Recenze: Rodina je základ státu a alternativa bulváru

Kamil Fila Kamil Fila
15. 10. 2011 10:00
Film Roberta Sedláčka o tunelování a osobní krizi
Foto: Bontonfilm

Recenze - Po roce má premiéru další film Roberta Sedláčka, doposud (ne)známého díky Pravidlům lži (2006), Mužům v říji (2009) a Největšímu z Čechů (2010). Opět špatně podchycená reklamní kampaň, kdy téměř nikdo neví, že snímek existuje, opět dokonale anti-komerční plakát, opět občasné problémy se srozumitelností nahraných dialogů, opět podivně použitá hudba.

Opět předcházející sliby, že tentokrát už to bude divácky vděčné. Opět nevyrovnané tempo a kolísavá úroveň humoru; obojí spojeno s nevyjasněností žánru. Opět titíž herci, které režisér už obsazoval dříve. Opět depka jako prase.

Foto: Bontonfilm
 

Jenomže nakonec vám snímek zůstane v hlavě několik dní, možná i týdnů. Herci jsou skvělí a ani si nevzpomenete, že jste je viděli u Sedláčka dříve, protože hráli totálně odlišné postavy.  Například proměna Jiřího Vyorálka ze strhaného pankáčského kameramana v Největším z Čechů do usedlého filosofujícího tatíka v Rodině je fascinující.

Žánrové mísení se dá obhájit a ve výsledku působí obohacujícím dojmem. A především: Rodina je základ státu představuje doposud nejtrefnější pojmenování české současnosti v českém filmu. Všechna naštvanost a znechucenost světem tu je podaná s velkou grácií a vtipem, čili se nemusíte za tvůrce stydět a zažívat pocity trapnosti.

Tvořivá deprese

Když se pustíme do trochu nebezpečné psychologizace - Robert Sedláček dokazuje, že osobní deprese se dá zpracovat tvořivě. Je jisté, že film líčí naši současnost téměř bezvýchodně a že vztahuje pocit osobní krize na veškeré globální dění. Ve filmu dojde kromě tématu korupce a tunelování i na apokalyptickou vizi ekologické katastrofy, a přitom se vše zpětně stáčí k intimnímu a rodinnému životu postav - k otázkám „kdo jsem a jaký jsem", „dovedeme, či má vůbec smysl být spolu" či „v jakém světě vychováváme děti". Zní to strašně těžce, ale k těmto a podobným myšlenkám se prokousáváme skrze ironii a také napínavé vyprávění, v němž se mísí prvky thrilleru a road movie.

Foto: Bontonfilm
   

Sledujeme útěk vysokého bankovního manažera Libora před policií, která po něm jde kvůli tomu, že jeho podpis figuruje u podezřelých finančních transakcí a „nepovedených investičních projektů". Libor (ztvárněný velmi uměřeným Igorem Chmelou) není sice ta největší ryba, dokonce dost možná jen nastrčená figurka, ale i tak ho chce policie dostat, protože by mohl svědčit proti svým šéfům. Zlomený Libor místo toho jen zkusí vyvézt rodinu na výlet, „aby si odpočinul od práce". Přitom však ví, že tato cesta znamená poslední okamžiky, kdy může být spolu s manželkou (Eva Vrbková) a dětmi.

Film začíná chladně a neosobně a navozuje přesně ten dojem, jako když někdo s bušícími spánky a zatajeným dechem prochází přízračně světem a moc ho nevnímá; jen si srovnává v hlavě, že všechno, co má, bude brzo pryč. Pak následuje pasáž, kdy se v českém filmu konečně někdo pozvrací sám nad sebou. Přichází ranní kocovina a hrdina začíná vnímat věci zostřeněji.

Teprve postupně se atmosféra uvolňuje a zdá se, že Libor nalézá jakési krátkodobé osvobození. Při cestách po Moravě objevuje svou minulost (jako student pracoval na archeologických vykopávkách a byl učitel), dokonce se potkává se spolužáky s fakulty (Sedláček zvládá kočírovat Vyorálkův stoicismus i přiznanou teatrálnost a afektovanost Simony Babčákové).

Čtěte také:
Muži v říji. Kurvahošigutntag, to je duch doby

Největší z Čechů se pachtí za hovadinami
Režisér Sedláček: Lidé se zase bojí. Trochu jako kdysi
Robert Sedláček: Můj film prý předznamenává konec světa
Sedláček: Základní instinkt mi zničil dospívání

Právě prostřední část filmu, kdy se konfrontují dvě rodiny s odlišným sociálním zázemím, vypovídá nejvíc o situaci, v níž se nachází současná střední třída: ti, kteří takzvaně nevyužili příležitost, se beznadějně zakopali na jednom místě, a ti, kteří se příliš rychle vyšvihli nahoru, vědí, že za to brzo zaplatí.

Foto: Bontonfilm
  

Sedláček zde vystaví brilantní opileckou etudu, která je přímým odkazem ke klasice nové vlny, Intimnímu osvětlení (1965) - a v ní ve směsici upřímného blábolení řekne vše podstatné o tom, jak na tom jsou Češi i lidstvo jako celek. A zase: mohlo by to vyznívat pateticky, kdyby si přitom mluvčí nebyli vědomi vlastní malosti, zbytečnosti a trapnosti („A nakonec tu všichni pochcípáme v plavkách mezi kaktusama!").

Odolat svodům

Natočit film, který vypadá jako upletený z titulků denního tisku, může vést snadno ke špatným koncům. Postavy poztrácejí životnost a stanou se z nich jen chodící teze nebo karikatury - aniž je příběh opravdu legrační a je poháněn i jinak vnějškově touhou demonstrovat „nešvary doby".

Kdysi se takhle nezadařilo Janu Hřebejkovi a Petru Jarchovskému u Horem pádem. Do zdaleka nejodpornějších konců pak dovedl tento žánr sociální satiry či kritického apelu Tomáš Vorel se svým Ulovit miliardáře, kde snad už nešlo o rétoriku denního tisku ani bulvárního tisku, ale spíše jakousi „celovečerní adaptaci" nemocných internetových diskusí, kde se blázniví anonymové předhánějí v tom, kdo vymyslí pitomější konspirační teorii.

Foto: Aktuálně.cz
  

Zatímco Vorel sám se prezentuje jako přírodní člověk, čistá duše a jakýsi zhoubičkovaný venkovský buddhista, z jeho filmu vytéká hnisavé zlo, které nemá s pojmenováním dneška nic společného.  Autorova snaha tvrdit, že mu nešlo o satiru, jen podtrhává zoufalost celého počinu. Sedláček se naopak dokázal zbavit křeče, která (třeba i oprávněně) chytá mnohé naštvané tvůrce a natočil nekompromisní film o živých lidech, kteří si plně uvědomují svou bídu, i když doteď nakrátko žili v materiálním dostatku.

Sází přitom jak na rozum, tak emoce - proto se taky postava manželky chová chvílemi velmi nad věcí, ve správné momenty se jí zmocňuje podezření, ale na konci podnikne nelogické gesto.  Eva Vrbková propůjčuje své postavě přirozenost, s níž všechna slova a činy vyznívají pochopitelně. Vztah mezi manželi má překvapivě pozitivní rozměr a název film zdaleka není tak ironický.

Jak snadné by bylo zobrazit rozklad manželství, povrchnost a přetvářku jako trest pro ty, kdo se octli nezaslouženě nahoře. Takto nás spíše snímek nutí ptát se: I když se máme rádi a dovedeme být spolu i v relativní chudobě, dokázali bychom odolat svodu mít se lépe i za cenu podvodů a přivírání očí před pravdou? Daleko více než primitivní a snadnou nenávist vůči zbohatlíkům křísí snímek nejistotu ohledně toho, kdy už poznáme, že děláme věci špatně, a nakolik je každý z nás zkorumpovatelný.

Foto: Bontonfilm
 

Těžko se popisuje, jak přesný pozorovatelský talent má Sedláček coby scenárista, dokud na vlastní uši neslyšíte dialogy pronášené postavami. Objevují se námitky,  že v Rodina je základ státu se chvílemi mluví nepřirozeně spisovně, ale zapomíná se, že část spisovnosti je odrazem komisnosti a část zcela náhodně daná moravským nářečím (které ve skutečnosti není spisovné).

Postavy „nasáklé Prahou" postupně mění slovník a mísí se v nich více vlivů. Stejně jako film mísí, střídá a popírá žánry - a některé scény jako by vypadly z vyloženě lidových komedií. (Představuju si, že za pár let je budou pouštět vytržené z kontextu ve Videostopu nebo Úsměvech českého filmu. )

Větší vizuální cítění

Dalo by se dokonce tvrdit, že Sedláčkovi mohlo jít i o to ukázat, že v Česku nejenže nejde natočit žánrový film (protože na to nejsou peníze, protože tu není tradice atd.), ale že sama bytostná povaha naší přítomnosti vylučuje možnost dělat přímočaré thrillery, dramata či komedie.

Foto: Bontonfilm
 

Všechno se tu tak nakonec nějak poklesle pomíchá a jediné, co může český režisér dělat, je udržet si trochu odstupu a ironie.  Filmařské sny dělat u nás středoevropský Hollywood končí u bijáků jako Kajínek, jejichž nablýskaný povrch není ničím jiným než kolotočářským airbrushem.

Oč osvěživější je pak vidět scénu, kdy policejní komando přepadává lokální hotýlek a pod tím slyšet jemnou, takřka něžnou hudbu. Vše nakonec korunováno zdařile „krejčířovským" únikem zadním vchodem, s čímž profíci nepočítali…

U předchozích filmů jsem s rozpaky přijímal, že Robertu Sedláčkovi nevadí nemít styl;  že si zkrátka točí podle sebe. Zvlášť u Největšího z Čechů mi ona lacinost až amatérskost připadala především jako výmluva. V tomto lehce autobiografickém snímku o neúspěšném režisérovi mělo nedostatek prostředků a „ošulené řemeslo" jistě poukazovat na to, v jak špatných podmínkách se tu často natáčí a že u nás prostě nemůže vzniknout dobrý film.

Nikdy jsem přitom nepochyboval o Sedláčkovi jako píšícím režisérovi - v tomto mezi našimi filmaři nemá konkurenci (byť lidé bez vkusu dávají přednost třeba Alici Nellis). Tentokrát už nemám pochybnosti o Sedláčkovi i jako tvůrci přemýšlejícím v obrazech.

Vícero dlouhých jízd prostorem a práce s akcí ve více plánech (cesta na záchod v maloměstském obchodním středisku nikdy nebyla tak napínavá), komponování několika záběrů do podmanivých zátiší (ohňostroj na řece) či brutální vsuvka s umírajícím psem v lese (skoro jak od Lynche či Hanekeho) prozrazují, že se v autorovi s každým dalším filmem probouzí větší vizuální cítění.

Kdyby více českých režisérů dovedlo s takovou lehkostí promlouvat svými filmy o důležitých a aktuálních věcech, měl by člověk pocit, že společenská krize je aspoň podhoubím pro vznik dobrého umění. Ale zatím se málokdo snaží překročit rétoriku denního tisku (věcnost bez poezie), bulváru (vyžívání se ve skandálech a senzačnosti) či lifestylových časopisů (naprostý únik od reality ke konzumu). Rodina je základ státu poprvé za poslední dvě desítky let nabízí zvládnutou alternativu.

Rodina je základ státu
Rodina je základ státu
Žánr: Drama
Režie: Robert Sedláček
Obsazení: Igor Chmela, Eva Vrbková, Martin Finger, Monika A. Fingerová, Simona Babčáková, Jiří Vyorálek, Jan Fišar, Jan Budař, Marek Taclík, Marek Daniel, Jana Janěková, Jan Novotný, Luděk Jelen, Jiří Strejček, Matouš Outrata, Petr Opluštil, Sylvie Krupanská, Filip Štolfa ad.
Délka: 106 minut
Premiéra ČR: 13.10.2011
 

Právě se děje

Další zprávy