Recenze - Občas natrefíte na projekt, který je nešťastný od kořenů, až je vám líto autorů, že mu věnovali tolik svého času. V případě filmu Oko ve zdi jde o pokus českých tvůrců dát dohromady mezinárodně konkurenceschopný thriller. Ne že by šlo o žánr, na nějž menší kinematografie nemá potenciál. Ale přece jenom máme rok 2009 a Oko ve zdi je z více důvodů přenošené dítě.

Vychází z povídky Ivy Hercíkové, jež vyšla v roce 1969 v knize Pavouk, který kulhal. Poté se klikatou cestičkou dostala jako akvizice do studia Universal, jež ho údajně koupilo pro samotného Alfreda Hitchcocka.

Starý pán o tom však možná vůbec nevěděl, kdoví, jestli dotyčný text četl a pravděpodobně by jej ani nevzal do výroby. Alespoň z celé jeho filmografie se lze domnívat, že ho nelákala témata, která měla mírně nadpřirozené nebo alespoň mnohoznačné rozuzlení.

Mimo Hitchcockův dosah

Hitchcock se totiž proti všem hloupým klišé, jež o něm panují, na mysteriózní thrillery ani horory vůbec nespecializoval. Základem Hitchcockových filmů nejsou jen „obyčejní lidé v úzkých", ale především jsou ohrožováni něčím, co má realistické vysvětlení.

Foto: HCE

Může se stát, že například v Hrůze na jevišti může dočasně jedna postava v úloze vypravěče lhát (a předvádět vám falešné obrazy), ale nemůže se stát, že na konci nevíte, že lhala, vše se odehrávalo jen v její hlavě, byl to jen sen, nebo, že nejsme schopní rozlišit, co se odehrávalo v minulosti a přítomnosti.

Někteří filmoví teoretici dokonce tvrdí, že Hitchcockovo dílo tvoří milník přechodu od klasických filmů, kde máme přehled o tom, jak události vycházejí jedna z druhé, a moderním uměleckým filmem, kde už se nedá říct, v jakém čase se co odehrává - dokonalým (post)moderním následovníkem Hitche v tomhle bude David Lynch ve svých filmech jako Lost Highway nebo Mulholland Drive.

Oko ve zdi je tedy svou časově zpřeházenou formou vyprávění už mimo Hitchcockův dosah, ale zároveň je svými dialogy hrozně zastaralé a umístěním děje a celkovou stylizací zase zcela mimo čas.  Základní situace vychází z tohoto: muž a žena středního věku, tajní milenci, se při výletě autem octnou v opuštěném rozestavěném domě uprostřed lesů, kde je někdo zavře jedné místnosti a pak se na ně dívá skrze díry ve zdi.

Tak co, takhle ti to dělal, ty děvko?

Ano, film, který okázale začíná působivými leteckými záběry, se pak z 90 procent odehrává v koupelně. Toto samo o sobě není problém, Hitchcock, pokud ho máme pořád připomínat a operovat s ním jako veličinou a úběžníkem, dokázal natočit i film odehrávající v jedné loďce (Záchranný člun) a dokonce - opravdu potvrzeně - uvažoval o natočení filmu Telefonní budka, který vznikl až dlouho po jeho smrti.

Foto: HCE

Problém je, že v té koupelně sedí na zemi, ve vaně, v umyvadle či na záchodě chlap a ženská, kteří si vyměňují strašlivé repliky, omračující snahou o psychologii a filozofii či co. Skoro každá jejich věta šustí knižním papírem, a člověk by skoro uvítal, kdyby radši šustil papír toaletní. Ale tento příběh nesnese žádné reálné tělesné a myšlenkové pochody. Jeho modelovost a vymyšlenost je mučivá, balancující na hraně vlastní sebeparodie, do níž několikrát spadne.

Nejvíce se to „daří" v druhé paralelní dějové linii, v níž sledujeme starého muže, který onen pár v koupelně zavřel. Ve chvílích, kdy přichází vždy po určité době domů (bydlí od oné stavby kousek v lese) a zahlásí své ženě neočekávané věty typu: „Máme mlíko?", nebo při pohledu na to, jak hněte těsto „Tak co, takhle ti to dělal, ty děvko?", stoupá koeficient nezáměrné zábavnosti hodně vysoko.

Vrtat hlavou vám ostatně může ledacos - co přesně tento starý voyeur s mileneckou dvojicí zamýšlí, respektive, v čem má ze všech jeho kroků vyplývat jakási blíže neurčená ďábelskost či mučivost? A když na konci aspoň částečně prokouknete zápletku (úplně to nelze), tak si při přehrání všech událostí musíte říct opakovaně: a co se tam tedy fakticky dělo?

A to jako znamenalo co?

Předpokládám, že se tvůrci domnívali, že tato ambivalence, případně naprostá dezorientace budou nějak napínavé a na konci nás přinutí plácnout se do čela a říct si „á jó, tákhle…". Ale ono nic. Sálem se ozve jen pár rozpačitých zakašlání, několik lidí se zeptá „a to jako znamenalo, že… ne, to nedává smysl" a tím je představení u konce.

Foto: HCE

Zbývá jen ocenit určité řemeslné kvality (zvláště kameru), ovšem i tato stránka projektu zůstává problematická. Záměrně říkám projektu, protože film zkrátka vypadá jako ustavičně otevřený, dodělávaný, předělávaný a rozestavěný jako sám dům, v němž se odehrává. Nenarážím tu na žádnou domnělou významovou otevřenost a možnost většího množství „čtení", ale čistě na to, že na výsledné podobě je ono předělávání a „pilování" vidět.

Ve chvíli čirého zoufalství, aby stopáž nebyla moc krátká, prdne režisér Miloš J. Kohout doprostřed svůj už dříve natočený krátký film Sen (2002), kde shodou okolností hrál také Karel Roden - takže se celý tento symbolický a zároveň bezesmyslný kousek dá libovolně použít jako dokreslení stavu mysli chlapíka, který už tráví hodně hodin v koupelně.

Film podivně kolísá mezi tím být obyčejným, dobře prodejním artiklem v mezinárodní DVD distribuci, kde bude propagován přes jména dvou „béčkových herců" (a přiznejme si, že ve světovém měřítku Jurgen Prochnow a Karel Roden jsou jen exoticky ošklivé tváře; bez ohledu na svůj talent), a přitom se snaží být velmi umělecký a fikaný.

Pocit jako z Kněžny Libuše

Je sice pravda, že levné thrillery a horory bývají při své neorganizovanosti často nosiči pro mnoho surreálných výjevů, na něž se nevzmůžou často ony čistokrevné umělecké filmy, jež nechtějí jednoduše strašit.

V rámci české kinematografie posledních let se tomuto standardu „levného evropského hororu, který bude kolovat po specializovaných fanouškovských festivalech" ale přiblížila spíš Herzova T.M.A. Byť i jí se leckdo vysmívá, byl Herz ve vytipování cílového publika mnohem trefnější.

U Oka ve zdi však při snaze udělat „něco přece jen lepšího" utrácelo spoustu let své schopnosti příliš mnoho lidí, jejichž profesní schopnosti se osvědčují lépe, pokud dostanou přesnější zadání a pracují tudíž pro někoho (jako Miloš J. Kohout pro Jana Svěráka), než, když dělají sami za sebe.

Pocit cizosti ze sledování Oka ve zdi, jež si vytírá ospalky z minulých kinematografických dekád, se při pohledu na česky předabovaného Jurgena Prochnowa blíží až zážitku ze sledování Kněžny Libuše, kde čeští herci pro změnu mluví anglicky.