popkulturních fetišů. Obyčejný život geeků Wright spolu se svým dvorním hercem Simonem Peggem zachytil v seriálu Spaced, splněné sny geeků „účinkovat v nějakém svém oblíbeném žánru" pak v celovečerních snímcích Soumrak mrtvých (zombie horor) a Jednotka příliš rychlého nasazení (policejní akční parťácký snímek).

Ve Scottu Pilgrimovi se tyto dva postupy prolnuly, přičemž „naplnění touhy být akční hrdina" tentokrát neudělá z outsidera hvězdu a nevynese mu respekt u vytoužené dívky; naopak všechny úlety do fantazie oddalují naplnění romantického vztahu. Scott Pilgrim je založený na odkládání důležitých, jednoduchých a základních věcí a jako filmové dílo tím balancuje na hraně zábavnosti, otravnosti a samoúčelnosti.

Jistě se dá pro svoje okouzlení popkulturou odvrhnout jako zcela zbytečná záležitost, s níž se její autoři bláhově piplali, aby publikum ohromovali dalšími a dalšími ulítlými fórky a bombastickou akcí. Ona tahle srandička, která vypadá jako studentské blbnutí, totiž přišla na 80 milionů dolarů.

Ale pokud změníte úhel pohledu a nemyslíte si, že autoři příliš podlehli vábení popkultury, ale spíš demonstrují její únikovost a náhražkovitost, pak na pár chvil dostanete film překvapivě kritický. Jistěže i tak vidíte jistou nerozhodnost tvůrců, nakolik své publikum bavit a nakolik mu „nastavovat zrcadlo" (když už jsme u těch klišé).

Koneckonců vidět je to i na komerčních výsledcích - film v USA propadnul, ale vytváří se kolem něj malá skupinka fanoušků, pro něž ten milion drobných vychytávek zabalených do jednoho balíčku představuje kult. I v tom je zřejmě ukrytý další neúspěch - místo kritického čtení zbývá nekritický obdiv.

Scott Pilgrim proti zbytku světa
Scott Pilgrim vs. the World
Žánr: Akční, Dobrodružný, Komedie, Romantika
Režie: Edgar Wright
Obsazení: Michael Cera, Mary Elizabeth Winstead, Kieran Culkin, Chris Evans, Anna Kendrick, Ellen Wong, Brandon Routh, Alison Pill, Jason Schwartzman, Johnny Simmons, Mae Whitman, Mark Webber, Aubrey Plaza, Brie Larson, Bill Hader, John Patrick Amedori, Erik Knudsen, Kristina Pesic, Clifton Collins Jr., Thomas Jane ad.
Délka: 112 minut
Premiéra ČR: 14.10.2010
 

Právě se děje

Aktualizováno před 54 minutami

Ve věku 93 let zemřel předseda Klubu dr. Milady Horákové a bývalý politický vězeň František Šedivý

Ve věku 93 let zemřel v úterý večer dlouholetý předseda Klubu dr. Milady Horákové František Šedivý. Za klub to ve středu oznámil Jiří Bulan. Šedivý za války spolupracoval s odbojem, po únoru 1948 strávil 12 let v komunistických věznicích a lágrech. Po listopadu 1989 působil také jako místopředseda Konfederace politických vězňů ČR. O svém životě napsal několik knih.

Šedivý podle Bulana zemřel po dlouhé nemoci. Poslední rozloučení se uskuteční v rodinném kruhu, veřejnost se bude moci se Šedivým rozloučit, jakmile to umožní situace s epidemií koronaviru, napsal.

"Mnoho let svého života se potýkal s totalitou, ale ani dlouholeté věznění v komunistických lágrech ho nezlomilo, stále si uchovával svůj cit pro spravedlnost a obdivuhodný smysl pro humor," uvedl Bulan. Šedivý podle něj byl masarykovec, spisovatel, křesťan, milovník přírody a myslivec, výborný řečník a především laskavý člověk. "Patřil také k těm, díky jejichž úsilí mohla být obnovena činnost České obce sokolské. A významnou měrou se zasloužil i o vznik pražského Gymnázia Milady Horákové v roce 2009," dodal Bulan.

Zdroj: ČTK
Další zprávy