Kontakt s mimozemskou civilizací je téma staré jako Hollywood sám. Spíše výjimečně to bývá setkání povznášející (Blízká setkání třetího druhu, Kontakt), většinou je střet s emzáky pro humanoidní obyvatele Země poměrně slušná polízanice.
V nové sci-fi kanadského režiséra Denise Villeneuvea s názvem Příchozí je záměr návštěvníků z vesmíru zcela nejasný. Naproti tomu zcela jasně se dá říci, že tahle inteligentní podívaná, spojující intimní drama se zápletkou zabývající se osudem lidstva jako takového, je seriózním kandidátem na Oscary v hlavních kategoriích.
Vcelku bezpečně může nominaci za nejlepší ženský herecký výkon očekávat Amy Adamsová v roli lingvistky Louise Banksové, která je povolána do improvizovaného vojenského tábora v odlehlých stepích kdesi v Montaně, kde bůhvíproč přistál pár metrů nad zemí záhadný mimozemský objekt ve tvaru obřího kukuřičného lupínku.
Není jediný. Na různých místech Země se jich jednoho rána objevilo dalších jedenáct. A před doktorkou Banksovou stojí úkol pokusit se navázat s vetřelci z vesmíru kontakt a rozluštit jejich mluvu. Jednou za patnáct hodin se na patnáct minut otevírají v dolní části kosmické lodi dveře do průchodu, na jehož konci čekají na Banksovou a spol. bytosti podobné chobotnicím, komunikující v neznámém znakovém jazyce.
Banksová je plnokrevná ženská hrdinka, jakých se v hollywoodských filmech nedostává. Zdánlivě působí zranitelně a podléhá emotivním reakcím, zároveň je ale ambiciózní, kompetentní a nebojí se riskovat. Luštění ukazuje, že mimozemšťané používají obdivuhodný jazykový systém, nepodobný žádnému ze známých jazyků. Banksové začínají v hlavě vyskakovat vzpomínky na její dceru Hannah, která jako dítě zemřela na rakovinu. Co se jí ty flashbacky snaží říct?
Po dobré tři čtvrtiny filmu buduje Denis Villeneuve velmi poctivě atmosféru. Scénář Erica Heissesera, vzniklý z údajně nezfilmovatelné povídky Story Of My Life Teda Chainga, svoje trumfy odhaluje pozvolně. Nějakou dobu trvá, než nám Villeneuve v panické atmosféře z mimozemské invaze ukáže létající talíře, neuspěchává ani první divákovo setkání s mimozemšťany. Kamera mladého talentovaného kameramana Bradforda Younga halí vyprávění do ocelového pošmourna, islandský skladatel Jóhan Jóhansson si po minulé spolupráci s režisérem na snímku Sicario vystřihl další minimalisticky laděný a mrazivě sugestivní soundtrack.
Některé atributy příběhu mají potenciálně trochu béčkový nátěr. Například typické otcovsky autoritativní šarže armádních velitelů (roli plukovníka Webera zlidšťuje jako vždy skvělý Forest Whitaker) nebo třeba trochu komiksově pojatá představa o globální (ne)spolupráci mezi národy. Ale Villeneuve má ve svých žánrových filmech dar vtisknout vyprávění punc realističnosti, takže mu i problematická místa sníte i s navijákem.
Příchozí se ale víc než naprostá většina současných mainstreamových sci-fi drží vědecké logiky: věda jako nástroj poznání světa je koneckonců hlavním hybatelem zápletky, v jejímž centru stojí otázky etiky a humanity jako takové. Je to přesně ten druh filmu, které v minulosti točíval Stanley Kubrick.
Villeneuveova režie se může někomu zdát zvláštně odtažitá, jako se mnohým zdála ta Kubrickova, ale pak přijde závěr a s ním i emotivní rána na solar. Tvůrci si polehoučku chystají půdu na twist, který neobrátí všechno, co bylo ve filmu předtím, vzhůru nohama. Jenom dojde k jemnému, ale zásadnímu otočení perspektivy při pohledu na určitý aspekt příběhu a už tak zajímavá postava doktorky Banksové nabude ještě větší komplexity.
Příchozí mají vše, co si divák od inteligentního žánrového snímku může přát. Jestli měli někteří fanoušci Blade Runnera obavy o osud chystaného pokračování tohoto kultovního sci-fi, po Příchozích můžou v klidu spát. U Denise Villeneuvea je tahle látka v nejlepších možných rukou.
