Recenze: Oscarový favorit Tvář vody skládá poctu béčkovému sci-fi z 50. let. A chybí mu napětí

Jan Gregor Jan Gregor
15. 2. 2018 9:04
Film Tvář vody si nejvíc užijí ti, kteří se rádi nechávají unášet na vlnách nekomplikované cinefilní nostalgie. Oscaroví akademici mají tento druh snímků rádi: v minulých letech ocenili podobně laděná díla, například La La Land nebo Umělec. "Být Guillermem del Torem, už si na 4. března připravuji děkovnou řeč," píše v recenzi Jan Gregor.
Tvář vody.
Tvář vody. | Foto: Fox Searchlight Pictures

Nejlepší filmy mexického režiséra Guillerma del Tora mají v sobě něco bytostně znepokojivého. Fascinující hororové fantasy pohádky Faunův labyrint nebo Ďáblova páteř obnažují traumata svých dětských hrdinů postižených krutou realitou tak sugestivně, že na divák dlouho nezapomene. Proto je docela překvapivé, jak moc je del Torův poslední film Tvář vody unylý a prvoplánově líbivý.

Oscarový favorit, který jde do boje o pozlacené sošky se třinácti nominacemi, nevyvede diváka ani na chvíli z bezpečné zóny komfortu. U filmu, který vypráví netradiční love story hluchoněmé uklízečky a obojživelného monstra z Amazonie, na pováženou.

Příběhu zasazenému do šedesátých let nelze upřít vizuální vytříbenost. Dokonalé retro výpravě dominují v interiérech i v kostýmech postav "vodní" odstíny zelené a modré. Propracované a oku lahodící jízdy kamery Dana Laustsena připomínají svou poetikou filmy francouzského režiséra Jeana-Pierra Jeuneta, na jehož Amélii si při sledování snímku vzpomenete možná i díky romantizujícímu soundtracku Alexandra Desplata.

Sally Hawkinsová v roli Elisy tedy není taková kráska z plakátu jako Audrey Tautouová, ale po lásce touží úplně stejně. Rutinní osamělou existenci, rámovanou každodenní masturbací ve vaně před snídaní, jí zpestřují jen návštěvy souseda Gilese (Richard Jenkins).

Melancholický malíř na volné noze také není úplně smířený se svým staromládeneckým statusem a je platonicky zamilovaný do pohledného číšníka z blízkého bistra. Další Elisinou kumpánkou je kolegyně uklízečka Zelda. Výřečná černoška s dobrým srdcem je přesně ten typ role, na který má Octavia Spencerová patent.

Všichni tři herci mají vcelku po zásluze nominaci na Oscara, protože úspěšně polidšťují své poněkud schematicky napsané postavy. Největší něha a cit ale paradoxně čiší z mimiky Douga Jonese, jenž propůjčuje výraz digitálně vytvořenému poloještěřímu stvoření, které do tajného vědeckého ústavu přivezl z jihoamerických pralesů sadistický vládní agent Strickland: herec Michael Shannon jako by si tentokrát nebyl úplně jistý, jak potenciálně vděčnou úlohu záporáka pojmout.

Děj se totiž postupně klopí do polohy pocty béčkovým sci-fi filmům z padesátých let, jakým byl třeba Netvor z černé laguny. V tu chvíli je lepší vypnout mozek a nezatěžovat ho dumáním nad logikou zápletky. Proč by vlastně tajné služby měly souhlasit se Stricklandovým plánem utýrat vzácného tvora k smrti? Jak to, že v supertajném zařízení může trávit Elisa dlouhé obědové pauzy sbližováním se s bytostí, která je možná největším biologickým objevem všech dob?

Tvář vody
Autor fotografie: Fox

Tvář vody

Americký horor, fantasy
2018, 123 minut
Režie, scénář: Guillermo del Toro, Vanessa Taylorová
Hrají: Sally Hawkinsová, Michael Shannon, Richard Jenkins, Doug Jones, Michael Stuhlbarg a další 
Premiéra v ČR: 15. 2. 2018
Hodnocení Aktuálně.cz: 60 %

Poetika pocty starým filmům má v Tváři vody ten vedlejší důsledek, že snímku - například na rozdíl od Faunova labyrintu - schází tíživost a napětí. Zručně zrežírovaná sekvence vysvobození obojživelného tvora ze zajetí nechá málokoho na pochybách, jestli akce dobře dopadne.

Zlo je v tomto filmu pohříchu zkarikované a celá dějová linka se sovětskými agenty je až za hranicí parodie. Když pak přijdou na řadu scény mezidruhové intimity nebo když v potenciálně katarzním momentu nasadí režisér ultimátní kalibr v podobě muzikálové vsuvky, je těžké se s děním na plátně nějak emocionálně propojit.

Tvář vody je po technické stránce opulentní a omamně natočená podívaná. Přes všechnu proklamovanou vřelost ale ve finále působí docela chladně. Film si nejvíc užijí ti, kteří se rádi nechávají unášet na vlnách nekomplikované cinefilní nostalgie.

Akademici mají tento druh snímků rádi: v minulých letech ocenili podobně laděná díla, například La La Land nebo Umělec. Být Guillermem del Torem, už si na 4. března připravuji děkovnou řeč.

 

Právě se děje

Další zprávy