Recenze - X-Men: První třída jsou po delší době hollywoodský film, který mě zase donutil nějakou dobu se procházet ulicemi a intenzivně přemýšlet o tom, jak vzrušující je to materiál pro filmovou analýzu. Snad mi bude prominuta úvodní fráze, že jde o překvapivě chytrý blockbusterový film chytrých tvůrců, ve kterém všechny důležité postavy umí zatraceně dobře používat mozek - a nemusí se přitom nutně obracet ke svým superschopnostem.

Čtěte také:
X-Men 1-4: A už jsi někdy zkusil nebýt mutantem?
Svalnatý vykastrovaný Wolverine vrací X-Men zpátky

Jistě mě nikdo nebude obviňovat ze spoilerování, pokud řeknu, že prequel… nebo spíš restart X-Menů se přes přátelství geniálního telepata Xaviera (Profesora X) a kov ovládajícího Erica (Magneta), kteří dají dohromady první superhrdinský tým, musí nutně dostat k tomu, že Xavier ochrne na spodní část těla a z Magneta se stane padouch. Důsledky koneckonců dávno známe z předchozích filmů. Otázkou je, jak elegantně se k tomuto stavu věcí film dopracuje. Odpověď? Velmi, velmi elegantně.

Foto: Bontonfilm

Je důležité ocenit, že film nezvolil stejnou vyprávěcí metodu jako X-Men. Jinak řečeno, nemá relativně samostatnou dlouhou expozici, po níž by následovala z povahy věci poněkud jednoduchá zápletka, ale důmyslně kombinuje několik filmových příběhů současně, jež postupně a relativně hladce spojuje do jednoho.

Lidé vs. mutanti, západ vs. východ, X-Men vs. Magnetovci

Prvním z nich je příběh Erica Lanshera alias Magneta a jeho Nemesis, energii pohlcujícího a nestárnoucího mutanta Shawa. Ten osnuje třetí světovou válku, když chce proti sobě poštvat v 60. letech Ameriku a Sovětský svaz a dohnat je kubánskou krizí k atomové válce. Nelítostný nacista Shaw během druhé světové války ve snaze dostat z mladičkého Erica nadpřirozené schopnosti odprásknul jeho matku a následně na něm dělal pokusy.

Eric to poněkud špatně nese, touží po pomstě a o pár desetiletí později sleduje v conneryovském stylu Shawovu stopu po celém světě (brilantní scéna v argentinské hospodě!), zatímco ten si se svými siláckými poskoky a krásnou telepatkou hoví v technicky dokonalé ponorce… Podobnost s 007 motivy i postupy čistě náhodná (jinak řečeno, film se k bondovkám otevřeně odkazuje).

Foto: Aktuálně.cz

Druhý příběh pak vypráví o zrodu X-Men, kdy profesor Xavier začne pracovat pro „paranormální oddělení" CIA, spojí se shodou okolností s Ericem a společnými silami začnou verbovat a cvičit první tým X-Menů: Mystique, Beasta, Bansheeho a Havoka. Občas chvályhodné spojování dvou paralelně vyprávěných filmů trochu drhne a posouvá se dopředu trochu očividnými kroky (třeba útok na CIA) - ale většinu času se obě roviny navzájem efektivně podporují a doplňují.

To je dáno především tím, jak promyšlené a průběžně rozvíjené jsou osudy jednotlivých postav. Zejména Xaviera a Erica, a za druhé Mystique a Beasta, kdy navíc obě dvojice tvoří zároveň jakési protipóly - a nikoli náhodou se v závěru (nepřekvapivě) rozdělí na ty hodné a zlé. Zároveň s postavami jsou průběžně nenápadně budované podmínky pro výbušné finále: lidé vs. mutanti, Západ vs. Východ, X-Men vs. Magnetovci.

Holocaust jako výstražné pozadí

Navíc snímek navazuje na nejlepší tradici vlastní série, když je celý příběh zarámován komplexnějším ideologickým pozadím. Zatímco v prvním filmu to byla etická otázka nadřazenosti mutantů/lidí (kde tvoří základ pro zápletku) a v druhém pak očividná paralela mutantství a homosexuality, tentokrát se snímek plně obrátil k tématu, který byl v prvním filmu jen naznačen: k holocaustu.

Foto: Aktuálně.cz

Nacistická genocida jako systematická snaha vyhladit ty, kdo odporují arbitrárně nastaveným normám, Ericův židovský původ a touha po protinacistické pomstě. To jsou prvky, jež - byť v komiksové nadsázce - významově posouvají film vpřed. Plně vyniknou ve vrcholné scéně, ve které nečekaně dominují nad doposud budovaným bondovským příběhem a dokazují, jak některé typy strachu jsou silnější než politické ideologie (víc prozradit nesmím).

Rozhodně odmítám velkoústá tvrzení, že by se zábavné filmy (no fuj!) neměly podobným způsobem vyjadřovat k tzv. seriózním historickým otázkám typu holocaustu nebo kubánské krize. Za prvé tu fikční překlady skutečných událostí tvoří opodstatněné a důležité prvky uspořádání světa. Funkčně slouží k přirozenému pohybu děje, aniž je třeba složitě vysvětlovat okolnosti, které k tomu mohly vést.

Za druhé, i kdybych proti svému přesvědčení přistoupil na uvažování v duchu „umění jako nápodoby reality", film holocaust nijak nebanalizuje. Jestli něco zpochybňuje, tak podobně jako v Hanebných panchartech mýtus o Židech coby pasivních obětech holocaustu, kdy zobrazení jejich aktivní vzpoury působí kacířsky. Holocaust jako příklad genocidních snah lidstva o likvidaci nepohodlných odchylek je tu využit velmi platně.

V rámci série ozvláštňující styl

Foto: Bontonfilm

Zatímco režisér Bryan Singer - který tentokrát stojí za příběhem a produkcí - byl stylisticky velmi klasický a experimentoval spíš v rovině významu (což platí pro všechny jeho filmy), režisér pětky Matthew Vaughn je naopak dravý experimentátor a rád si hraje s možnostmi filmového stylu. Jeho tvůrčí tým ve významově nalajnovaných hranicích důmyslně využívá splitscreeny alias dělený obraz, flashforwardy (zobrazení budoucích událostí v ději), vložené historické záběry, zapojuje černobílý obraz nebo bohatě střídá jazyky, kterými postavy mluví: angličtina, němčina, ruština, francouzština, španělština.

Kombinace vážného (holocaust, kubánská krize) a nevážného (výcvik, vtípky se schopnostmi postav), rychlé přechody ze scén uvolněných do velmi traumatických, ony četné bondovské odkazy (nehledě na závěrečné titulky v duchu úvodních titulků Dr. No), pomrkávání na komiksové znalce - to vše působí celistvě a vnáší do vyprávění neustálý pocit změny a dynamiky, aniž to působí coby povrchní teenagersko-geekovské puzzle odkazů typu Vaughnova filmu Kick Ass.

Film za hodně vděčí vynikajícím nebo spíš skvěle vedeným hercům, zejména ústřední trojici James McAvoy (Xavier), Michael Fassbender (Eric) a Kevin Bacon (Shaw), ale vlastně i všem ostatním, hlavně mladým představitelům. Všichni odříkávají svižné a chytře napsané dialogy, výrazně dominující nad počtem akčních scén, nikdo tu není idiot a klíčová rozhodnutí vždy vyplývají z dlouhodobě budovaných motivů.

Jestli se nabízí nějaká konkrétní analogie - jakkoli je podobně jako všechna přirovnání jednoho díla k druhému trochu účelová a nepřesná - pak mi film hodně připomněl pixarovskou pecku Úžasňákovi. Jenže ti v kombinaci komiksových týmovek a klasických bondovek vyprávěli příběh o cestě od rozkladu (rodiny) k jednotě, zatímco X-Men: První třída vyprávějí o tom, že někdy jednota musí přes veškeré přátelství vést k nutnému rozkladu. A dělají to skvěle, aniž za více než dvě hodiny byť na okamžik polevili v dravém rytmu.