Recenze - "Nič nie je bez chyby, ale toto je konečne dielko, pri pozeraní ktorého sa môžem vcítiť a viem, že je to film o nás. O Slovákoch a Slováčiskách, o našom živote, smole aj vynachádzavosti. Neznášanlivosti aj závisti. Sme to my. Nemáme nadhľad Čechov ani americký pozitivizmus. Sme takí ako tento film. Trošku pesimistickí, trošku predvídateľní a trošku aj nudní. Máme v sebe clivotu, občas chuť vyhrať alebo skôr len nechuť prehrať. Nosíme to všetko v sebe aj s tou chudobou, krásnou prírodou a častou rezignovanosťou."

Foto: Aktuálně.cz

Toto jsou slova poslankyně městského zastupitelstva Mileny Veresové - která se na svém blogu označila za (umírněnou) nacionalistku - o momentálně nejnavštěvovanějším slovenském filmu Pokoj v duši. Snímku, jehož stejnojmenná píseň od Jany Kirschner se stala zakrátko nejčastěji hranou skladbou na slovenských pohřbech. Kam se hrabe James Blunt s Goodbye, My Lover.

Každopádně krásnější a výstižnější recenzi jakožto národní sebediagnózu bych napsat nedovedl. Pokoj v duši má v sobě tolik slovenskosti, až to není hezké a nedá se to unést, pokud nejste Slovák a nacionalista.

Mytický skanzen a mužská představa

Tedy nic proti národní hrdosti, a v tomto případě také ze slov paní poslankyně nečiší nic jiného. Problém je ovšem v tom, jaké obrazy, hodnoty a významy si někdo spojuje se Slovenskem.

Pokoj v duši se hrál v soutěži na letošním festivalu v Karlových Varech a celovečerně debutující režisér - původně dokumentarista - Vladimír Balko se vyjadřoval v tom smyslu, že tento film ukáže západním divákům, co jsou Slováci zač.

Foto: Pavel Kroulík

No, nejsem si úplně jistý, že jsme to potřebovali vědět. Respektive, že bychom se museli dívat, jak do sebe v každém druhém záběru někdo klopí panáka slivovice, zarputile mlčí a pak jde do lesa střílet jeleny.

Domnívám se dokonce, že Pokoj v duši není žádný realistický obraz Slovenska, ale mytický skanzen a výhradně mužská představa chlapíků určité nátury, kterým by se líbilo zůstat takhle zakonzervovaní. A tuto představu plnou (často směšných a trapných) klišé nám pak chtějí vnutit coby portrét současnosti.

Vše se odvíjí už od scénáře Jiřího Křižana. Celou kariéru spolupracuje se slovenskými režiséry (Dušan Trančík a hlavně Martin Hollý) a vždy si vybírá témata, v nichž hledá jakési archetypální střety, u nichž se osvědčuje "pravá" mužnost.

Je autorem scénářů k několika unikátním československým variacím na westerny: Cesta na jihozápad, Stíny horkého léta a Je třeba zabít Sekala. Čím blíže je ve svých příbězích moderní době a "civilizovanému světu", tím víc si dává pozor na to, aby jeho mužští hrdinové byli spíše zranitelní a neutápěli se v siláckých gestech - viz Tichá bolest či O rodičích a dětech.

Správné, ryzí - až nevyhnutelné

Foto: Aktuálně.cz

U Pokoje v duši se ale spolehl na to, že na Slovensku se "zastavil čas" a je možné do zdejších kotárů zasadit sukovité typy, které imponují opravdu jen někomu, kdo miluje patriarchát a z hloubi duše vyznává šovinismus.

Netvrdím, že podobní lidé a prostředí vůbec neexistují. Potíž je v tom, že film po nás zjevně chce, abychom s hlavním hrdinou Tonem soucítili a abychom jeho situaci, chování a řešení problémů přijímali jako správné, ryzí - až nevyhnutelné.

Tona pustí z vězení, kde seděl pět let za kradení dřeva ve velkém. Kryl parťáka, který mu mezitím postavil dům, ale teď od něj chce zpátky peníze a nabízí mu další dřevní zlodějnu. Tono ho odmítá a ožírá se.

V hlavě mu vrtá, že malý syn (který první půlku vypadá, že ho kousla moucha tse-tse) není jeho, protože s "hypopláziou semeníkov" toho moc nenarobíte. Nemůže sehnat práci a slope. Jde do lesa pytlačit, ale vyměkne, když se podívá do jeleních očí, a tak se musí jít vyzpovídat do kostela, že už není pořádný chlap, a pak se zase zlíská v domácí palírně.

Foto: Aktuálně.cz

A tak to pokračuje dál a dál; minuty ubíhají a játra tvrdnou, plicní sklípky se plní dehtem. Občas si chlapi dají po čuni. Další minuty a promile. Tono podvacáté místního policajta Rovniaka osloví Hovniak a připadá si jako hrdina. Ale jak je známo, pokud na začátku na stěně visí puška, musí v závěru vystřelit. Zaplaťpámbu. Máme ten obr-nudný očistec za sebou.

V patosu závěrečné scény je dokonce cítit i úcta k tomu, jak se Tono se vším vypořádal. A přitom je to prostě jen protivný, sveřepý a deprivovaný blbec a chcípák, který nedokáže komunikovat s ostatními, neumí projevovat city a rochní se ve své ublíženosti.

V jistém ohledu to není opravdový chlap, ale karikatura chlapa, stejně jako všichni okolo něj. I když si autoři asi myslí něco jiného - a v tom je ta tragédie.

Naprosto konvenční střih, zvuk i svícení

Foto: Aktuálně.cz

Správný chlap podle tvůrců filmu - kromě toho, že pije při každé příležitosti - musí hlavně ponižovat a buzerovat ženy, i když je slaboch (podej, dones, sedni si, přečti mi, co tam píšou, odejdi, nech mě, zalez). Nepoznáte ani, jestli jde o kladného, nebo záporného hrdinu; chovají se všichni stejně přezíravě a nadřazeně, přestože jsou jinak neschopní a v podstatě impotentní.

Pokoj v duši by nejspíš chtěl být balada, a tak se snaží utéct do nadčasové přírody a nastolit atmosféru zpomaleného životního tempa, ovšem dociluje spíš pocitu celkové zpomalenosti přemýšlení a neschopnosti vidět svět jinak než ze dna svého malého dolíku.

Nejde jen o to ustavičné plácání po ramenou a buranské mlácení do stolu, ale o archaickou formu, která se opájí krajinnými panoramaty a používá naprosto konvenční střih, zvuk i svícení. Někdo tomu říká "poctivost", ale je to rutina a otřepaná vize, jak se mají dělat "krásné záběry".

Nechci to hnát až na hranu nacionální nesnášenlivosti a píšu to vlastně s nelibostí: Pokoj v duši, tak jak je v něm nastavena nátura hlavních figur, je naprosto nešťastným (a zřejmě i zbytečným) vyjádřením pocitů dotčenosti a ublíženosti "malého" a přehlíženého národa - onoho pocitu "nikdo mi nerozumí, nikdo mi nepomůže, všichni na mě kašlou".

Přesně tímto poselstvím se vyznačují i další kinematografie, které trochu vzdorovitě demonstrují, že nepatří úplně do západního světa, a chtějí se tak prezentovat jako divoký, rudimentární a ostatními zeměmi nepochopený "Balkán". A jakoby natruc si vynucují souhlas s tím, že mají právo být takoví.

Bohužel - a to pokládám za největší zádrhel - Pokoj v duši není natočen tak, aby mohl toto jakkoli sporné "poselství" tlumočit na současném festivalu uměleckých filmů. Ve Varech působil asi jako omyl, když přijdete do dobré restaurace v sandálech a bílých ponožkách.