Recenze: Sama v Africe a diváci v kině vydáni nejistotě

Kamil Fila Kamil Fila
16. 9. 2010 15:50
Film Claire Denisové uniká jasnému zařazení
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Jedním z mylných předpokladů ohledně takzvaných artových filmů je, že jsou extrémně složité; že zážitek z nich je v kině nedostatečný a k jakémusi estetickému a intelektuálnímu naplnění potřebujete dotyčná díla ještě rozebírat nad sklenkou vína v kavárně.

Trendy u „festivalových artových filmů" v poslednich dvou dekádách jsou přitom spíš takové, že jde o díla nesmírně jednoduchá, oproštěná, minimalistická a více či méně zbavená klasického vyprávění. Jistě, že se u nich pak často rozplývá hranice mezi „pevnou realitou" a sny, iluzemi a představami, stejně jako mezi minulostí, přítomností a budoucností. Postavy jsou spíš psychologicky nepřístupné a víme o nich málo.

Foto: Aktuálně.cz

Ale zážitek z nich  se odehrává přímo a jedině v kinosále a je daný právě tím, že každou minutu a vteřinu se soustředíme na projevy změn; na jakoukoli indicii, na časové plynutí a trvání, na detaily tváří a zvláštní atmosféru, která sálá z plátna. Povídat si o těchto filmech v kavárně nemá smysl, protože jde hlavně o vizuální a akustická díla. Na rozebírání logiky a odkazů - a to spíše po internetu než v kavárně -  jsou určeny snímky typu Inception.

Cosi neuchopitelného

Jistý odpor k artovým filmům vzbuzuje i to, že bývají v distribuční nabídce tak zřídkavé; čili každé setkání s nimi se zdá být setkáním s něčím obecnějším - jako by každé jedinečné artové dílo bylo obecným zástupcem „současného filmového umění". Přitom čím více podobných filmů vidíte, tím lépe umíte rozlišovat, jestli je onen konkrétní umělecký počin lepší či horší a není třeba k němu přistupovat s automatických odporem, nebo nadšením. (Obě klišé jsou neustále přítomná v běžných deníkových recenzích i internetových diváckých ohlasech.)

Snímek White Material (což je rasistické označení původních obyvatel Afriky vůči bělochům a také zkratka pro slonovinu) uváděný v Česku pod nepříliš šťastným názvem Sama v Africe nepatří k nejlepším dílům francouzské režisérky Claire Denisové (35 panáků rumu, Miluji tě k sežrání).

Foto: Aktuálně.cz

Ale pořád v sobě má cosi vzrušujícím způsobem neuchopitelného. Námět by mohl být základem dobrodružného filmu, ovšem hlavní dobrodružství prožívají diváci na základě toho, že zcela podle záměrů autorky nevědí, co si mají o předkládaných událostech myslet.

Útržkovitý příběh líčí osudy bělošské majitelky kávové plantáže, která chce stůj co stůj dokončit sklizeň, i když kolem ní zuří válka. Film se odehrává v současnosti, ale to je asi tak vše, co můžeme s jistotou tvrdit. Při sledování si připadáte, že polovina z natočeného materiálu skončila na zemi ve střižně (či dnes spíš v prachu harddisků).

Zdánlivě to vypadá, že jde o realistickou podívanou, přitom motivace postav nejsou jasné a reálie jsou podivně vytržené z kontextu. Vyprávění působí, že je lineární, jen na začátku asi vidíme konec. Ale ve skutečnosti je to ještě mnohem složitější a přesnou fabuli si z nabídnutých scén pravděpodobně nelze poskládat.

Hlavní hrdinka je buď totálně racionální a ledově klidná, nebo úplně vyšinutá. Tón snímku je buď rasistický vůči bělochům, nebo černochům. Každou scénu je to trochu jiné a stále podivnější. Jsme v Africe, mimo tradiční svět evropské racionality.

Foto: Aktuálně.cz

Z plátna sálá před-apokalyptická atmosféra, konání postav vytváří dojem totální nečitelnosti - ať už je to hlavní hrdinka v podání Isabelle Huppertové (u níž nevíte, jestli je krásná, nebo ošklivá) a jejího manžela (sešlý, ale pořád charismatický Christopher Lambert) nebo jejich syna (Nicolas Dauvachelle). Může za jejich nepředvídatelnými projevy vyostřená situace, kdy jim jde o život, nebo únava vzájemných vztahů, či to, že film je nemilosrdný vůči běžným diváckým otázkám a schválně se nás snaží iritovat?

Nic opro útlocitnější povahy

Nesmíte se ale nechat: zkuste si raději vytvářet hypotézy, o čem ten příběh je. Každopádně se tu setkáte s obrazy, jaké jste asi nikdy neviděli. Pohled na to, jak banda černošských vojáků (už ani nevím, jestli partyzánů nebo státní armády) upálí v peci skinheada převrací zažité holocaustové obrazy. Nebo uříznutá hlava kůzlete vysypaná z košíku s kávou… tady útlocitnější povahy opouštějí sál.

Nemůžete jinak než se soustředit na detaily tváří, které už samy o sobě něčím dráždí. Žena, která je aktivní, je ale aktivní úplně zbytečně a nesmyslně. Černoši působí, jako by vystoupili ze zlého snu. Bílí muži vypadají jako mátohy a v jejich celkové ochablosti se zračí i úpadek kolonialismu. Z kina si odnášíte silné, ale zároveň zmatečné dojmy.

Ptáte se, proč autorka, která v Africe vyrůstala, vlastně vykresluje tento kontinent tak neurčitě a proč pracuje jen s rasovými stereotypy. Snad aby nám opět dala najevo, že při setkání odlišných civilizací najednou Ty Druhé vnímáme vždy omezeně. Neporozumění kultur pak film demonstruje a aplikuje i na tom, aby jemu samotnému nešlo rozumět.

Jen si říkám, že setkání s jinakostí ústící do obrazové meditace o prázdnu bylo koncepčnější a celkově zvládnutější v režisérčiných  předchozích afrických filmech Čokoláda a Krásná práce. Tajemství starších postav u Denisové vytvářelo jejich skrytou komplexnost. U Sama v Africe o této charakterové komplexnosti můžete pochybovat - a tyto pochyby už se nepřičítají k dobru.

Sama v Africe
White Material
Žánr: Drama
Režie: Claire Denis
Obsazení: Isabelle Huppert, Christopher Lambert, Isaach De Bankolé, Nicolas Duvauchelle ad.
Délka: 102 minut
Premiéra ČR: 26.08.2010
 

Právě se děje

Další zprávy