reklama
 
 

Recenze: Pina ukazuje další rozměr 3D

20. 9. 2011 15:02
Portrét slavné choreografky od Wima Wenderse

Recenze - Necelé dva roky po boomu 3D filmů stále platí, že jen minimum z nich využívá formát k ryze uměleckým účelům. nejde jen o výskyt v art filmech, ale obecně O situaci, kdy není 3D pouhou atrakcí, bez níž by snímek fungoval prakticky totožně, pouze by byl příslušný „wow efekt" v ploché verzi o stupínek menší.

Ambiciózní vysokorozpočtové trháky Avatar a Tron - představitelé nejinvenčnějšího využití formátu - pracovaly s třetím rozměrem převážně tak, aby vytvořily přesnější obraz představovaného fikčního světa, jehož charakteristika měla přímý vliv na vyprávění. Novinka slavného režiséra Wima Wenderse však ukazuje odlišné možnosti, k nimž lze 3D využít.

Nechat promluvit řeč těla

  

Představitel hnutí nového německého filmu Wenders vždy pracoval s oblíbenými hollywoodskými postupy (mnohdy i s celými žánry) a přetvářel je k obrazu svému. Tedy k obrazu moderního evropského uměleckého filmu. Těžko říci, jak by vypadal jeho nejnovější projekt, kdyby slavná choreografka a tanečnice Pina Bausch nepodlehla uprostřed příprav v roce 2009 nemoci.

Wenders je známý tím, že často spolupracuje s avantgardními tvůrci, za všechny Peterem Handkem či Samem Shepardem. I Pina Bausch by měla mnohem větší vliv na výslednou podobu projektu. Po jejím úmrtí se z filmu stal jakýsi pietní dokument věnovaný převážně autorčiným podmanivým choreografiím.

Sama dramaturgická forma snímku není nikterak objevná: taneční sekvence se střídají s výpověďmi členů souboru a s jakýmsi imaginárním kinem ukazujícím archivní záběry z autorčina života. Vzpomínky na Pinu běží jako voiceover, kamera přitom zabírá mlčící tváře vzpomínajících tanečníků.

Pohyb je pro ně zjevně důležitější než řeč. Ony černobílé ploché dokumentární záběry jsou zase rámovány uměle vytvořeným barevným trojrozměrným prostorem s prázdným hledištěm a oponou. Jde o drobná ozvláštnění, která pracují především na dotvoření celkové atmosféry díla.

Snímek se pohybuje v linii Wendersových hudebních dokumentů jako Buena Vista Social Club či Man on Horse. Podobně jako se německému milovníkovi amerického rock'n'rollu a blues dařilo zachytit atmosféru hudebních vystoupení, umí v Pině nechat promluvit řeč těla. Ale právě 3D formát činí z dokumentu fascinující přehlídku tanečníků v pohybu. Obrazová kompozice nechává vyniknout objekty v popředí, přitom pracuje s hloubkou prostoru a ostrosti, která je bez 3D nemyslitelná.

Až fyzický zážitek

Jedná se o malou revoluci v záznamech tanečních (a obecně divadelních) vystoupení - většina jich doposud trpěla selektivností. Divák v hledišti může svobodně zaměřovat pozornost na to, co pokládá za důležité, a vnímat přitom aspoň periferně celkové dění. Na plátně či v televizi je pozornost vedena okem kameramana, který často zabírá detaily - už proto, že není snadné zachytit celek a současně přinést patřičně živý a plastický dojem z pohybu.

Díky 3D však lze náhle ukázat celý prostor v plné ostrosti a zároveň nechat vyniknout detailům. Takový obraz působí na oko dokonaleji než médiem nezprostředkovaná zkušenost, navíc může filmovým způsobem pracovat s detaily. Věci, které na jevišti musí být zdůrazněny určitým přehráváním, se mohou odvíjet mnohem nenuceněji i s kromobyčejnou působivostí.

Wendersův snímek organicky propojuje živelnost autorčiných choreografií s možnostmi 3D záznamu. Dojem přirozenosti umocňuje fakt, že mnohá čísla jsou z jeviště přenesena do reálného prostoru města Wuppertal, kde soubor Piny Bausch působí. Tančí se pod dráhou nadzemky i ve vagónu.  Jevištní vystoupení zase pracují s živly, oblíbeným vyjadřovacím prostředkem autorky. Písek či voda přispívají k až fyzickému zážitku diváka.

Jestliže byla řeč o přirozenosti, je hned třeba dodat, že díky „realističnosti reálnější než skutečnost" způsobené 3D provedením naopak vynikne jistá takřka magická, symbolická povaha kreací. Vše dýchá životem, v jistém smyslu jde dokonce o intenzivnější zážitek než naživo. Až rituální povaha některých choreografií je v nové záznamové kvalitě, v tomto zcela novém prostoru trojrozměrné simulace, uhrančivá.

Zbytečná obava

I samo filmové 3D vlastně není realistické: umocňuje sice ponor do díla, ale je to do značné míry dáno právě tím, jak neskutečně ony trojrozměrné iluze vypadají. Prostor působí ostře na všech místech plátna, což lidské oko v reálu neumí. Ani fyzikální vlastnosti a proporce 3D objektů nepůsobí zcela realisticky. To všechno jde přitom Wendersovi dokonale na ruku.

Výsledný dojem blízkosti takřka na dosah a dříve nevídaného pohledu na tanec ukazuje pole, na němž bude pravděpodobně 3D formát nacházet větší využití než ve světě umělecké kinematografie. Rudý šál v rukou jednoho z tanečníků se náhle stává magickým objektem; jako mávnutím kouzelného proutku, chtělo by se říci, jde však o efekt promyšlené práce.

Pro výsledný dojem z Piny je tedy trojrozměrné provedení vskutku zásadní . Způsob, jakým umožňuje 3D zachytit a nechat prožít pohyb, detail, prostor a fyzický rozměr tance, diváka nemůže nechat chladným. 3D dposud utvářelo především umělé ráje či pekla ve vědeckofantastických žánrech. Nyní se ukazuje, že může dát nové kvality při zachycení toho nejlidštějšího, jemných nuancí pohybu těla. Bez toho by šlo v případě Piny „jen" o pietní poctu avantgardní choreografce a jejímu dílu.

Je pravda, že v Pině jsou k vidění jednotlivá taneční čísla a při 3D záznamu kompletního představení by šlo o poněkud odlišnou práci, přesto věřím, že pro milovníky tance a divadla půjde brzy o vyhledávaný zážitek.

Wenders měl v plánu zahájit přípravu trojrozměrné verze Wagnerovy opery Prsten Nibelungů, ale právě jeho trvání na 3D odradilo členy Wagnerovy rodiny . Domnívali se, že půjde o příliš nákladnou, ale též rušivou záležitost. Ukazuje se, že ta druhá obava je zbytečná: že domovem 3D formátu nemusí být jen fantazijní světy drahých blockbusterů.

Pina
Pina
Žánr: Dokument, Experimentální, Životopisný
Režie: Wim Wnders
Obsazení: Regina Advento, Malou Airaudo, Ruth Amarante, Pina Bausch, Rainer Behr, Andrey Berezin, Damiano Ottavio Bigi, Bénédicte Billet, Aleš Cucek, Clementine Deluy
Délka: 100 minut
Premiéra ČR: 15.09.2011

autor: Tomáš Stejskal | 20. 9. 2011 15:02

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama