Recenze: Proč se pídit po originále, když remake stačí?

Kamil Fila Kamil Fila
16. 4. 2008 15:20
Britský thriller "Slídil" sám o sobě není špatný
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Dva muži se potkávají v honosném, futuristicky zařízeném venkovském sídle. Postarší veleúspěšný spisovatel napínavých knih s kriminálními motivy a druhořadý herec s vizáží kadeřníka-gaye. Manžel a milenec jedné náročné ženy. Mají se spolu dohodnout, komu a za jakých podmínek bude patřit. Jenže prostá dohoda nestačí, oba si rádi hrají, lumpíci...

Vzhledem k tomu, že se u nás Slídil plíží kinosály jen v jedné kopii, jde víceméně o raritu, k níž není třeba přistupovat stejně jako k jiným filmům.

Většina recenzentů se při psaní vytasí znalostí originálu z roku 1972 a nynější remake nemilosrdně popraví. Ovšem oba filmy jsou pochopitelně postaveny na zamotané zápletce a několika dějových zvratech - a pisatelé v zájmu toho, aby neprozradili moc, neřeknou vlastně nic.

Foto: Aktuálně.cz

Dozvíme se jen cosi o špatné kopii nedosahující originálu. Vyvstává ovšem poměrně zásadní otázka, zda má takové porovnávání smysl. Jednak proto, že minimum lidí zná původní film, a jednak kvůli tomu, zda je pro posouzení filmu potřeba vůbec znát nějaký nepříliš podobný snímek ze 70. let.

Podle všeho oproti divadelní hře i filmovému scénáři Anthonyho Schaffera chybí v nynějším scénáři Harolda Pintera více než třetina děje, ten se navíc odehrává na zcela odlišně stylizovaném místě a finále je podstatně jiné. Požadavek, aby remake přinesl něco nového a odůvodnil tak existenci, lze víceméně hodit za hlavu.

Remaky nemusejí vznikat kvůli tomu, aby bylo řečeno něco nově; některé plnohodnotné remaky zkrátka mohou vzniknout jen díky touze po návratu do starých časů, i když na povrchu mohou mít hi-tech nátěr.

Foto: Aktuálně.cz

Režisér Kenneth Branagh sice miluje aktualizace a modernizace, jak dokládají jeho četné shakespearovské filmy či nová verze Frankensteina, ale tady jde hlavně o nostalgickou připomínku minulosti -  doby, kdy bylo možné točit malé, komorní, herecké filmy.

Slídil ze sebe vyzařuje chlad a odosobněnost, ale to je stav mysli a charakteru hrdinů, nikoli chyba vyprávění. Styl je vcelku dráždivou kombinací minimalismu a manýry: jeden dům o dvou patrech přehlcený špičkovou sledovací videotechnikou a programovatelným světelným vybavením, za jaké by se nemusel stydět noční klub.

V této kombinatorické slonovinové věži žije osamělý starý chlap, který nutně potřebuje parťáka. Rivalita mezi spisovatelem Andrewem Wykem a blonďatým adonisem Milem Tindlem tím nabývá v průběhu krátkého času vícera významových odstínů.

Vyprávění je rozděleno na několik částí; jakoby samostatných hereckých sól na určité téma. Hlavním tématem je tu totiž - kromě nepřiznané homosexuální přitažlivosti - i schopnost hrát. Nejen hru s někým, ale i schopnost hrát každou chvíli někoho trochu jiného.

Foto: Aktuálně.cz

Michael Caine coby zasloužilý umělec to má svým způsobem snazší, jeho proměny se odehrávají často jen v lehce jiném nasvětlení tváře, jeho obličej má v sobě potenciál pro cokoli; nadřazený manipulátor i ztišený, raněný, pokorný a ponížený.

Hezounek Jude Law částečně využívá svého zajetí ve škatulce hezké tvářičky a o to víc se pak vyžívá v dočasném zošklivění. Na rozdíl od Cainea však nehraje zkušeností a léty nastřádaným charismatem, ale silou a exaltací.

Není divu, že někomu vadí Lawovo herectví i okázalá režie postavená na zvýrazňovaných detailech, ptačích nadhledech, přepínání mezi obrazovkami a v neposlední řadě vyšponovaný motiv láskyplněnenávistného vztahu mezi dvěma muži. Někdo zkrátka rád věci uhlazenější, neviditelnější, nevyřčené.

Branaghův snímek každopádně vyznívá jako pokus o maximálně vizuální uchopení velmi divadelní, dialogy obtěžkané látky. A právě "nestoudnost" filmových detailů, práce se světlem jako prodloužením hereckého gesta či zdůraznění strojového principu zprostředkovávání informací má své kouzlo a ospravedlnitelný smysl.

Foto: Aktuálně.cz

Pokud je v současnosti zhruba stejně těžké dostat se na Slídila z roku 2007 do kina, jako sehnat si Slídila z roku 1972 na datovém nosiči, pak není třeba nadávat na verzi 2007, že cosi zastiňuje či poškozuje.

Lze se dokonce domýšlet, že pro pár lidí může být náhodný objev kinofilmu coby fascinující podívané stopou k dohledání klasiky, v níž Michael Caine nehraje spisovatele, ale mladého milence.

Sleuth, Velká Británie, 2007. Režie Kenneth Branagh, scénář Harold Pinter, kamera Haris Zambarloukos, hudba Patrik Doyle, hrají Michael Caine, Jude Law. 87 minut, distribuce 35 mm. Česká premiéra 10. dubna 2008.

 

Právě se děje

Další zprávy