Pamětníci už je z mysli nevymažou. Nástup dětského seriálu Power Rangers na televizní obrazovky byl v polovině 90. let explozivní. Ve dvaceti minutách jediné epizody se objevilo všechno − karate, tým superhrdinů, robodinosauři, ozvuky filmů se Supermanem i Flashem Gordonem, chytlavé tóny analogových syntezátorů i podladěných kytarových sól.
Nyní tuto lacinou a třaskavou popkulturní směs, která fascinovala i urážela bezelstnou přihlouplostí, v Hollywoodu vybavili rozpočtem přesahujícím sto milionů dolarů. Power Rangers: Strážci vesmíru včera vstoupili do kin.
V roce 1993 seriál vznikl jako adaptace japonského originálu o skupině teenagerů, kteří byli vyvoleni zachránit svět před zlotřilou Ritou Repulsou z jiné planety. Kromě karate jim k tomu dopomáhalo takzvané "morfování", tedy schopnost proměnit se v superhrdinské postavy v legračních barevných kostýmech. A když šlo opravdu do tuhého, byli tu obří robotičtí dinosauři, v nichž hrdinové jezdili, létali a ničili.
Nejde jen o bizarní fenomén 90. let, který podporoval fanatický nákup přidružených hraček. Seriál se vysílá dodnes a jen na Netflixu je k vidění 29 řad Power Rangers. Filmaři se nyní tuto akční zběsilost pokusili obalit mytologií a hrdiny psychologií. Je však otázka, zda v podobném případě tím nejhezčím "obalem" vždy nakonec nebude naleštěný kovový skelet superhrdinského oblečku.
V úvodu nových Power Rangers se sympaticky rozehrávají vztahy mezi skupinkou poškoláků. A předchází jim povedeně zinscenovaná automobilová honička natočená v jediném záběru zvnitřku auta. Než se však tyto vypravěčské i stylové hry rozehrají, spřízněnost s původními Power Rangers prozradí jediný jalový vtip: týká se toho, že jeden z mládežníků právě omylem "podojil" býka.
V době, kdy superhrdinské filmy od Marvelu cílí na stejnou věkovou skupinu a kromě toho je bez problému a mnohdy s velkou radostí konzumují dospělí, je otázka, proč točit podobné snímky čistě pro mládež. Zápletkou se Power Rangers opravdu příliš neliší od marvelovských komiksových filmů: je potřeba se sjednotit, pochopit a ovládnout své superschopnosti a postavit se zlé Ritě Repulse, aby s pomocí obřího tekutého golema ze zlata nezničila svět.
Jenže takřka stejnou zápletku původní seriál odvyprávěl v první dvacetiminutové epizodě. Filmoví Power Rangers se místo rozvíjení děje dlouze soustřeďují na postavy. Z "morfování" do superhrdinské podoby se stává metafora dospívání. Ze sympaticky rošťáckých poškoláků během objevování sebe sama vznikne nejnudnější verze Rychlých šípů, v nichž je každý "slušňákem" Mirkem Dušínem.
Oproti komiksům od Marvelu tu nechybí jen svět, který na stránkách komiksů vznikal desítky let, ale především postavy, s nimiž by se divák mohl ztotožnit. Ze seriálu, kde do sebe kopou lidé či obludy v gumových kostýmech, se drama dělá těžko.
Když se konečně probudí nestvůra Goldar, monstrum z tekutého zlata, divák se po zdlouhavých pasážích nemůže dočkat akčního finále, které naplno připomene japonské kořeny celé franšízy. Tedy na střetnutí obřího monstra s obřím robotem, které přesáhne veškerá měřítka. Jenže po sérii Transformers či po nedoceněném filmu režiséra Guillerma del Tora Pacific Rim, k jehož vrcholným okamžikům patří, když obří robot bije přerostlé ještěrčí monstrum mnohametrovou lodí, je i tato bitka sterilní a bez nápadů.
Původní Power Rangers byli superhrdinové pro ještě menší děti, než je publikum dnešních filmů s Iron Manem či Avengers. A na obrazovkách televizí či ve výlohách hračkářství jim to sluší výrazně víc než na plátně, kde oslovují starší mládež. Obzvlášť když jí místo zběsilé akční jízdy nabídnou spíše dávku sedativ.
