Recenze: Proměna je erotická hra na pláč s panenkami

Michal Procházka
28. 4. 2010 8:00
Hlavní je ukazovat vzdychající francouzské hvězdy
Foto: SPI

Recenze - Snímek Mariny de Van Proměna z roku 2007, který byl po dlouhých peripetiích uveden loni do francouzské distribuce a nyní vstupuje do našich kin, pracuje s jedním zajímavým nápadem. Bohužel omáčka dramatu identity se dvěma hereckými hvězdami Sophií Marceau a Monicou Belluci za ním povážlivě zaostává.

Mohli bychom říct, že snímek inscenuje vnitřní mechanismus naší psychiky, s níž nevnímáme naše nejbližší v reálné podobě, ale jen skrze obrazy našich chtěných představ, vzpomínek z minulosti a sugescí.

Foto: Aktuálně.cz

Freudovské přenosy jsou tu ilustrovány na příběhu spisovatelky ve středním věku Jeanne (Marceau/Belluci), která přestává poznávat nejen manžela a děti, ale dokonce i sebe samu. Všichni náhle vypadají jinak, než je dosud viděla..

Tělesnost na plátně

Tvorba Mariny de Van (1971) bývá ve Francii řazena do proudu extrémních filmů či kinematografie těla přelomu tisíciletí. S použitím žánrových forem a intimní introspekce se zabývá tělesností, případně identitou naší biologické integrity v moderní deformující společnosti.

Ve známém titulu Ve své kůži (Dans ma peau, 2002) evokovala režisérka frustraci mladé ženy, jež trpí následky vážné autonehody a je "posedlá" jizvami a znetvořením. Necítí se být tím, kým byla doposud, ovšem zároveň se obtížně sžívá s novým, "pooperačním" tělem. Vše vrcholí v okamžiku, kdy proti jeho svírající kůži obrátí v koupelně břitvu.

Foto: SPI

Proměna má v době něco podobně klaustrofobního a plného závratě - což vychází už z blízkosti kamery u postav a z příkrých úhlů, kterými je snímá. Autorka natočila film se zcela subjektivním pohledem hrdinky posedlé dětstvím, z něhož si nic nepamatuje. Přitom podléhá schizofrennímu, "mentálně dvojímu" vidění tváří kolem sebe.

Zajímavé je to bohužel jen zpočátku, třebaže Marina de Van dovede vyvolat silnou atmosféru. Čaruje s kamerou a především hudbou, z níž se člověku až svírá žaludek. Jde o to, že spisovatelka a autorka řady biografií Jeanne nabývá zprvu dojmu, že je obětí spiknutí či špatného vtipu. Podezřívá rodinu, že stěhují bez jejího vědomí nábytek, že si manžel dává s malými dětmi tajné signály.

Vzdáleně vám to připomene strach, jenž zalézá nenápadně pod kůži v klasickém hollywoodském snímku George Cukora Plynové lampy (Gaslight, 1944). Na místě svého zločinu se tu pianista Gregory snaží dohnat manželku k šílenství, když neustále proměňuje detaily v domácnosti.

Kouzlení z photoshopu

Foto: SPI

Jeanne se s odcizující realitou marně pouští do boje pod dozorem žárlivého manžela a nepříliš chápavé matky. Jenže film se soustředí mnohem víc na optické klamy, které vypadají jako výsledek práce s photoshopem, než na dobře rozepsaný mysteriózní thriller.

Tím asi nejhorším je digitální propojování dvou různých tváří, které se půlí, vrství, pronikají jedna do druhé. Ale když vidíte poněkolikáté manžela s jedním okem modrým a druhým hnědým, neubráníte se smíchu. A začnete skoro litovat obě namalované vystylované celebrity, že se do tohoto maškarního zmatku pustily.

Navíc autorce postupně docházejí nápady, jak se Sophie Marceau proměňuje v Monicu Belluci, a naopak. Dvakrát se zopakuje i milostná scéna, při které se partner promění v cizího chlapa, jehož vystrašená spisovatelka vykopne v tom nejlepším z postele. V každém smyslu je v Proměně něco velmi škodolibého.

Foto: SPI

Průměrně pozorný divák chápe, že nekonečné mutace ilustrují ve skutečnosti psychické rozpomínání na minulost, kterou hrdinka zažila. Postupem doby máme dospět ke vzpomínkám na tragickou autonehodu (zase je tu zmíněný film Ve své kůži) a nakonec nezbývá než odhalit, jak se za jednou ženou skrývají dva osudy tragicky spojené v dětství.

Agónie uslzené ženy

Jenže tohle psychodrama se starou fotografií, hledáním kašny v italské Lecce a nakonec i rozřešení všech těch záměn tváří působí jako banální schovávaná či v lepším případě jako amatérská psychoanalýza s průhlednými symboly. Neubráníte se dojmu, že skutečným cílem filmu je dokola ukazovat rozrušenou vzdychající Sophii Marceau či Monicu Belluci, které jsou samozřejmě sexy, svůdné, poodhalené, odzbrojené a připravené.

Jsme svědky agónie hledání jakési zapomenuté lásky, která se skrývá pod neznámou cizí tváří. Tato estetizovaná a nekonečná psychóza však připomíná spíše bizarní hru autorky s dívčími panenkami a ke konci už máte definitivně pocit, že v tom autorském sadismu je něco neopodstatněného.

Že Marina de Van používá průhledná žánrová schémata, aby se jen zaštiťovala duchaplnými paralelami o identitě, ženském těle. Na druhou stranu je její film pouze přitažený za vlasy - tedy bohužel jen trochu přitažený. Nelze ho brát ani vážně, ani si užívat jeho hru.

Na diváka se spíš přenese sugestivní klima neurovnaného života, který se odvíjí jako v nějaké počítačové hře: Najdi pět indicií, abys pochopil, kým jsi! Odpověď je: Divákem dost nepovedeného artistního filmu s obsazením z lesklého magazínu.

Proměna
Ne te retourne pas
Žánr: Drama, Mysteriózní, Psychologický, Thriller
Režie: Marina de Van
Obsazení: Monica Belluci, Sophie Marceau, Andrea di Stefano, Didier Flamand ad.
Délka: 111 minut
Premiéra ČR: 22.04.2010
 

Právě se děje

Další zprávy