Recenze - Pražské komorní divadlo - nejprogresivnější divadelní soubor působící v hlavním městě - na jaře skončilo a Jan Hřebejk se jeho poetiku pokusil zachytit na filmovém plátně. Dá se s úlevou konstatovat, že v mezích možností docela úspěšně.

Jeho adaptace ve své době skandálního představení Rainera Wernera Fassbindera Odpad město smrt přenesl specifickou energii tohoto divadla, vyvěrající z kombinace dekadentního repertoáru a soustředěného, úsporného herectví, na plátno jen s malou ztrátou diváckého účinku.

Všichni, kteří do Komedie rádi chodili, si mohou na nového Hřebejka koupit lístek bez obav. Je to neexhibující adaptace, která pokorně slouží tomu, aby vynikl um jedné silné divadelní generace. Nic míň, ale taky nic víc.

Ubohost bez smilování

Foto: ČT

Výtvory Fassbinderovy rozervané duše v jeho neobyčejně plodné a krátké kariéře (zemřel v 37 letech a za tu dobu natočil na 40 filmů a napsal 11 divadelních her) zasahovaly německou měšťáckou společnost do slabin a obviňovaly ji bez příkras z xenofobie, násilí na ženách a všeobecného pokrytectví. V případě hry Odpad město smrt se proti němu paradoxně strhla kampaň obviňující jeho samého z antisemitismu.

Mohla za to postava Bohatého Žida, bezskrupulózního spekulanta s pozemky, která v Německu sedmdesátých let překročila jakékoli meze politické korektnosti v národě obtěžkaném vinou za holocaust. Dnes vykreslení této postavy ztratilo nejen v Německu na své provokativnosti, spíše naopak. Stádní módou je dnes přitakávat konspiračním teoretikům a jejich fantaziím o židovském spiknutí a novém světovém řádu. 

Ale Fassbinderova hra zůstává nadále velmi drásavou ukázkou morální krize lidství, věčného kolotoče traumat a mindráků přenášejících se z člověka na člověka, z generace na generaci. Všechny postavy jsou ubohé, prospěchářské a sobecké a Fassbinder s nimi nemá smilování.

Foto: ČT

Pařízek zvyšuje v jedné ze svých nejkoncentrovanějších inscenací účinek i dlouhými monology svých hrdinů obrácenými přímo na diváka a aktualizuje Fassbinderův opus do dnešní doby a českého prostředí, když třeba náckovského transvestitu Millera (Martin Pechlát) nechá citovat dlouhé pasáže z burcujících plamenných projevů Dana Landy (ne, poetika Divadla Komedie není jen o zmaru, ale zprostředkovává i osvobozující, úlevný smích).

Šance pro Majera

Hřebejk potom tuto aktualizaci logicky dovedl dále, když hře přisoudil jasné geografické kontury. Hraje se přímo v centru Prahy: v pasáži Lucerna a na Václavském náměstí. Je to ale umístění spíše symbolické, kromě jedné delší monologové scény natočené v nočním vekslácko-erotickém mumraji na Václaváku se většina filmu odehrává v bezčasí, které zprostředkovávají kulisy prvorepublikové pasáže a interiér striptýzového baru Carioca, kde se čas zastavil úplně.

Foto: ČT

Tohle mlhavé zakotvení v čase dává smysl, protože i v Pařízkově inscenace mají postavy nadčasově archetypální charakter. Protínají se tu osudy prostitutky Romi (Gábina Míčová) stíhané sebevražednými myšlenkami, jejího buranského a násilnického pasáka Franze (Stanislav Majer), nudícího se hybatele cizích životů Bohatého Žida (Martin Finger) i jeho úlisně slizkého asistenta Oskara (Jiří Černý). Defilé bizarních postav završují Romiini rodiče - Müller a Müllerová (Dana Poláková). Hřebejk zabírá herce často hodně zblízka a vynikne tak jejich tlumené, jakoby nezúčastněné herectví, které nutí diváka víc se podílet na odhalování jejich motivací.

Všichni aktéři vydávají ze sebe to nejlepší, co od nich známe z divadla, vyzdvihl bych ale dva herce: minimalistický projev Martina Fingera v roli zbohatlického manipulátora je ve své úspornosti dokonale zlověstný a pudově se projevující Franz je skvělou parketou pro jednoho z nejnedoceněnějších herců své generace Stanislava Majera. Říká se, že český film má nedostatek mužných typů: tady jeden skvělý čeká na svou šanci.  

Kouzlo Fassbinderovy hry tkví v jazyce - v překvapivých obratech, bonmotech a filozofujících prohlášeních, které mají tu vlastnost, že by do sebe zahleděné postavy nikdy nedokázaly v reálu takhle vyjádřit. Ale v tom je síla jeho přístupu: vcítit se do ubohých charakterů a dát jim skrze autorovu jazykovou kompetenci šanci na sebevyjádření, vtisknout jim důstojnost.

A tuhle empatii k postavám se z divadla na filmový pás podařilo přenést úspěšně. I tak Hřebejkův divadelně stylizovaný snímek zůstává spíše v kategorii „zajímavý experiment" než „plnohodnotný filmový zážitek".