Recenze - Ač to není v podobné žánrové oblasti zvykem a jistě to zcela nebylo záměrem, Rumový deník lze poměrně výstižně charakterizovat jako prequel.

Podobně jako u regulérních prequelů, tedy jakýchsi nultých dílů ukazujících, co předcházelo původnímu úspěšnému filmu, se i zde dobíráme předešlých osudů dobře známého filmového a literárního (a v tomto případě i skutečného) protagonisty. A vůbec nevadí, že tehdy vystupoval pod jiným jménem.

Foto: H.C.E.

Někdy v době natáčení Strachu a hnusu v Las Vegas, kultovní adaptace neméně kultovní knihy Huntera S. Thompsona, objevil Johnny Depp, hlavní protagonista snímku a spisovatelův přítel, nikdy nevydaný autorův Rumový deník. Dopomohl tehdy k vydání knihy napsané Thompsonem v roce 1959 ve 22 letech - a po mnohaletém úsilí dovedl ke zrodu i její filmovou podobu.  Bohužel pachuť projektu vydupaného ze země tak trochu všem navzdory je ze snímku cítit mnohem víc než odér kvalitního třtinového nápoje.

Muž inkoustu a hněvu

Strach a hnus v Las Vegas je knihou zralého autora, zakladatele výrazné linie subjektivně psané novinařiny známé jako gonzo journalism. Deppův protagonista Rumového deníku Paul Kemp - který je podobně jako ve Strachu a hnusu spisovatelovým alter egem - je mnohem méně vyhraněný novinář.

A jestliže mladý Thompson ve své autobiografické juvenilii - zábavné, leč nikterak zásadní četbě - prostě popisuje život deníkáře mezi sklenkami rumu v pochybném plátku uprostřed Portorika šedesátých let, filmová verze je až příliš prodchnuta snahou ukázat, že jde o počátek mnohem větších věcí; o zrození toho pravého novináře - „muže inkoustu a hněvu" s pevnými zásadami.

Foto: H.C.E.

Depp se stylizuje do mladší verze Raoula Duka ze Strachu a hnusu a pomrkávání po slavnějším „následníkovi" zůstává zásadní bolístkou filmu. Coby Duke se Depp v drogové jízdě po LA zapsal do paměti divákům kromě jiného i změnou vizáže; proplešatělého chlapíka v kloboučku ani v průběhu filmu mnozí nepoznávali. Zestárnout s vydatnou pomocí maskérů je však podnik s mnohem jistějším výsledkem než snaha takřka padesátiletého herce ztvárnit začínajícího novináře po dvacítce plného ideálů.

Ano, Deppovi se to docela daří (v poopileckých stavech je ovšem přesvědčivější než ve vážných či milostných scénách) a nikde ve filmu nepadne zmínka o Kempově věku. Každopádně ale tento fakt potvrzuje status projektu, který poněkud pozbyl soudnosti.

Film ostatně ležel několik let hotový v archivu, než se dostal na plátna; pochybnosti evidentně měli sami tvůrci a producenti. Bruce Robinson se usadil na režisérskou sesli po více než patnácti letech;  prý během natáčení „držel basu s hrdiny" a začal znovu pít jako zamlada. Robinson debutoval nezávislou komedií Withnail & Já - rovněž alkoholovou a drogovou jízdou, inspirovanou režisérovou známostí s londýnským hercem a alkoholikem v jedné osobě.

Foto: Aktuálně.cz

Na první pohled výborná volba; jenže Robinson coby scenárista a režisér selhává hlavně proto, že na původní "rumovou optiku" knihy roubuje ono „hlubší poselství", a tento štěp se moc nepovedl.

Jednoduchý příběh novináře, který svádí souboj s upadlou kapitalistickou morálkou, vlastními ideály, alkoholismem, chtíčem i láskou, začíná poměrně atmosféricky. Pořádnou kocovinou. A tato rovina je vskutku nejsilnější zbraní. Právě rozpadlý způsob vyprávění zavádějící Kempa od jedné situace k druhé, aniž má šanci sehrát aktivní roli, vyvolává v první půli filmu dojem nejistoty ohledně jeho morálního či politického profilu, respektive ohledně jeho pevnosti.

Doba nepřeje entuziasmu a svobodnému psaní, diktát lobbistů a investorů funguje coby obdoba cenzurních praktik; je snadné nechat se zviklat a "pomoct" coby muž slova plundrování místní přírody, protože hotelů bude vždycky nedostatek. Kemp nicméně nikdy výslovně nekývne "temné straně", tedy píáristovi Sandersonovi v podání Aarona Eckharta, souběh událostí zařídí věci tak, že více méně není zbytí.

Opilecká moralitka?

Foto: H.C.E.

Deppův zastřený hlasový projev imitující skutečného Thompsona navíc dobře dokresluje představu trochu apatického idealisty, jehož rozhodnost, úsudek i pevnost v hodnotách „zkresluje" všudypřítomné opojení či krutý ranní dojezd. Atmosféra osobní i autorské deziluze s letmo načrtnutým politickým pozadím však naráží na ono poněkud křečovité pomrkávání po budoucnosti.

Už od začátku si znalci Thompsonova psaní mohou povšimnout troušení bonmotů v duchu gonzo novinařiny, tedy momentů, které v knižní předloze nemají místo, neboť tehdejší Thompson nebyl názorově ani stylově tak vyprofilovaný. Vedlejší postavy - fotograf Sala a hlavně nejvypitější člen redakce Moburg - zase oproti předloze dostávají mnohem vyhrocenější podobu.

Moburgova záliba v Hitlerových projevech či pití podivné směsi získané z alkoholových filtrů z továrny Bacardi působí samoúčelně. Ulétlosti Strachu a hnusu se podobné motivy tak jako tak ani nepřibližují, ale hlavně tyto prvky posilují dojem rozpolceného díla, které neví, čím chce být. Zda opileckou taškařicí, která mnohdy hraje na první dobrou, či ambiciózním, trochu unikavým dramatem. Anebo holdem mrtvému velikánovi žurnalistiky a romanopisectví.

Epizodické vyprávění, které zpočátku působilo spíše jako plus, se v poslední třetině překlápí do podivně nastavované kaše. A to doslova. Film je totiž oproti předloze „obohacený" o scény, které z něj místo autentického vyobrazení deziluzí definitivně dělají naivní poctu Hunteru S. Thompsonovi.

Moburg přinese Kempovi a Salovi „nejsilnější drogu, která existuje", což má být zjevně LSD, a následný iniciační trip dokonává proměnu doposud rozháraného pisálka v rozhodného muže pera. Muže, který se pokusí o nemožné, neuspěje, nicméně odjíždí jako morální vítěz z ostrova.

Tento závěr naprosto nezapadá do dosavadního charakteru snímku, respektive představuje obrat, který veškeré předchozí dění definitivně redukuje na moralitku. Nejistoty ohledně ústřední postavy jsou ty tam. A psaný dovětek před závěrečnými titulky přetváří knihu plnou marasmu div ne do pohádky.