Recenze - O filmu Grandhotel Budapešť se často píše jako o překvapivém milníku v tvorbě Wese Andersona. Po relativně komorní pubertální love-story Až vyjde měsíc se tenhle miláček cinefilů s nezaměnitelným tvůrčím rukopisem pustil do komplikovaného - jeden by řekl až překombinovaného - akčního dobrodružství zasazeného do ovzduší nadcházející války.
Přitom tenhle příběh zasazený do fiktivní středoevropské země Zubrowka, jejímž pojmenováním udělal režisér neplacenou reklamu populární polské vodce, je logickým příspěvkem do Andersenovy filmografie.
Vlastně je s podivem, že autor, který se ve svých filmech pokouší rekonstruovat fantazii a nevinnost dětského pohledu na svět, natočil takový film jako Grandhotel Budapešť až teď.
Nostalgie hrdinů jeho snímků měla až doteď osobní ráz. V novém filmu má ale společenský charakter. Melancholická nálada Grandhotelu Budapešť je spojená s vystižením jedné historické éry.
Gejzír gagů a rychlopalných slovních přestřelek
Wes Anderson děkuje v titulcích za inspiraci knihám Stefana Zweiga, humanistického intelektuála, který utekl před Hitlerem, v Brazílii spáchal sebevraždu a v dopise na rozloučenou poznamenal, že nemá sílu začínat nový život v cizí zemi v situaci, kdy Evropa prochází sebedestrukcí.
Grandhotel Budapešť - gejzír vizuálních gagů a rychlopalných slovních přestřelek - je samozřejmě všechno jiné než temné drama, ale pod vší tou opulentní hostinou pro smysly probleskávají jasná znamení blížící se zkázy a rozkladu.
Příběh se odehrává v několika časových rovinách. V roce 1985 slavný spisovatel, autor bestselleru Grandhotel Budapešť (Tom Wilkinson), vzpomíná na svůj pobyt ve stejnojmenném hotelu v roce 1968, kdy už bylo kdysi honosné sídlo jen chabým odleskem dávné slávy.
Zmiňuje pozoruhodné setkání s tajemným majitelem hotelu Zero Moustafou (F. Murray Abraham), který mu zase vypráví těžko uvěřitelný příběh o tom, jak ve třicátých letech coby mladičký portýr zdědil celý hotelový kolos.
Hlavní roli v bláznivé anabázi, zahrnující boj o dědictví po záhadně zemřelé vévodkyni (Tilda Swindon), spektakulární útěk z vězení nebo pomoc tajného bratrstva hoteliérů, hraje za všech okolností šarmantní a elegantní správce Grandhotelu Budapešť - pan Gustave (Ralph Fiennes).
Pan Gustave je tradiční andersonovskou otcovsko-mentorskou figurou. V podání Fiennese je světákem typu Clarka Gablea na amfetaminu, svůdníkem nezříkajícím se intimní společnosti žen ani mužů, i gentlemanem, plujícím v oblaku drahého parfému a zachovávajícím za každou cenu dekorum.
Dobře mu sekunduje debutant Tony Revolori v roli mladého Zera Moustafy, učenlivého pikolíka stojícího panu Gustavovi za každých okolností věrně po boku.
Pozor na vtipy v několika plánech obrazu
Poetika Wese Andersona zůstává taková, jakou mají jeho fanoušci rádi: excentricky oblečení herci (počet hvězd, které se ve snímku třeba jen mihnou, nemá v současném filmu obdoby) pronášejí s prkennou tváří stylizované promluvy v křiklavě bizarních kulisách. Mizanscéna je propracovaná do nejmenších detailů a vtipy se odehrávají hned v několika plánech obrazu.
Grandhotel Budapešť (90%)
Grandhotel Budapešť je alegorií o Evropě coby chátrajícím luxusním hotelu. Má svou katarzní sílu, i když místo vyhrocených konfliktů nabízí jen útěšné absurdní gagy. Je to tím, že Andersonova poetika se dotýká samé podstaty nostalgie, jíž je vytěsnění nebo zlehčení všech špatných vzpomínek. A v současném filmu není režiséra, který by uměl tyhle zaniklé světy a vzpomínky na ně rekonstruovat hravěji než Wes Anderson.
Jak je jeho zvykem, Anderson nápady skoro až marnotratně plýtvá. Mnohem častěji než v předchozích hraných filmech ale využívá animaci a výrazové prostředky němé grotesky. Nevím, jestli je to tím zasazením do alternativní střední Evropy, ale víc než kdy jindy připomíná Andersonův styl filmy Karla Zemana nebo spolupráci Jiřího Brdečky a Oldřicha Lipského na filmech Tajemný hrad v Karpatech nebo Adéla ještě nevečeřela.
Přes všechny temné náznaky v příběhu je příznačné, že většina potenciálně násilných scén se odehraje mimo obraz (vražda selky), střet s vojáky v uniformách s nášivkami ZZ končí jen rozbitým nosem a groteskní hromadná přestřelka na chodbách grandhotelu také nemá žádné oběti.
Tahle alegorie o Evropě coby chátrajícím luxusním hotelu ale má svou katarzní sílu, i když místo vyhrocených konfliktů s důsledky pro filmové hrdiny nabízí jen útěšné absurdní gagy.
Je to tím, že Andersonova poetika se dotýká samé podstaty nostalgie, jíž je vytěsnění nebo zlehčení všech špatných vzpomínek. Na Zubrowku se řítil ničivý konflikt, ale Zero Moustafa zažil nejšťastnější momenty svého života, o nichž bude ještě po desetiletích vyprávět, když mu bude chtít někdo naslouchat. "Jeho svět zanikl dávno předtím, než do něj vstoupil," zazní ve filmu bonmot na Gustavovu adresu.
A v současném filmu není režiséra, který by uměl tyhle zaniklé světy a vzpomínky na ně rekonstruovat hravěji než Wes Anderson.
Grandhotel Budapešť. USA, 2014, 100 min. Režie: Wes Anderson. Hrají: Ralph Fiennes, Tony Revolori, Saoirse Ronan, Jeff Goldblum, Willem Dafoe, F. Murray Abraham, Edward Norton, Adrien Brody, Tilda Swinton, Harvey Keitel, Jason Schwartzman, Tom Wilkinson, Léa Seydoux, Bill Murray, Jude Law, Bob Balaban, Owen Wilson, Mathieu Amalric, Florian Lukas.
