Recenze: Puškvorec jde dál než Coeni, Allen i von Trier

Jan Bušta
19. 1. 2011 9:52
Wajda využil smrt svého kameramana k úvaze o beznaději
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Osudy filmových postav a jejich hereckých představitelů jsou námi diváky téměř vždy vnímány jako spojité. Kvalitu hereckého projevu poměřujeme především tím, jak se nám jako osobnost jeví herec sám, a jestli - popřípadě nakolik - při prociťování role dokáže tuto naši představu svého já „potlačit".

Podle našich úvah o hercově životě a charakteru - které  ale často vycházejí právě z jeho herecké šarže - určujeme u jeho rolí i to, zda byl obsazen kvůli typu, či proti typu. Některé herce navíc přitom míváme rádi neodvisle na jejich výkonech; prostě proto, že jsou nám „tak nějak lidsky sympatičtí" nebo nás třeba jenom vzrušuje jejich vzhled.

Foto: Aktuálně.cz

Málokdy se ale najde tvůrce, který zahrne hercovu osobní zkušenost do svého filmu tak bezprostředním a intenzivním způsobem, jako to v Puškvorci z roku 2009 udělal tehdy třiaosmdesátiletý režisér Andrzej Wajda (Popel a démant, Člověk z mramoru).

Zaživa kanonizovaná legenda světové kinematografie prosazuje při vedení herců rozpory mezi tím, co postava říká, a jejím chováním. Tuto režijní metodu ve svém prozatím posledním filmu nejen dokonale „zviditelňuje", ale dovádí ji až do krajnosti originálním promísením autenticity, zdánlivé autenticity a fikce.

Aniž tady ovšem sklouzl k vyprázdněnému experimentování: nejde jen o mystifikaci ani hru s médiem, nýbrž o „poctivou adaptaci" kompilovanou z jedné Iwaszkiewiczovy a jedné Máraiovy povídky a odvyprávěnou s nefalšovanou stařeckou umanutostí.

Smrt v přímém přenosu

Nejprve ale něco málo ke kontextu filmu. Wajda se po „povinném a důležitém" národním velkofilmu Katyň (2007) pustil do realizace skromné „herecké" adaptace svého oblíbeného autora (podle Jaroslawa Iwaszkiewicze už natočil v 70. letech Březový háj a Slečny z Vlčí a vrátil se k němu i v roce 2002 televizním filmem Noc czerwcowa).

Foto: Aktuálně.cz

Hlavní roli Marie sžírané rakovinou v posledním stádiu nabídl své oblíbené herečce a zasloužilé hvězdě polského filmu Krystyně Jandové. Ta však v průběhu natáčení zjistila, že její manžel, uznávaný kameraman a Wajdův někdejší spolupracovník a přítel Edward Kłosiński, umírá na rakovinu plic. Natáčení bylo přerušeno, aby se Jandová mohla o svého nevyléčitelně nemocného muže starat. Obnovené natáčení po Kłosińského smrti s sebou pak přineslo i nový vyprávěcí koncept - de facto úplně nový film.

Wajda se rozhodl propojit příběh Marie, jež vzdoruje stáří a smrti skrze mnohoznačný vztah k mladému vodařovi Boguśovi, s deníkovou zpovědí samotné Jandové. Obojí pak ještě zarámoval paradokumentaristickou, ve výsledném tvaru však nejsymboličtěji působící částí - reflexí natáčení původně plánovaného a vlastně „nedokončeného" filmu.

Z „odpočinkového" projektu se tak souhrou událostí stalo dílo vzpírající se snadnému zařazení; film, který sice nerezignoval na vyprávění příběhu - jakkoli postmodernisticky rozbitého a komentovaného -, přesto pokouší hranice možností kinematografického vyjadřování. Je to fascinující hybrid, jenž poskytne své herečce i svému režiséru cosi jako terapii pro pozůstalé - zároveň v něm lapenou a uchovanou pro nás diváky.

Smrt je mým řemeslem

Samozřejmě, pragmaticky vzato se neuchopitelnost Puškvorce může jevit jako průhledný festivalový a emocionální kalkul. Slavná osobnost nám pateticky - v nesvícené atmosféře statického vyprázdněného pokoje - odvypráví své trauma, které s ní skrze svou intimní zkušenost může sdílet velká část obyvatel této planety.

Foto: Aktuálně.cz

A tuto uměleckou verzi 13. komnaty pak prostě propojíte s příběhem z traumatické poválečné doby, jenž jako by byl s hereččiným univerzálně působícím osudem až mysticky, přitom ale vlastně jen tematicky spjatý. A kde jedinou devizou záměrně nemoderně rytmizovaného vyprávění, které svou estetikou koketuje s výpravnější televizní inscenací,  nadto je sama „přítomnost" Jandové.  Neboť za tragickým osudem postavy neustále vnímáme -  nebo spíš pod vlivem tvůrcovy sugesce „hledáme" - právě osud herečky.

Aby festivaloví svetříkáři měli další důvod k dumání, ještě se přidá doslova smrtelně vážná, tedy v současném kontextu nezvykle neironická rovina „filmu o filmu", bez které přece správný (čti snadno rozpoznatelný) umělecký film nevytáhne koncové titulky z laboratoře. A je to, pragmatik má jasno i svoji „pravdu".

Přijímat takový pohled ovšem znamená nevnímat, jak do sebe jednotlivé součásti struktury zapadají a kolik významových vrstev a emocí přináší jejich propojení. Dokonce i paradoxy a zpronevěry proti stylistické a vyprávěcí „čistotě" jsou v Puškvorci funkční. Otevřený koncept pojme i onu nadčasově „klasickou" (dle pragmatika stařecky nemoderní) režii a symboliku, která evokuje odvátou slávu autorské kinematografie. I z ní je cítit silný stesk po tom, co nenávratně zmizelo.

Foto: Aktuálně.cz

Jakoby Wajda celým filmem chytal za slovíčko Cocteauův výrok o tom, že film zachycuje smrt při práci, přičemž se pokouší zobrazit všechny nepříjemné důsledky spojené s konečností věcí. Veškerou energii, která byla tvůrci do filmu vložena, jako by ve všeprostupujícím pocitu „posledního vzepětí sil" spotřebovávalo jakési „memento mori" a pesimistická zpráva o bezvýchodnosti truchlení nad životními ztrátami. 

Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou

Tak jako loňské Pevné pouto i Puškvorec se znehybněným temporytmem a vyprávěním tříštěným mezi několik paralelních světů pokouší zachycovat subjektivní prožitek beznaděje a zmatku člověka, jemuž zemřel někdo blízký. Na rozdíl od Petera Jacksona se však Wajda evidentně necítí vázán žánrovými konvencemi, tudíž se ve své radikální výpovědi neohlíží na to, že citlivějším divákům pravděpodobně nadělí lekci absolutního zmaru. 

Wajda se odvažuje jít ještě dál, než kam se poslední dobou v doprovodu „temného žence" vydali přece jen nakonec stále poťouchlí bratři Coenové se Seriózním mužem. Míjí i upřímný a očistně uvolňující patos Eastwoodových Dopisů z Iwo Jimy; za ním zůstává i „hrůza z prázdna" probublávající v posledních filmech Woodyho Allena, který ji ale v obranném gestu zlehčuje konstatováním, že život je vlastně jenom hra. Ani Lars von Trier v Antikristovi si nedovolil nezakomponovat naději…

Nezakrývanou bolest po muži truchlící Krystyny Jandové, která hraje truchlící herečku, jež předstírá, že je po synovi truchlící ženou, a sama přitom umírá na rakovinu, o čemž ale neví, nedokáže vykoupit ani závěrečný anti-happyend v podobě úpěnlivého nářku. Pláče, který pro ni, její postavy i diváka poskytuje jediné možné uvolnění z filmem i životem nakumulovaného zármutku. Smrt byla zachycena, emoce je zapečetěna, traumatu se lze zbavit jen vlastní smrtí.

Pokud se teď ptáte, proč vlastně něco takového podstupovat, mohu nabídnout dva zásadní důvody. Zaprvé, myšlenky na smrt mají zpravidla tu vlastnost, že přitakávají k životu, a v tomto případě může být katarzní účinek až orgastický; ověřeno!

Zadruhé, už dlouho jsem si s mojí ženou tak dobře nepodiskutoval nad tím, jaký preferujeme druh pohřbu. Já kopu pragmaticky za žeh, ale ona chce romantický hrobeček…

Puškvorec
Tatarak
Žánr: Drama
Režie: Andrzej Wajda
Obsazení: Krystyna Janda, Jan Englert, Roma Gasiorowska, Jadwiga Jankowska - Cieslak, Mateusz Kosciukiewicz ad.
Délka:
Premiéra ČR: 13.01.2001
 

Právě se děje

Další zprávy