Recenze - V roce 2020 bude svět zase o něco nudnější než dnes. Místo boxerů v tradičním ringu, wrestlerů v trampolínovém ringu a ultimátních zápasníků v osmistěnné drátěné kleci se před zraky lidu budou mydlit roboti. Žádná krev a pot a žádné emoce; jen nějaké ty jiskérky, odřený lak a loužičky oleje.

Foto: Aktuálně.cz

Není  divu, že tak blbý nápad zbavující bojové sporty a show jakéhokoli vzrušení pochází z popkulturního dávnověku - námět aktuálně uváděného snímku Real Steel (Ocelová pěst) tvůrci očíhli v povídce Richarda Mathesona z roku 1956. Tedy před výrazným komerčním rozvojem výše uvedených jarmarků násilí, které dávají unaveným zpohodlnělým lidem dnešní doby poslední možnost, jak legálně (i pouhým sledováním) kanalizovat své násilné pudy.

Větší realističnost

V lecčems tato idea s robotími zápasy odpovídá trendu, že zábava se stává stále virtuálnější, ale vůči tomu stojí přinejmenším dva opačné názory. Jednak je vcelku dobře potvrzeno, že čím je společnost mírumilovnější, o to násilnější produkuje filmy a televizní pořady; jednoduše jako kompenzaci toho, co se nesmí v civilním životě. A jednak i vývoj počítačových her směřuje ke stále větší realističnosti - slovo virtuální jako synonymum pro neskutečný, umělý či odhmotněný dostává nyní v praxi opačný nádech. Hry jsou stále fyzikálně přesnější, více zapojují tělo a také na něj víc útočí.

Foto: Aktuálně.cz

Důvody, proč se dívat na neživé mlátící se hory plechu, vyznívají velmi slabě - a typicky jako nápad autora z předpočítačové éry, kdy se futurističtí vizionáři domnívali, že civilizace půjde cestou robotizace a nikoli komputerizace a pronikání strojových prvků do lidského těla. (Není také úplně od věci, že počítačové a konzolové mlátičky, kde se mezi sebou tlučou roboti, jsou dost ojedinělé, nepříliš úspěšné a téměř nelze najít příklad, kdy by tyto robotí zápasy v dotyčném fikčním světě měly nahradit lidské zápasy.)

Výše uvedený předpoklad tedy dovede dost výrazně narušit zážitek ze sledování celého bijáku, který se z velké části marně snaží zakrýt svou anachroničnost tím, že i způsobem vyprávění se přibližuje něčemu „nemodernímu", konkrétně akčňákům z 80. let. Ty by sice měly být nyní opět údajně v módě, ale statistika komerčních úspěchů filmů navracejících se v poslední době k estetice 80. let vykazuje průměrná až podprůměrná čísla.

Nejčastější přirovnání Ocelové pěsti k Transformerům se tedy dost míjí cílem. Transformeři svou kamerou a střihem testují hranice vnímatelnosti a přecházejí chvílemi do abstraktního reje tvarů a barev. Ocelová pěst je (nejen vedle Transformerů) pomalá a maximálně přehledná podívaná; dokonce se zdá, že každé klišé tu tvůrci dvakrát zálibně obrátí v dlani, takže snímek, který má únosný příběh na hodinu a tři čtvrtě, trvá dost šílených 127 minut.

Rocky číslo pět žije

Foto: Aktuálně.cz

Druhé  nejčastější přirovnání - k Rockymu - už ale sedí. I zde je hlavní boxer otloukánek, který vydrží strašnou nakládačku (protože je to robot určený na sparring). A stejně jako v Rockym se ve finále potkává outsider oblastní úrovně se zdánlivě neporazitelným mistrem světa. Ocelová pěst se dále blíží filmům Číslo 5 žije (zabijácký robot zároveň jako domácí mazlíček) a Karate Kid (bojovat se hrdina učí pozorováním jiných a napodobuje i pohyby, které s bojem přímo nesouvisí).

Snad nejvíce ale příběh otce (Hugh Jackman), který cestuje náklaďákem od jedné zápasnické štace k druhé a přitom se snaží obnovit zpřetrhané pouto se svým malým synem (Dakota Thoyo), připomíná titul Over the Top (Do útoku, 1987) se Sylvesterem Stallonem. Ten sice při premiéře propadnul, ale stal se později nostalgicky populární díky reprízám v televizi a s rozvojem armwrestlingu coby profesionálního sportu. Svou bizarností Ocelová pěst vyvolává i vzpomínky na Nikdy neprohrát (1978), kde Clint Eastwood cestuje s orangutanem a dávají do držky různým venkovským vidlákům.

Zkrátka, při představování projektu producentům „víte, je to něco jako když se film X zkombinuje s Y a Z" to muselo být báječné. Nejvíce nadšení z této prezentace museli mít u Disneyho, protože jim to zaručilo možnost zacílit jak na (trochu) starší publikum, jež prožilo dětství v osmdesátkách, tak na dnešní děti, které vyrůstají s počítačovými a konzolovými hrami. Nabízí se tu totiž zdánlivý střet generací, který se nakonec změní v pevné rodinné objetí.

Foto: Aktuálně.cz

Otec, jenž kdysi býval boxerem a nyní jen ovládá boxerského robota, přepustí své náhradní řemeslo synovi, který  přece jen umí „pařit" lépe. Na otce, jenž je tu představován jako mnohem nedospělejší než jeho syn (nejenže neovládá pořádně nové technologie, ale plave i v citovém životě), však přece jen zbude role vzoru - nicméně ne pro chlapce, ale pro robota.

Teprve od otce, který nemá v malíku technologii, ale v pažích má poctivou techniku úderů, se z robota Atoma stane překvapení sportovní ligy. Spolu s robotem pak otec a syn vytvoří trojjedinou bytost šampiona.

Spojnice mezi člověkem a strojem

Film bohužel v mnoha bojových scénách selhává právě proto, že robot není autonomní a ovládání robotických zápasníků robotů není příliš jasně předvedeno; všechno to funguje spíš na intuitivní úrovni. Představa, že uprostřed rychlého boje, kde jde o zlomky vteřiny, by se ovládající díval ještě na někoho jiného a mluvil s ním, vyznívá nepřesvědčivě. Vyvstává tu klasický problém, že hraní-ovládání samo je jistě zábavné a vtahující, ale dívat se na někoho, jak něco ovládá, zábavné není. Proto se tato podívaná musí „přikořenit", aby nejen výsledek-výstup, ale i sám proces ovládání byl zajímavý, jenže spíše to ruší.

Foto: Falcon	Foto: Aktuálně.cz
Foto: Aktuálně.cz	Foto: Aktuálně.cz

Nastříhání  bojových scén funguje, jen pokud se vytváří okamžité spojnice mezi člověkem a strojem (záběry musejí analogicky navazovat lidské a strojové pohyby). Jakmile se interakce přenese jen o trochu déle na lidi a jejich dialogové výměny, z akce zmizí vzrušení. Nejhorší pak je, když jsme nuceni koukat se dlouhé vteřiny na zpomalené záběry otce boxujícího do prázdna, jehož pohyby má robot kopírovat, ale pohyby nejsou přímo napodobovány v ringu, respektive nejsou ukázány. V tu chvíli se akce překlápí spíš do hluché frašky.

Je zřejmé, proč má film tento typ montáže a výstavby scén či celého scénáře: jde o snahu zapojit lidi z rohu ringu více do dění. Už jen nepokřikují povely nebo toužebná přání jako v tradičních boxerských filmech, ale opravdu něco ovládají. Tím se naplňuje sen každého fanouška či trenéra vlastně být sám v ringu (či na hřišti), zhmotňuje se mentálně projekce sebe samého do hrdiny-bijce. Pokud se tedy Ocelová pěst dá považovat za nějak výjimečný film, tak v tom, že tematizuje samo diváctví a touhu nebýt jen divákem, ale i aktérem.

Příliš lehké tuny

Teoreticky by dojem z takového filmu měl být silnější než z klasického boxerského dojáku; prakticky ale hodně mizí emocionální rozměr zápasů, který často spočívá v tom, že hrdina bojuje o to, aby se vyšvihnul ze společenského dna. V případě zápasení s roboty se to bere těžko vážně, a přestože i zde se proti sobě staví technologie zastaralejší-chudší a vyspělejší-dražší, pořád to působí hlavně jako blbnutí nebo pouhý hazard, který si hrdinové můžou odpustit - nejdou zkrátka s kůží na trh.

Stylizaci snímku příliš nepomáhá ani to, že roboti byli pro některé scény vybudováni fyzicky a rozpohybováni animatronicky, zatímco v jiných scénách jsou uděláni digitálně metodou motion capture, kdy byly nasnímány do počítače pohyby reálných boxerů. V prvním případě cítíme tíhu hmoty robotů, v druhém se tunové hromady plechu hýbou příliš lehce.

Naprosto nepochybuju, že většině diváků, kteří už na takový film jdou a předem z hlavy vypustí veškeré předsudky, výše uvedené poznámky nevrtají hlavou a můžou jim připadat jako nemístné šťourání, či dokonce nepochopení žánrové nadsázky. Potíž je v tom, že potlačením oněch předsudků si moc nezvýšíte možnost se filmem naplno bavit. Na to je Ocelová pěst příliš předvídatelná, příliš dějově řídká, málo vtipná, málo drsná a málo ulítlá. Jde jen o profi udělaný výrobek, který sám hlavně propaguje jiné výrobky (např. nejmenovanou limonádu nebo značku počítačových monitorů).

Disney systém „udělat nejdrsnější věci co nejpřístupnější" a vlastně obelhávat publikum, že uvidí něco mnohem nespoutanějšího než „tradiční lidský box", příliš nevychází. Ano, od Shawna Levyho, režiséra remaku Růžového pantera, dvoudílné Noci v muzeu a zaměnitelných komedií se Stevem Martinem, se dal očekávat i horší film. Ale tohle je, jako když se dětem prodávají žvýkačky v podobě cigaret, aby si připadaly dospělejší.