Deník Ostravaka se vynořil na české blogosféře už před dobrými jedenácti lety. Bodoval neotřelým využitím ostravského dialektu, jadrnými bonmoty a neotřelými přirovnáními. S fiktivním vypravěčem se dalo snadno ztotožnit. Jeho vyjadřování se vyznačovalo sympatickou kombinací flegmatického lůzrovství a hrdého plebejství.
Když se poprvé objevily zprávy o tom, že podle těchto zápisků, které autor mezitím stačil rozdělit do několika knižních titulů, se bude točit film, byla namístě předběžná opatrnost ze dvou hlavních důvodů. Epizodické vyprávění se neskládalo v nosný příběh a bylo jasné, že autoři budou muset vystavět uzavřený dramatický oblouk. A vtip svérázného „deníku“ spočíval v největší míře v originální práci s jazykem.
Bylo jasné, že vyrovnat se s předlohou alespoň se ctí nebude v žádném případě snadný úkol. Ale míra minutí se s poetikou blogu je v případě debutu režiséra Davida Kočára tak markantní, že se dá považovat za vytunelování dobře zavedené literární marketingové značky. Veškerá hravost a ironie čišící ze zápisků svérázného proletářského chachara ustupuje ve filmu prvoplánové lidové řachandě, jejíž pojítko s Troškovými komediemi nespočívá jen v obsazení Pavla Kikinčuka coby manažera dolů do podobně pitvořivé role, jakou si střihnul v trilogii Babovřesky.
Většina postav je jednorozměrnými karikaturami, což by u komedie ještě tolik vadit nemuselo, kdyby cokoliv ve filmu neslo nějakou tíhu, kdyby autoři neobraceli infantilně ve frašku všechny naznačené a potenciálně nosné konflikty, kdyby bylo možné hlavnímu hrdinovi fandit nebo se o něj bát. Že nemá smysl se o Jarka Ostravského strachovat, napoví už úplný začátek, kdy si náš neopatrný geroj zapálí v dole cigaretu a způsobí výbuch metanu, který zavalí partu jeho kolegů, načež se z epicentra výbuchu vynoří takřka bez škrábnutí a ještě při tom stihne ze závalu zachránit své kolegy a kumpány z víkendových tahů.
Stane se lokální mediální celebritou a majitel dolů (Jan Vondráček) si ho vytáhne na kancelářské místo. Útlum těžby je na Ostravsku velké téma, ale tvůrci mu nedokážou ve filmu vtisknout žádný emocionální nebo aspoň satirický náboj. Je tu jeden drobný odkaz na známého uhlobarona skrze to, že inkriminovaný důl ve snímku nese název Václava Havla. O něčem však svědčí, že to je pravděpodobně nejlepší vtip celého filmu.
Jinak je ale scénář zvláštně dětinský a chvílemi má člověk pocit, že tenhle film o svobodném třicátníkovi psal ve skutečnosti nevybouřený puberťák. Velkou část zápletky tvoří sexuální eskapády hlavního hrdiny a z filmu to vypadá, že v Jarkově okolí není kromě matky a sestry žena, která by ho nepovažovala za neodolatelně atraktivního. Ať už jde o sekretářku v nové práci (Jitka Ježková), obstarožní nymfomanskou sousedku Furdebaníkovou (Jarmila Hašková) nebo bývalou spolužačku Danču (Kateřina Vainarová), ženy se – a v jeden moment doslova – štosují před dveřmi jeho garsonky.
Film se odehrává v sexistické alternativní verzi běžné reality, v níž můžete ve vlaku sbalit pěknou stevardku tím, že na její otázku „Co vám můžu nabídnout?“ odpovíte nonšalantně: „Sebe.“ A nelze si nevzpomenout na nedávné uniklé video Donalda Trumpa o tom, kam všude může beztrestně prezidentský kandidát ženám sahat, při jakémsi „running gagu“, v rámci něhož Ostravak opakovaně osahává v tramvaji neznámou slečnu, a ta mu nejenže nevlepí facku, ale podle všeho se jí harašení hlavního hrdiny líbí.
Film přitom obsahuje náznaky větších ambicí. Režisér do velkých i menších rolí obsadil místní herce a ostravština tak zní autenticky, což není samozřejmost. I lokace a kostýmy věrně odrážejí ostravský genius loci. Nápad s ironickým využitím popových hitů ostravských ikon typu Marie Rottrové jako by se taky do Ostravaka vloupal z nějakého lepšího filmu.
A je třeba uznat, že pár scén s Jarkovou matkou (Jitka Smutná), otcem (Dušan Sitek) a sestrou (Petra Langerová) se vymyká křečovitému figurkaření. Ale když už by se nabízelo vytěžit z úmrtí jedné z postav nějaké uvěřitelné emoce, zabijí tvůrci sekvenci z jejího pohřbu sérií trapných gagů.
Řada momentů má ve filmu opodstatnění jen kvůli propagaci jedné značky obleků, jednoho příšerného piva a stejně příšerné televize. Kontrast k otravným scénám vystavěným kolem sponzorských výrobků tvoří animované vsuvky, v nichž zní vybrané pasáže z Ostravakových zápisků. Pokud přitáhne stagnujícímu blogu nějaké nové čtenáře, splnil film alespoň nějaký účel. Ale šanci natočit dobrou komedii z rázovitého regionu trestuhodně promarnil.
