Recenze - Nová verze Robina Hooda je natolik podivná a paradoxní, až se téměř nedá říct, jestli jde o dobrý, nebo špatný film. Jen pro představu pár změn: Robin se nejmenuje Loxley, ale Longstride, není zbojník, ale falešný šlechtic, nežije v lese a vyžene z Anglie zákeřné Francouze.
Většinou vám při sčítání vyjde, že je tu víc prvků, které vám vadí, než těch, které se vám líbí. Ale stejně jako třeba biochemie, ani hodnocení filmů nejsou kupecké počty.
Robin Hood v režii veterána Ridleyho Scotta zapadá do proudu hollywoodských modernizací starých legend a historických námětů, které se kupodivu nepokoušejí látku odlehčit a udělat ji povrchně atraktivnější, ale naopak vynaloží ohromné množství prostředků na „realističtější obraz dávné minulosti". Typickými případy jsou třeba Vikingové (verze Boewulfa z roku 1999) nebo Král Artuš (2004).
Důraz na fyzičnost a špínu
Realismus je to pochopitelně pochybný, protože se často operuje s tématy, o nichž historicky mnoho nevíme; případně jde o báje a mýty, které ani „nechtějí" mít realistický rozměr. Mentalita postav je tedy potom poměrně současná, ale zobrazený svět velmi nehygienicky zemitý.
Publiku je upřeno užívat si nezávazné a nepravděpodobné zábavy, ale je zahlceno přemírou syrových a špinavých detailů. Scény jsou stříhané z nepřeberného množství úhlů a sluch zahlcen mnoha vrstvami zvuků a ruchů.
Na minulost máme sklony pohlížet jako na jednodušší; už kvůli tradici mnoha jednoduše stylizovaných starších filmů. Ale nyní se do nadosobních mýtů vkládá psychologie, politika, ekonomie a další komplikující roviny - především obrovský důraz na fyzičnost.
Přitom podobné (na vnímavost) náročné filmy nemají vysloveně umělecké ambice a nevzdávají se touhy ohromit svou výpravností a velkolepostí. Jde o zvláštní úkaz hollywoodského přikázání „když dostaneš peníze, ukaž je na plátně". I prosté konverzační scény tak v novém Robinu Hoodovi vyžadují složité dekorace, masky, kostýmy, svícení a postprodukční úpravy i bohatý zvukový mix. V této profesionalitě štábu lze do určité míry nacházet hlavní potěšení z filmu, který jinak budí hlavně rozpaky.
Snímek se totiž neumí rozhodnout, zda bude spíš akční řežbou, seriozním dramatem nebo milostným příběhem, ale v jednotlivostech a detailech je hodně dobrý: zvláště vztah Robina a Marion se tu přirozeně rozvíjí tak, jak se to doposud asi nikomu nepodařilo.
Svůj vliv má i to, že oba hrdinové již nejsou nejmladší a Russell Crowe a Cate Blanchett mají výjimečné osobní vyzařování. V mnoha jiných filmech se spíše tvůrci spoléhají na klišé rytířské romantiky (ctnostná panna) nebo je Marion nesmyslně emancipovaná. Tady má její samostatnost důvod a láska nevzplane na první pohled.
Krácení přineslo další paradox
Důvodem oné „žánrové rozháranosti" bude nejspíš dosti brutální sestřih natočeného materiálu; údajně ho bylo 7 hodin! To se Scottovi stalo již s Královstvím nebeským z roku 2005, jehož režisérská verze na DVD je ve své kategorii historických velkofilmů mistrovské dílo, zatímco kinoverze vyznívá rozpačitě. Nejsem si tak jistý, že by z Robina vzniklo mistrovské dílo, kdybychom měli k dispozici vše, co bylo natočeno, ale každopádně krácení přineslo další paradox.
Snímek, který si tolik zakládá na autentičnosti v oživujících detailech, obsahuje několik mezititulků napsaných na „pergamenu" a působí tím neuvěřitelně archaicky. Kde byste čekali spoustu děje a akce, dočkáte se suché věty „a tak se zrodila zbojnická legenda". Ehm?! Bude dvojka?
Robin Hood - na rozdíl od mnoha jiných populární postav - nemá zafixovanou ikonickou podobu. Oficiálně se eviduje kolem 111 filmů a seriálů (poslední z roku 2006), kde se objevil (ne nutně v hlavní roli), ale opravdu známý (a zároveň dnes zapomenutý) byl jenom Erroll Flynn z roku 1938.
Ještě v 50. letech měl Robin Hood kamaše a ptačí pírko za kloboukem; v 80. letech si z toho dělali legraci Monty Pythoni v Lupičích času, v 90. letech se dočkal parodie od Mela Brookse a pokračoval v tom Shrek. Už v 70. letech bylo možné na postavu a její příběhy nahlížet vyloženě ironicky i v samostatných filmech; a taky začal nosit kápi.
Jinudy to nešlo
V Česku (i ve světě) se do širšího povědomí dostal už jen seriál Richarda Carpentera s Michaelem Praedem z poloviny 80. let, který do Hoodova světa vnesl pohanskou mystiku. Snaha vidět Robina Hooda jako raně středověkou postavu je mnohem dlouhodobější a nejde o žádný převratný Scottův přístup. Začalo to už Robinem a Marianou (1976), kde hrál Sean Connery; zatím nejdál tuto ideu dotáhl do konce snímek s prostým názvem Robin Hood (1991) režiséra Johna Irvina s Patrickem Berginem.
Tento titul měl ale smůlu, že vznikl ve stejný rok jako Robin Hood: Král zbojníků s Kevinem Costnerem, kterému nesedí historický kostým a celý je ve filmu jako by omylem, stejně jako Morgan Freeman. Tady někde (spolu s šílenými Třemi mušketýry z roku 1994) začala éra hollywoodských verzí, jež se nikdy nestanou novou klasikou, na niž by se dalo navázat.
V souvislosti s novým Robinem Hoodem nemá valnou cenu podivovat se nad jeho nudností či patetičností - což je jen výsledek hlubších důvodů, proč dopadl takhle. Jde o kompromis, kdy se tvůrci zákonitě museli vydat jinou cestou, ale jejich dílo se tím příliš vzdálilo jasně definovanému komerčnímu produktu.
Zkrátka, Ridley Scott a scenárista Brian Helgeland nemohli dělat ani dalšího chlápka v kamaších, ani další devadesátkový maglajz - který přitom může mít své fanoušky, o tom žádná - ale víceméně mohli jít právě jen cestou „zrealističtění" a převrácení legendy, která trvale fascinuje diváky svou vzpourou proti autoritám. Že jde asi o slepou uličku, navíc to přehnali se stopáží a producenti dokonali dílo zkázy, je věc další.
Něco dobově příznačného
Osobně se mi líbí, jak se vyvíjí třeba James Bond, Star Trek či Sherlock Holmes, protože v nich je vystiženo, co chce (post)moderní doba, respektive, že nároky dneška nemusejí být povrchnější a hloupější, ale spíš naopak dnešní zábavné filmy bývají mnohem složitější, nabitější, dynamičtější a vícevrstevnaté. Zároveň každý z těchto filmů ukazuje i něco dobově příznačného, co se týká podob hrdinství, mužnosti, či dokonce pojetí lidské rasy.
Robin Hood dneška nejen nevěří ve války za boží slávu, ale i lituje muslimy, žije dvojí život, není uchvatitelský a nezabývá se jednoduše „přerozdělováním hmotných statků", ale jde mu o svobodu pro všechny a nižší daně. Ovšem na to by na to nepotřeboval „jen" 140 minut, ale aspoň tři hodiny nebo televizní seriál, aby působil přesvědčivěji.
Takto vás zaměstná (a asi frustruje) jen ustavičné porovnávání, co si nějak mlhavě pamatujete z předchozích hoodovských vtělení a všimnete si různých odkazů na jiné filmy, které hraničí až s vykrádáním (chůze po poli jako v Gladiátorovi, vojenské vylodění jako v Zachraňte vojína Ryana).
Možná se dostáváme pomalu do fáze, v níž se Hollywood nacházel na přelomu 70. a 80. let, kdy režiséři měli touhu malovat tak rozměrná plátna, až je bylo třeba ořezávat. Právě nová nezměrnost a neznalost míry je ještě posílena následnými možnostmi distribuce na digitálních nosičích, kam se komprimovaně vejde mnohem víc dat, než kolik jich vstřebáme v kině.
| Robin Hood | |
| Robin Hood | |
| Žánr: | Akční, Drama |
| Režie: | Ridley Scott |
| Obsazení: | Russell Crowe, Mark Strong, Cate Blanchett, Scott Grimes, Kevin Durand, Bronson Webb, Vanessa Redgrave, Oscar Isaac, Léa Seydoux, William Hurt, Danny Huston, Max von Sydow, Matthew MacFadyen, Eileen Atkins, Mark Addy, Luke Evans ad. |
| Délka: | 140 minut |
| Premiéra ČR: | 13.05.2010 |
