Na počátku nebylo světlo, nýbrž počítačem stvořené dítě, které promluvilo přímo z matčina lůna. Ještě před narozením stihl tento výtvor počítačové grafiky ukázat divákům na prstech havlovské "véčko" a předznamenal tak, že nový snímek Filipa Renče Zoufalé ženy dělají zoufalé věci bude skutečně jízda.
Ve snímku se z dítěte brzy stane Klára Issová, jíž scenáristka Halina Pawlowská dala do vínku jednu "nadpřirozenou" schopnost: čím bude starší a čím více sní větrníků, tím bude hezčí. Ale také frustrovanější a hysteričtější. Podobných bizarních záhad však film nabízí celou řadu.
Režisér Filip Renč má k hercům zvláštní vztah. Poté co ve svém minulém filmu Lída Baarová objevil, že Pavel Kříž je obdařen neobvyklou, byť nechtěnou schopností parodovat Hitlera, obsadil ho nyní rovnou do epizodní trojrole faráře, ďábla a svatého Petra. Proč se démonický Kříž v různých inkarnacích zjevuje hrdince Olze v podání Issové, není jasné. Ani podstatné.
Při sledování filmu, který dává nový význam slovnímu spojení "absence děje", je lepší se "radovat" z maličkostí. Třeba z toho, že Kříž všechny tyto postavy ze záhadného důvodu hraje ve stejném luciferském gardu.
Film Zoufalé ženy dělají zoufalé věci ale nepatří do kategorie děl, u nichž by bylo možné se pokoušet podobným jevům porozumět. Olga má prostě trochu bujnou fantazii, což se v průběhu snímku projevuje pouze tak, že se jí opakovaně zjevuje Pavel Kříž. Co je na tom divného?
"Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Ale nejhorší je, když nedělají nic," zní závěrem z úst vypravěčky typický bonmot Haliny Pawlowské. Mýlí se. V tomto případě by "nedělat nic" bylo zdaleka nejlepší.
Z historek a bonmotů se dá poskládat kniha či televizní pořad, ale ideální materiál pro film to obvykle nebývá. Z vyprávěnky o frustrované Olze, která celý život prožila v sebeklamu, že je dokonalá, přesto nakonec nalezla muže svého srdce, ovšem režisér Renč nesestavil ani epizodický film.
I epizody by měly mít pointu či vyústění. Nebo alespoň vyznít do ztracena. Tady se jen divoce skáče mezi různými situacemi, v nichž Klára Issová stále znovu dostává prostor hystericky přehrávat, aby dál a dál stvrzovala své zoufalství.
"Málem jsem zapomněla, že mám syna," vzpomenou si například tvůrci spolu s hrdinkou na takřka dospělou ratolest, která asi na čtvrtinu filmu zmizela z děje, a naleznou Olgu s potomkem na loďce uprostřed lijáku. Asi proto, aby se Olga mohla na vratkém plavidle náhle z neznámého důvodu vztyčit a spadnout do vody.
Zoufalé ženy dělají zoufalé věci má být nenáročná komedie. Zábavná není nejen kvůli tomu, že chybí cit pro načasování gagů - vrcholným vtípkem je scéna, kdy hrdinka chvíli běží romanticky v dešti, aby se vzápětí ukázalo, že krůpěje tryskají z jedoucího vozu technických služeb.
Především se ale nelze smát útrapám postav, které jsou pouze nesympatické a neschopné. Takovým hrdinům se lze jen vysmívat nebo se za ně stydět.
Zoufalé ženy dělají zoufalé věci
Česká komedie
2018, 83 minut
Režie: Filip Renč
Scénář: Halina Pawlowská
Hrají: Klára Issová, Matouš Ruml, Aneta Krejčíková, Jindřich Žampa a další
Premiéra v ČR: 18. ledna 2018
Po Lídě Baarové, u níž si divák alespoň mohl tropit zlomyslnou legraci z rozporu mezi obrovskými ambicemi a absurdně nesmyslným výsledkem, tak Filip Renč překonal sám sebe. Natočil film, ze kterého si nelze vzít vůbec nic. Snad se jen zamyslet, proč tvůrci českých komedií tak často nenávidí své postavy.
Snímek ožije v jediném okamžiku. Během závěrečných titulků plátnem proběhne tradiční sled nepovedených záběrů, v nichž herci náhle projeví skutečné emoce.
Těch několik přirozených, od srdce vypálených sprosťáren na chvilku zapůsobí takřka jako balzám. Jenže pak se dostaví uvědomění, že je to jen předsmrtná křeč snímku, který bude těžké sesadit z pomyslného trůnu pro nejzbytečnější český titul letošního roku.