Recenze - Snímek Proroctví kromě jmen režiséra Alexe Proyase a hlavní hvězdy Nicolase Cage láká hlavně na tajemné téma, hororovou atmosféru, katastrofické scény a pocit, že vše bude jinak, než se zdá.

Daří se mu to přinejmenším v tom, že dvě hodiny udržuje diváka v napětí. V napětí, jestli je opravdu tak chytrý, že dokáže vybruslit z postupně vrstvených absurdit nějakou vše objasňující pointou. Point má několik, ale nevybruslí. Fakt ne.

Proroctví čísel

Astrofyzik a univerzitní pedagog se vzpamatovává ze smrti manželky a žije se svým synem, který chodí do školy, jež právě zažívá velký den. Před padesáti lety měli tehdejší žáci nakreslit, jak si představují, že bude vypadat svět za půl století - všechny děti zapojily fantazii, jen jedna pre-emo holčička popsala plný papír čísly.

Právě tento papír se dostane do rukou hlavního hrdiny, který náhodou na papíře zahlédne mezi stovkami čísel kombinaci 1109012996. Díky fixe, lednici a Googlu brzy zjistí, že jde o 11. září 2001 a počet obětí útoku.

Následně si ověří, že číselné kombinace na papíře zachycují všechny nehody za posledních padesát let a trojice dat ještě zbývá... Synek mezitím slyší divné hlasy a vidí divné bílé lidi, stejně jako ona pre-emo holčička před padesáti lety.

Cage hraje nad očekávání dobře

Hlavní roli si zahrál Nicolas Cage, na jehož Oscara už roky padá prach a ve filmech jako Rituál nebo Ghost Rider dotáhl svůj excentrický styl až na hranici sebeparodie.

Foto: Aktuálně.cz

Navzdory tomu v Proroctví nabízí pokornou snahu o odstranění hereckých zlozvyků. Téměř nemáchá rukama a až na občasné koulení očima působí v roli, která jde v lecčem výrazně proti jeho typu, po většinu času překvapivě přesvědčivě.

Je škoda, že jakkoli film přes nízký rozpočet občas vypadá výpravně, jde proti Cageově snaze právě ve scénách, které by mohly být nejpůsobivější.

Když se například hrdina v několikaminutovém nepřerušeném záběru potácí mezi troskami letadla, plameny na hořících lidech jsou až příliš digitální, aby na sebe nepoutaly větší diváckou pozornost než Cageův pokus o minimalistické herectví.

Proyasovy pokusy o mystické přesahy...

Foto: Aktuálně.cz

Proroctví bohužel plně odhaluje skutečnost, kterou se režiséru Proyasovi dařilo dlouho skrývat za oponou žánrových her a nějakým způsobem deformovaných časoprostorů, ve kterých se postavy jeho filmů pohybovaly.

Ve Vráně to byla přestylizovaná comicsová noční můra Ameriky osmdesátých let na pomezí normálního města a podsvětí.

Smrtihlav vytvořil cyberpunkový umělý časoprostor, kde se všechno odehrávalo na hranici snu, skutečnosti, manipulace s lidským vědomím a sugesce beznadějného zacyklení. Já, robot zase zamířil do "asimovovské" budoucnosti, ve které technofobní drsný detektiv vyšetřuje vraždu, z níž je podezřelý robot.

Skutečné - byť důmyslně skrývané - centrum zmíněných filmů ale tvořila (pseudo)mystická témata vykoupení, duše a překračování hranic rozumového poznání.

... v Proroctví pozbyly smysl

Proroctví se však ocitá na poli připomínajícím spíše filmy jako Znamení nebo Blízká setkání třetího druhu, které jsou mnohem konkrétněji ukotvené v západním světě, jak ho "známe". A tam dříve skrývaný pseudomysticizmus vystupuje na povrch a otevřeně se bije se žánrovou hrou, která se kolem něj inscenuje.

Proroctví | Foto: Aktuálně.cz

Je jistě obdivuhodné, s jakou obratností film buduje scény, které úspěšně fungují samy o sobě - například dvě velké katastrofy nebo hororové scény setkání dětí s děsivými albíny "odjinud". Jenže jakmile se tyto scény ocitají v řadě za sebou a mají tvořit nějaký komplexní soubor významů, přestává jejich původní vyznění dávat smysl.

Aby vůbec vedle sebe mohly existovat, film operuje s množstvím náhod. Jedna postava náhodou udělá to, jiná si náhodou všimne onoho, další se čistě náhodou dozví tohle a hrdina se překvapivě vědecky zabývá tamtím.

A když už všechny možnosti dojdou, tak se nějaké postavy do děje dodatečně přidají a rozjede se další kolo.

Film od první "vědecké" přednášky vytváří jakousi auru obhajování teorie osudovosti; tedy že to tak prostě má být. Pak se ovšem očekává, že vše vyplyne v nějaký účel, ať se může jevit jakkoli problematicky (jako třeba ve zmíněných Znameních od M. N. Shyamalana).

Proroctví | Foto: Aktuálně.cz

Právě účel se však v Proroctví víc a víc rozmělňuje, zvláště když se samo proroctví (papír s čísly), kolem kterého se vytvoří největší síť náhod, ukáže být v celkovém pohledu víceméně bezvýznamné.

Od osudu k symbolice a kýči

Od určitého okamžiku přestane hrát roli snaha zabránit katastrofám a pozornost se přesune od osudu k plánu vyšších sil. A ten se ve výsledku vyjeví tak konkrétně, že není zřejmé, k čemu sloužilo proroctví a proč je film plný komplikací a náznaků, když vše lze nakonec osobám, kterých se to týká, říct normálně, jasně a bez nutnosti řešit padesát let (možná víc) rozvíjené hádanky.

Absurdita vyvrcholí v poslední minutě Proroctví, jež po "velké pointě" - kterou ale jasně naznačuje už plakát k filmu - přijde s epilogem. Tam Proroctví vše mystické a rozumem neuchopitelné dožene až za hranice snesitelnosti (navíc za pomoci kýčovitých obrazů, počínaje bílými králíčky v dětských náručích!)  a zkombinuje to s nejkřiklavější křesťanskou symbolikou.

Mohlo by to být čteno jako zlý vtip, kdyby film dával aspoň nějakou indicii k oprávněnosti podobného kroku. Ale nedává, naopak.

Na konci se můžete jen ptát, co tím vším film vlastně sleduje. Pokud má fungovat jako obhajoba determinizmu, proti kterému nelze bojovat, proč pak vypráví o tom, že "osud" dává nejkomplikovanějšími možnými cestami naději, že to lze?

Má-li obhajovat křesťanství, pak ve vztahu k čemu? Chce-li provokovat coby příspěvek do debaty mezi kreacionizmem a evolucionizmem, jaké jsou jeho argumenty?

Na rozdíl od některých recenzentů si nemyslím, že sama možnost klást podobné otázky dokazuje, že film není hloupý. Otázky vyvolané Proroctvím jsou totiž směřované jen k jeho vlastní celistvosti a soudržnosti, ne k problematice determinizmu nebo sporu mezi zastánci stvoření světa vyšší mocí a zastánci evoluční teorie.

Podobně dokáže o mystických a transcendentálních tématech spekulovat kdekdo ve tři ráno po dvouciferném množství piv a dávce lehkých drog v rozhovoru s kolegou v podobném stavu. Sofistikované je to zhruba stejně, jen chybí filmařsky inspirativní scény katastrof a herecké snažení Nicolase Cage (pokud to oba nepřehnali s těmi lehkými drogami).

Jinak řečeno, leckteré hloupé filmy dokážu mít upřímně rád. Ale hloupé filmy, které mi všelijak sugerují neexistující nebo banální přesahy, které pokud "nepoberu", mám být za hlupáka já, mě štvou. Jakožehodněmoc.