reklama
 
 

Recenze: Oscarový Sugar Man ví, proč máme rádi legendy

28. 3. 2013 9:30
Dokument o comebacku kariéry, která vlastně neexistovala

Recenze - Velký úspěch filmu Pátrání po Sugar Manovi švédského režiséra Malika Bendjelloula se dá přičíst faktu, že se odvíjí jako napínavá detektivka.

Letošní jednoznačný oscarový vítěz v kategorii nejlepších dokumentů odkrývá karty postupně a těžko uvěřitelný příběh odehrávající se od sedmdesátých let do současnosti vypráví víceméně chronologicky, a divákům tak svá nesčetná tajemství odhaluje velmi zvolna.

Při jeho recenzi se nedá vyhnout jistým spoilerům. Proto u tohoto filmu obzvlášť platí, že kdo si chce zážitek z něj užít naplno, měl by toho o snímku vědět co nejméně.

Každý mýtus potřebuje tajemství

Film o zapomenutém detroitském rockovém bardovi, který si nechá říkat Rodriguez a který vydal na počátku sedmdesátých let dvě desky, připomíná mystifikační hudební dokumenty Petra Zelenky. Ohledává podobně jako Mňága: Happyend a Rok ďábla témata jako je sláva, divácký kult, cynické vztahy v showbusinessu nebo otázku umělecké autenticity.

Jenže na rozdíl od těchto fiktivních komedií se v Sugar Manovi nic neparoduje a všechno je fascinující pravda. Stavební dělník Rodriguez, který po svém vyhazovu od vydavatelského labelu pověsil kariéru na hřebík, se totiž zvláštním řízením osudu stal - aniž by to tušil - obrovskou hudební hvězdou v Jihoafrické republice.

Hlavní hrdina se ve snímku poprvé objeví až v padesáté minutě a i pak se kromě dojemných amatérských záběrů z jeho vyprodaného comebacku v Kapském městě omezí jeho interakce s režisérem ve filmu na pár skoupých pokusů o rozhovor, v nichž na sebe evidentně plachý a introvertní muzikant stejně takřka nic neprozradí.

Zapadá to ale vlastně chytře do konceptu celého filmu, který je pojat jako mýtotvorné vyprávění o zrodu rockové ikony. A každá legenda funguje hlavně proto, že zůstává obestřena tajemstvím. A tak při popisu prvního setkání s Rodriguezem vzpomíná producent jeho první desky, jak se v onen večer v říčních docích držela mlha jak ze Sherlocka Holmese a v baru, kde vystupoval, nebylo přes kouř z cigaret vidět na pódium.

Jihoafričtí fanoušci, kteří svým úsilím pomohli Rodrigueze vystopovat, zase líčí, že pro ně záhadný autor protestsongů, jehož desky se šířily na černém trhu, znamenal v tíživé realitě režimu apartheidu víc než Rolling Stones a Elvis Presley dohromady.

Komunitou se pak šířily bizarní městské legendy o skonu zpěváka, o jehož životě nikdo v předinternetové éře nic nevěděl a na jehož deskách se v bookletech nedaly vyčíst žádné relevantní informace.

Proč není slavný jako Dylan?

Dokument má střízlivý styl: mluvící hlavy doplňují atmosférické záběry lokací nebo režisérovy vlastní animace. O Rodriguezovi mluví všichni od spolupracovníka z práce po jeho vlastní dcery jako o idealistovi, který i přes neúspěch v hudební kariéře žil dál své sny o spravedlivé společnosti a pokoušel se například jako nezávislý kandidát angažovat v místní politice.

Půlku úspěchu ale tvoří zcela jistě právě samotné Rodriguezovy písně, které celý příběh podkreslují. Divákovi nakonec není jasné, jak je možné, že tenhle člověk není dávno v panteonu nejznámějších amerických písničkářů hned vedle Boba Dylana a Bruce Springsteena.

Čtyřicet let na těch písních nezanechalo stopy. Obsahují skvělé melodické nápady a chytlavé nápěvy interpretované naléhavým vokálem a deziluzivní texty citlivého pozorovatele světa kolem sebe. Je snadné představit si posedlost pátračů po Rodriguezově osudu, stejně jako ten slastný pocit ocitnout se na jeho comebackovém turné po JAR, na němž popová historie napravovala své omyly.

Celý ten velký humbuk kolem filmu má dva vítěze. Švédského režiséra Bendjelloula, jehož příklad je jen potvrzením současného trendu ve skandinávské dokumentaristice.

Tamní tvůrci si čím dál častěji dokáží vydobýt světový úspěch globálním tématem, které nemá nic společného se zemí jejich původu. Jako je třeba dánský režisér Janus Metz, který objel celý svět se svým dokumentem Armadillo o britských vojácích v Afghánistánu, nebo jeho krajan Joshua Oppenheimer, jenž se svým originálním snímkem o indonéské genocidě s názvem Způsob zabíjení vyhrál nedávno festival Jeden svět.

Zaslouženým vítězem je i sám Rodriguez, který se chystá vyrazit s kapelou na světové turné se zastávkou například i na nejvlivnějším festivalu dneška - barcelonské Primaveře.

A skutečnost, že dokument nedává jasnou odpověď na to, co si skoro sedmdesátiletý dělník a muzikant o pozdním zájmu o svou osobu myslí, jeho současný hvězdný status jen potvrzuje.

Pátrání po Sugar Manovi
Searching for Sugar Man
Žánr: Dokument, Hudební, Životopisný
Režie: Malik Bendjelloul
Obsazení:
Délka: 86 minut
Premiéra ČR: 14.03.2013

autor: Jan Gregor | 28. 3. 2013 9:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama