Recenze - Buďme k sobě upřímní. Ideálním divákem většiny filmů, jejichž pointa nás nechá nasednout na emocionální (a někdy i intelektuální) kolotoč, je naiva. Někdo, kdo „neví", nebo to v rámci hry sám před sebou předstírá, aby se pak mohl cítit "šokovaný" nebo aspoň překvapený jednou ze dvou možných koncovek.
Řešení je totiž v zásadě pouze dvojí. Buď „ztráta identity" hlavní postavy: Šmarjá, von je ve skutečnosti…!!! - základní varianty jsou duch a blázen. Nebo „ztráta reality" okolního světa: Žiši, takže všechno kolem je…!!! - základní varianty tady jsou umělá simulace a konspirace vedená (jak jinak) „Jimi". Samozřejmě při troše scenáristické šikovnosti se to taky může hezky prokombinovat…
Naivy mají obzvlášť rádi mladí debutanti. Ti finální zvraty používají coby okázalý důkaz své tvůrčí vychytralosti a především hravosti, která nepodléhá vyprávěcím konvencím. Často tím ale spíše nevědomky demonstrují strach režisérského nevycválance z toho, že nebude umět diváka zaujmout jinak. Kalkulace: překvapivý zvrat vždycky zabere; stejně jako když na nás někdo ve tmě bafne, bezpečně dostaneme psotník.
Jenže vy, vážení čtenáři, už naivové nejste! Minimálně díky mému lstivému rozkrytí vyprávěcího vzorce ve druhém odstavci. Takže nyní poučeně přistupme k té nepočetné skupině „filmů s pointou", která obsáhne i Scorseseho Prokletý ostrov.
Totiž k výpovědím otrkaných tvůrců, kteří si na nás už nepotřebují nic zkoušet nebo dokazovat a jen jim dělá radost krasořečnit žánrovým jazykem. Překvapivé vyústění pak vlastně slouží pouze coby jedna z přirozených součástí této sofistikované jazykové hry, skrze níž promlouvají o svých posedlostech a hlavně o té kinematografické.
…postavil si domeček, v tom domečku…
BOSTONSKÉ OSTROVY, 1954 Z mlhy se vynoří loď a na té lodi maršál (obvykle se to sice překládá šerif, ale takhle je to v titulcích) - válečný veterán Teddy Daniels (Leonardo DiCaprio), který se doposud nesrovnal s tragickou ztrátou své ženy.
Za mlhou, co by se dala krájet, je pak ostrov. Na tom ostrově psychiatrická léčebna pro nejtěžší pacienty, na nichž je praktikována experimentální farmaceutická léčba. A v mlžném oparu jako by byl i případ nebezpečné vražedkyně, která zmizela ze své zamčené cely.
Každý kdo „ví", už tuší, že základní otázky se nebudou týkat Teddyho výstřední kravaty, ačkoli i na ni dojde. Středobodem všech jinotajných rozhovorů, pobíhání temnými chodbami a významných zažehnutí sirek je bolestná hra o detektivovu duši, která je buďto nemocná, a nebo po ní opravdu pase ostrovní spiknutí psychiatrů lobotomizujících nepřátele státu.
A jelikož od druhého odstavce už nemůžeme být naivní, je nám jasné, že rozřešení musí být pro hrdinu co možná nejvíce zraňující. To aby nám příběh mohl přinést stejně silnou katarzi jako v předchozích traumatických detektivních pátráních podle románů Denise Lehana - v Eastwoodově Tajemné řece (2003) a tři roky starém debutu Bena Afflecka Gone, Baby, Gone.
Však taky Prokletý ostrov už od dvouminutové upoutávky nic nezastírá a hned prvními záběry stvrzuje, že tady nepůjde jen o to, jak to dopadne, ale jak se k výsledku dobereme a co si z něj odneseme domů. Scorsese totiž Lehanův literární vesmír plný raněných mužů a morálních dilemat, která postrádají uspokojivá řešení, používá především k rozehrání Teddyho sebezpytného a sebehledačského dramatu.
Tajemný cizinec
Z dosavadních DiCapriových rolí u Scorseseho (Gangy New Yorku, Letec, Skrytá identita) se tak právě Teddy nejintenzivněji přiřazuje ke klíčovým postavám svého režisérského guru - trpícím vykupitelům z tzv. tetralogie víry (Taxikář, Zuřící Býk, Poslední pokušení Krista, Počítání mrtvých).
S tím rozdílem, že tentokrát jsme na žánrově podmíněném území kombinace retro-detektivky, hororu a thrilleru, a tudíž je akcentována spíše démonská než andělská tvář hrdiny stíhaného „boží zkouškou".
V Letci ještě zaléval kameraman Robert Richardson ústředního podivína neustále silným bílým světlem a vytvářel mu až světeckou auru - ostatně tento typ nasvětlení je jeho poznávací značka. Teddy už má takových okamžiků osvícení jen pár a jeho zarputilé mimice sluší nejvíc, když jí olizují plameny ohně. Z něj jakoby vycházel i DiCapriův zapáleně expresivní výkon, který dokonale stravuje civilněji nastavené herectví zbytku ansamblu.
Scorseseho koncepce tak fikaně zneužívá nutnost filmů nalepených na jedné hlavní postavě, která prostě bude automaticky strhávat naši pozornost. A prvek „řízené úrovně exprese" své hvězdy včleňuje přirozeně do detektivní hry jako důležitou stopu. Neboť samotný "hercův výkon" tu slouží k vyjádření dvojznačnosti Teddyho pozice, kdy je zároveň na ostrově cizincem a zároveň je s ním čímsi svázán.
Čili, na rozdíl od žánrových bratříčků, kteří se spoléhají především na primitivní příběhové šmodrchy, je hrdinova autoterapeutická cesta za pravdou vedena plně přes jeho charakter a hereckou interpretaci.
Divácká detektivka pak spočívá i v tom pozorně sledovat , jak postava, která se zprvu zdála rušivá, do svého hereckého pojetí teprve dorůstá, či jak DiCaprio dokáže s postupujícím dějem svůj výkon jemně utlumovat a nakonec vklouznout do seřízeného hereckému kolektivu.
Já, legenda
Legendizovaný osmašedesátiletý cinefil Martin Scorsese si moc dobře uvědomuje, jakou cenu má v dnešní roztěkané kinematografii pevný režijní stisk. Nejen způsob vedení herců, ale i jeho další filmařské devizy - souhra hudebně-ruchové složky se silně „znakovým" záběrováním a významotvorným střihem, za nímž stojí stálá spolupracovnice Thelma Schoonmakerová - nám dávají jasně najevo, že jeho vzory a lásky pocházejí hluboko z předdigitální éry.
Z doby, kdy ještě bylo módní považovat film za denní snění. Protože tím je jeho přízračná vyprávěnka Prokletého ostrova zřejmě víc než hororovou noční můrou; vždyť také trauma, cezeno přes německé Der Traum znamená „sen". A takhle v nejlepším slova smyslu „klasicky" a poctivě udělaný žánrový film, to je sen, který se nám v kinech nezdál minimálně od loňské Eastwoodovy Výměny.
Přes všechnu zábavnost je to snění navíc i prospěšné. Neboť, jak už od druhého odstavce víme, režisérovým záměrem není nám s pubescentní nevybitostí působit šok. Scorsesemu totiž stejně jako Eastwoodovi jde o naši duchovní očistu. Spřádá denní sen, který nám skrze hluboký (a pomocí napínákových žánrů ještě prohloubený) smutek možná pomůže řešit i reálná životní traumata.
Jeho film je terapie, tak jako jí byl i jiný nedávný „žánrový" kousek, von Trierův Antikrist. Jenže na rozdíl od dánského anarchisty, který pokaždé demoluje celý svůj vesmír, Scorsese svůj svět naopak všemi prostředky zachraňuje a hájí jeho hodnoty. A přiznejme si to: po téhle nedestruktivní a vlastně docela naivní naději se bude až do jeho dalšího filmu melancholicky stýskat i nám, "nenaivům".
Poznámka pro ženy a dívky: Pokud vám, stejně jako mojí ženě, nebude vyhovovat chlapácký existencialismus Prokletého ostrova, už brzo vás oblaží obdobně kvalitní žánrovka s přesahem, jen tentokrát holčičí - Pevné pouto Petera Jacksona.
| Prokletý ostrov | |
| Shutter Island | |
| Žánr: | Drama, Horor, Mysteriózní, Thriller |
| Režie: | Martin Scorsese |
| Obsazení: | Leonardo DiCaprio, Michelle Williams, Mark Ruffalo, Ben Kingsley, Patricia Clarkson, Max von Sydow, Emily Mortimer, Jackie Earle Haley, Elias Koteas, John Carroll Lynch, Christopher Denham, Ted Levine ad. |
| Délka: | 137 minut |
| Premiéra ČR: | 25.02.2010 |
