reklama
 
 

Recenze: Občan Havel je politickou komedií roku

31. 1. 2008 15:45
Proč se vyplatí vidět film před volbou prezidenta

Recenze - Nejlepší je brát dokument Občan Havel jako komedii, možná jednu z nejlepších letošních českých komedií.

Sledovat patnáct uplynulých let s pocity trapnosti, dojetí, veselí i nostalgického smutku. A s patřičnou dávkou nadsázky fandit nemotornému hrdinovi, kterak ustanovuje podobu českého prezidentského úřadu a bojuje s nepřáteli.

Neruší to unikátní dokumentární svědectví, které film v jednotlivostech bezesporu nabízí, a přitom ultimátně nežádá odpověď na zásadní otázku: Nakolik byla Havlova existence před kamerou přirozená a nestrojená?

Čtěte více: SPECIÁL - Vše o filmu Občan Havel

Petr Fischer v HN přirovnává Občana Havla k Wellesovu Občanu Kaneovi s tím, že mediální manipulace je přímo tématem obou filmů.

Havel byl - po dvouletém československém prezidentském období - českým prezidentem od roku 1993 do roku 2003. Po celou dobu mu byl v patách štáb dokumentaristy Pavla Kouteckého, který zaznamenával "scény z prezidentské kuchyně" - jak zní distribuční slogan.

Koutecký byl člověkem Havlovi blízkým a nepřekvapí, že pohled na Havlovu osobnost je sympatizující, i když ho neváhá ukázat i jako nerudného pána, který si umí dupnout.

Tuhle linii prodloužil po tragické smrti Kouteckého jeho kolega Míra Janek a střihačka Tonička Janková, kteří film dokončili.

Když se s nutným odstupem dostává do kin výsledek, překvapí na něm hned několik věcí. Exkurze do zákulisí je za prvé opravdu zábavná.

Havel prožije dvě prezidentská období, vystřídá dvě první dámy, několik vozů, psů i řadu spolupracovníků, pohovoří s Billem Clintonem, Georgem Bushem i Rolling Stones. Zkouší si saka, kravaty i proslovy a válčí se svými politickými protivníky, například s Václavem Klausem.

Odvěký rival kameru zpravidla míjí se sveřepým výrazem, aniž do ní pohlédne. Havel ve vztahu ke Klausovi naopak působí jako rozjívený žáček, který spolužáka vždycky s chutí popíchne - tu mu oprašuje ze saka smítko, tu mu věnuje nějakou uštěpačnou poznámku.

Charakterizující jsou dvě scény. Před Clintonovou návštěvou odmítá Klause přizvat do Reduty na jazzový večer, přičemž vzápětí tu věčný soupeř sedí.  A pak obraz, v němž po drobném rýpání mezi spolupracovníky zvedne telefon a v něm se ozve právě Klausův hlas.

Zajímavé je vyjednávání po volbách v roce 1996, kdy Miloš Zeman s becherovkou v ruce Havla přesvědčuje, aby Klausovi tolik nepodléhal.

Atraktivní je samozřejmě pohled do zákulisí oficialit: Musíme dát pozor, abysme sebou neřízli na tom ledu, bojí se Havel promenády před nastoupenými vojáky.

Na hrdinovi je znát postupující únava z funkce. Na začátku 90. let je uvolněný, lidé ho na ulici zvou na pivo a obdarovávají jmelím. S politickou zkušeností stoupá Havlova ostražitost, kterou poněkud rušivě charakterizují i řvavé dobové záznamy z archivu Novy, jež je koproducentem.

Dokument je světově ojedinělý tím, jak blízko k sobě funkci vykonávající prezident štáb pustí. Václav Havel možná má vždycky situaci pevně pod kontrolou, ale u bytostného dramatika nás to přece nemůže překvapit.

Havel se neváhá ukázat coby trochu donkichotský bojovník s větrnými mlýny, který si uprostřed strnulých ceremonií drží nadhled a dávku sebeironie. Je i váhající aktér povolebních jednání, ironický komentátor Klausových eskapád a patetický recitátor básně.

Přitom platí, že Havel nikdy nebyl prezidentem, který se bere přespíliš vážně, ostatně nebrání se, když se situace z kontroly vymkne. 

A právě svár o mediální intimitu, boj s touhou "ukázat, že se nepotřebuji ukazovat"  - tak charakterické pro celou naši dobu - jsou vlastně jedním z nejzajímavějších bonusů snímku.

Film vrcholí záběry ze zákulisí pražského summitu NATO podkreslenými Ódou na radost - sálem kmitá personál, číšníci nacvičují příchod s tácy jídla, mezitím pobíhá prezident a nadšeně radí, co je třeba vylepšit.

V ostrém kontrastu následují scény vyklízení prezidentské kanceláře, které připomenou aktuální Havlovu hru Odcházení, z níž poté Havel sebeironicky cituje.

Je jasné, že pro Havlovy příznivce bude film dalším příspěvkem do fanklubu, pro odpůrce dalším důvodem ho nenávidět nebo si aspoň utahovat z  rozpačitého muže v  krátkých kalhotách.

Není samozřejmě ani náhodou, že "průvodce inteligentních Čechů po vlastním osudu" přichází do kin krátce před prezidentskou volbou. Pokud opravdu poslouží jako manuál a návod pro nerozhodnuté zákonodárce, může být i dokumentem, který změní politiku.

Jak havlovské!

Občan Havel, ČR 1994-2007. Režie Pavel Koutecký, Míra Janek, kamera Stano Slušný, střih Tonička Janková, produkce Jarmila Poláková, Film a socilogie, korpducent Pavel Strnad Negativ, David Dušek. 119 minut, distribuce Aerofilms. Premiéra 31. ledna 2008.

autor: Irena Hejdová | 31. 1. 2008 15:45

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama