reklama
 
 

RECENZE Ona má z lásky splín, je zamilovaný operační systém

27. 3. 2014 10:30
Ona je zřejmě první romantická one man show o lásce. Film Spikea Jonzeho vypráví ale hlavně o osamělosti v moderním světě plném informačních technologií.

Recenze - Je zvláštní a pro současnost možná nakonec opravdu typické, že film, o kterém všichni píší jako o ideální lovestory pro dnešní dobu, je vlastně hlavně vyprávěním o osamělosti. Muž, který se živí sepisováním osobních dopisů za jiné lidi, a operační systém s ženským hlasem, jenž trpí splínem z toho, že nemá lidské tělo, jsou opravdu hodně zvláštní dvojka do romantického vztahu.

A jak by asi poznamenal kdokoli, komu bych řekl, že jsem právě začal randit se svými Windows XP, je otázka, jestli opravdu o nějaký vztah jde. A asi by je moc nepřesvědčilo, ani kdybych jim tvrdil, že ony Windows na mě mluví hlasem Scarlett Johansson.

Vztah bez skutečných problémů?

Theodore, hrdina filmu Ona, ale vlastně nemá ani tak problém s tím, že by jeho nové elektronické přítelkyni Samantě scházela osobnost – naopak, ta mu po nějaké době začne přerůstat přes hlavu. Skutečná svízel Theodorova života spočívá spíš v tom, že přes všechny snahy navazovat vztahy s lidskými i umělými bytostmi stejně vposledku zůstává úplně sám.

Svět blízké budoucnosti, ve kterém se jeho romance odehrává, se od toho našeho liší vlastně jen v míře toho, jak moc do mezilidských vztahů vstupují informační technologie. Chytré telefony a počítače jsou ovládané přímo lidským hlasem nebo pohybem prstů ve vzduchu a prakticky všechny postavy ve filmu se živí nějakou formou komunikace pomocí technologií.

Konkrétně Theodorova práce je obzvlášť typická – diktuje do počítače osobní a intimní dopisy, jež píše na objednávku lidí, kteří chtějí takové dopisy posílat, ale nechtějí je sami psát. Počítač je pak převede do podoby ručně psaných textů a vytiskne.

Na tom je dobře vidět motiv, který se ve filmu Ona opakuje v mnoha variantách: Lidé chtějí nebo potřebují něco dělat ve svých osobních životech, ale z nějakého důvodu se jim to nedaří, a tak tyhle úkoly svěří strojům nebo nezaujatým profesionálům.

Když se Theodorova manželka Catherine (Rooney Mara), se kterou se hrdina rozvádí, dozví, že Theodore začal chodit s umělou inteligencí, vyčítá mu, že vždycky chtěl mít takový vztah, kde by se nemusel vypořádávat s žádnými skutečnými problémy, a teď ho konečně našel.

Tím, o co Theodore, ale s ním vlastně všechny lidské postavy včetně Catherine, ve skutečnosti neustále zakopává, je neschopnost dostát nárokům, které před něj různé životní situace kladou.

Bývalí manželé se rozešli právě díky tomu, že nebyli schopní hrát své očekávané role ve vzájemném vztahu; také Theodorova kamarádka Amy (Amy Adams) se vyrovnává s tím, že nemůže dělat v životě rozhodnutí, „aniž by někomu ublížila“; Samantha a Theodore si v jednu chvíli najmou dívku, která má ve vztahu fungovat jako Samantino chybějící tělo (a ve své roli také selže), a ostatně i Theodorova práce spočívá v tom, že na sebe bere obtížné úkoly jiných.

Hlavním uzlovým bodem těchto lidských selhání je ale samozřejmě Theodorův milostný život. Všechna tato selhání jsou přitom na straně nedokonalých lidí, ale ne chytrých strojů. Jonzeho film tak jako by naznačoval, že v současné době společensky obstojí mnohem víc umělé inteligence než lidé.

Klade otázky a nemá rychlé odpovědi

Režisér Spike Jonze (V kůži Johna Malkoviche, Max a maxipříšerky) tu poprvé natáčel podle vlastního scénáře, o jehož psaní prohlásil, že do něj chtěl dostat všechno, co ho v té době napadalo na téma vztahů a technologie, i kdyby si jednotlivé postřehy třeba vzájemně odporovaly. Možná i díky tomu se celkem spolehlivě vyhýbá nejčastějšímu klišé filmů o polidštěných strojích (např. S1m0ne nebo Andrew – člen naší rodiny), totiž úvahám nad tím, jestli počítače a roboti mají „duši“ nebo vědomí. Zajímá ho spíš mnohem hmatatelnější problém toho, jak se k „chytrým“ technologiím chováme.

Díky tomu se také nepouští do planého moralizování nad tím, kam jsme to s našimi vztahy k počítačům dopracovali, ale spíš spekuluje nad mnohem křehčími otázkami, které se týkají spíš mezilidských vztahů než umělé inteligence.

Asi nejpodobnější tak je britskému televiznímu seriálu Charlieho Brookera Černé zrcadlo, což je série sci-fi povídek, které domýšlejí do důsledků různé současné trendy médií a informačních technologií. Jenže zatímco Brooker vytváří inteligentní morality o tom, do jak hrůzných rozměrů může naše bezstarostné zacházení s médii přerůst, Jonzeho film si spíš se svým hrdinou melancholicky smutní.

Ona (75 %)

Ona (75 %)

Muž, který se živí sepisováním osobních dopisů za jiné lidi, a operační systém Samantha s ženským hlasem, jenž trpí splínem z toho, že nemá lidské tělo, jsou opravdu hodně zvláštní dvojka do romantického vztahu ve snímku Spikea Jonzeho Ona. Vzhledem k tomu, že Samantha je čistě hlasová role Scarlett Johansson, chybí hlavnímu hrdinovi jakýkoli výraznější herecký protějšek. Máme tu tak co dělat pravděpodobně s prvním případem vztahového filmu pojatého jako one man show. Neviditelnost Samanthy tak ještě umocňuje dojem Theodorovy osamělosti, která jako by se skrz jeho chimérickou milenku narcistně zhlížela sama v sobě.

Dalo by se dokonce napsat, že Ona je filmovým ztvárněním splínu z nešťastné lásky. Svým způsobem je to totiž vrcholně sebestředná záležitost. O tom, jak si tvůrci představují budoucnost, se ze silně komorního příběhu uzavřeného do několika málo interiérů a neutrálně vypadajících exteriérů vlastně mnoho nedozvíme – tedy kromě toho, že z přítomného designu a z oblečení všech postav se zdá, že svět zcela ovládnou hipsteři.

Naopak maximálně se film Ona soustředí na svou hlavní postavu a všechno ostatní ukazuje jen do té míry, do jaké to s hrdinou souvisí. Theodore v podání Joaquina Phoenixe v hlavní roli prakticky neopustí plátno a s ostatními postavami se baví především o sobě samotném a svém milostném světabolu.

Vzhledem k tomu, že Samantha je čistě hlasová role, chybí Phoenixovu hrdinovi navíc jakýkoli výraznější herecký protějšek. Máme tu tak co dělat pravděpodobně s prvním případem vztahového filmu pojatého jako one man show. Neviditelnost Samanthy tak ještě umocňuje dojem Theodorovy osamělosti, která jako by se skrz jeho chimérickou milenku narcistně zhlížela sama v sobě.

Přestože Jonzeho film tak může být v některých ohledech iritující, rozhodně se jedná o originální a podnětné dílo, které, přesně jak to režisér a scenárista v jedné osobě chtěl, jen klade za sebe různé nápady a motivy a neskáče od nich k jednoznačným a zjednodušujícím závěrům.

Ona (Her). USA, 2013, 126 minut. Režie: Spike Jonze. Hudba: Owen Pallett, Win Butler. Hrají: Joaquin Phoenix, Scarlett Johansson, Amy Adams, Rooney Mara, Olivia Wilde, Sam Jaeger, Katherine Boecher, Chris Pratt, Portia Doubleday, Luka Jones, Pamela Roylance, Matt Letscher, Bill Hader, Kristen Wiig, Soko, Brian Cox, Spike Jonze.

autor: Antonín Tesař | 27. 3. 2014 10:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama