reklama
 
 

Recenze: Přibáň se překonal. Trabanty nahradilo lidské drama a vznikl nejlepší díl série

15. 3. 2016 7:00
Cestovatelské projekty „Trabantem…“ se staly od první expedice z léta roku 2007 tak populární, že když jejich tvůrci v crowdfundingové kampani žádali o půl milionu korun na poslední výpravu, fanoušci jim ochotně přispěli skoro šestinásobek. Pro Dana Přibáně a jeho přátele a kolegy se už nejedná o rekordmanství, ale o extrémní způsob života, při němž pravidelně nasazují vlastní fyzické a psychické zdraví.

Po třech dokumentárních snímcích a televizním seriálu skupinu cestovatelů a jejich cíle opravdu není třeba představovat. Ví to i režisér Dan Přibáň, když publikum hned v prvních minutách filmu Trabantem do posledního dechu vrhne doprostřed řidičské akce na nezpevněných cestách Austrálie.

Pasážím z výpravy na rozdíl od minulých dílů nepředchází přípravné scény z domova a seznamování s účastníky probíhá doslova „za jízdy“. Kromě lidské posádky jsou přítomny dva vozy Trabant 601, Fiat 126p a motocykly Jawa 250 a ČZ 175. Jejich stáří cestu nijak neulehčuje a slabé motory způsobí „žlutému cirkusu“ nejedno zdržení.

Kamery celkově pořídily přes 600 hodin záznamu, prostříhávat se takovým množstvím materiálu z různých zařízení chtělo nepochybně taky kuráž. Pozoruhodné je, že navzdory všem technickým, organizačním a přírodním komplikacím je Trabantem do posledního dechu nejsoudržnější a patrně nejpovedenější film, jaký Přibáň dosud stvořil.

Nepřipravení kaskadéři

Zapojením rytmizujícího vyprávění vznikl snímek, který se napínavostí blíží zážitku, který připomíná hranou tvorbu. Autoři poskládali šikovným střihem z ohromného přebytku materiálu srozumitelný příběh, ve kterém mají postavy určený cíl a cestu za jeho splněním lemují příhody, které je buď posouvají blíž, nebo je naopak zdržují. Po představení hrdinů a jejich povahových vlastností přijde na řadu potřebná komplikace děje, při níž skupina narazí na nepříjemné překážky.

Rozmočená australská Grand Central Road způsobuje motorkářům pravidelné pády končící nejen krvavými šrámy. Bylo by snadné shrnout tento motiv do sestřihu akčních pádů, Přibáň ale volí rafinovanější, manipulativní přístup, který lépe přibližuje trápení expedice. Scény řadí důsledně za sebou a střídá je s klidnými pasážemi, v nichž podprahově buduje napětí a očekávání, koho nevyzpytatelný terén srazí k zemi.

Při snímání samotné akce se kombinuje záznam z klasické digitální kamery i hlediskové záběry pořízené ze zařízení GoPro. Tak vznikají nápadité a emocionálně vtahující výjevy, které fungují i jako součást většího příběhu. Podobně funkční a efektní zároveň jsou i předělové záběry, kdy například v několika vteřinách od večera do rána zrychleně pluje nad táborem hvězdná obloha.

Autoservis v nedohlednu

Přibližně v polovině stopáže začnou nástrahy prostředí střídat potíže s technikou. Motory automobilů dosluhují a ani ochota náhodných indonéských opravářů nepomáhá. Vyprávění se v této chvíli začíná výrazněji soustředit na postavy, na jejich niterný stav po několika měsících cesty a na vztahy mezi nimi. Vzhledem k rostoucímu náporu na psychiku, jaký na skupinu opakovanými problémy s vozy vzniká, jde o srozumitelnou a trochu morbidní filmařskou volbu.

Zvláštní prostor je věnován osobním rozepřím Přibáně a jeho přítelkyně Dominiky Gawliczkové. Stejně jako v tradičně strukturovaném hraném snímku je tento konflikt nakonec dobrou vůlí a láskou překonán. Jedná se o další důkaz, jak pečlivá postprodukční práce může stvořit přímočarou dějovou linii ze skutečných vztahových hádek a následného usmiřování, které se filmové formě nepřizpůsobují.

Pravdivé se tak ukáže Přibáňovo tvrzení, že nejnovější film je oproti předchozím dobrodružstvím hlavě „o lidech“ a méně o trabantovém rekordmanství. Jinak by do filmu nebyla zařazena úvodní scéna – flashforward, v němž Přibáň s kolegou Markem Slobodníkem v zuboženém stavu sestupují do sopečných dolů a svěřují se o svých pocitech, zatímco auto stojí zaparkované poblíž. Máme tak na paměti, že výprava a její členové jsou jedno a to samé.

Trabantem napříč filmařovým vědomím

S Trabantem do posledního dechu vstupuje série do uvědomělé fáze – její tvůrci už umně ovládají filmovou formu, prostředky, jak vyprávět příběh a vyvolat emocionální účinek. Logickou další úrovní se stalo reflektování vlastních motivací s existenciální otázkou „Proč to děláme?“ Je škoda, že ve fázi, kdy mělo k nějaké sebereflexi dojít, totiž v momentě, kdy to vypadá, že cesta předčasně skončí, film žádné rozhřešení nenabídne a na svízel se příliš nezaměřuje.

Kritizovat by se dal i doprovodný komentář Davida Novotného. Je zbytečně popisný a plný nepříliš povedeného humoru, který v duchu předchozích dílů zdůrazňuje šílenost zúčastněných a celého konceptu. Současný detailnější vhled do myslí protagonistů se ovšem s tímto dětinským akcentem dost míjí.

Přibáňova expedice se blíží ke své pravděpodobně poslední cestě napříč Asií a východní Evropou až do Prahy a lze jen doufat, že bude kvalitativně pokračovat ve vzestupné tendenci a opět zasadí výpravu do rámce, který je spíše napínavým lidským dramatem se sympatickým nadhledem než pouhým cestopisem.

Hodnocení: 75 %

Trabantem do posledního dechu - trailer | Video: Aerofilms |  01:48

autor: Marek Koutesh | 15. 3. 2016 7:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama