Letos často nezbývalo než věřit na zázraky. Nic jiného nezbývá ani hrdinovi nové pohádky České televize, která je vánoční nejen zařazením do štědrovečerního programu, ale také svátečním obdobím, v němž se odehrává.
Vesnický učitel Vašek v podání Vojtěcha Kotka je starý mládenec bez chyby. Mají ho rády místní děti, s nimiž zas a znovu chodí po vsi a zpívá vánoční písničky, dále stařenka, které snaživě odnese nůši s dřívím, i lesní zvěř, jež díky němu nestrádá hladem. Přesto mu něco chybí - opětovaná láska princezny, po níž tajně pokukuje při doplňování krmelce.
Když jednoho dne vidí padající hvězdu, přirozeně si přeje, aby si mohl popovídat s princeznou. Netuší, že hvězda hraná Terezou Rambou se jmenuje Denička a nedlouho po dopadu se přeochotně chopí role dohazovačky. Vašek má totiž krom dobrého srdce i nízké sebevědomí a velký strach ze zostuzení. Zámožnějším nápadníkům si netroufá konkurovat.
Moc času k tomu, aby získal princeznino srdce a ruku, mu ale nezbývá. Na královském dvoře již finišují přípravy na bál, během něhož si má princezna vybrat ženicha. Čas tlačí i Deničku, která na Zemi rychle vyhasíná. Dokážou ji ale znovu rozzářit city zamilovaného člověka. Její přežití tak závisí na tom, zda Vašek zůstane zamilován do princezny.
Denička se před neplánovaným pádem měla ve Hvězdném nebi, městě obývaném hvězdami a jinými nebeskými bytostmi, oddat Síriovi hranému Ondřejem Sokolem. Snoubence, kterého vedle dlouhých plavých kadeří charakterizuje nebetyčná nadutost, si ovšem nárokuje i její sokyně Proxima. Právě postava Anny Geislerová chladnokrevně shodila Deničku z výšin.
Ostatní hvězdy Deniččina nepřítomnost moc nerozrušuje. Sírius je víc zaujat svými vlasy a barvou volánů na košili. Poměrně klidně zmizení Deničky přijímá i Měsíc, starající se, aby všichni ve správný čas vytvořili na obloze souhvězdí a společně zazářili. Jen Síriův pomocník Bezejmenný, ztělesněný Kryštofem Hádkem, je při organizování záchranné akce čilejší.
Proxima nicméně koná rychleji. Po zjištění, že Denička pád přežila, nasedá s oddaným Bílým trpaslíkem do létajících saní a vyráží překazit Vaškovy námluvy. Doufá, že pak Denička nadobro vyhasne a Proxima získá jejího snoubence jen pro sebe.
Čím si chorobně sebestředný, jenom a pouze sebou samým zaujatý Sírius získal přízeň hned dvou dam, film nevysvětluje. Když jedna z jeho obdivovatelek v závěru řekne, že "vlastně vůbec nevím, co jsem na vás viděla", vyjadřuje tímto pojmenováním jedné z četných logických děr ve scénáři nejen svůj, ale též divákův údiv. Postava, vzezřením i narcismem připomínající parodii Lucia Malfoye z Harryho Pottera, není jediná, která budí rozpaky.
Nová pohádka neobyčejně produktivního režiséra Karla Janáka začíná jako variace na příběhy, v nichž pohádkové bytosti proniknou do světa smrtelníků. Pouze tentokrát nejde o čerta nebo anděla jako v televizních stálicích S čerty nejsou žerty, potažmo Anděl páně, nýbrž o hvězdu. Její dezorientace ale poslouží jen k několika úsměvným situacím, dál se s ní nepracuje.
Denička poměrně záhy pochopí, jak to na Zemi chodí, a Vašek, který dětem ve škole ještě před chvíli učeně popisoval podobu komet a jiných vesmírných objektů, stejně rychle přijímá existenci mluvících hvězd s lidským tělem.
Slibný střet světa založeného na vědecky podložených faktech se světem magie snímek dál nerozvíjí.
Podobně nevyužité zůstávají zlehka načrtnuté postavy. Jejich postoje, city a míra vyzrálosti se skokově mění dle potřeb vyprávění. Jako kdyby neměly žádnou stálou substanci, garantující určitou konzistenci v jejich jednání. Naivní a rozpustilá Denička, jež si nejlépe rozumí se školáky a snaží se probudit Vaškovy city dětsky prostou kresbou princezny, v závěru zničehonic prozře a náhle se chová "dospěle".
Princezna pak postrádá jakékoliv osobnostní rysy. Přestože ostatní mladou ženu na doklad její křehkosti a bezbrannosti oslovují něžným "Amálko", v závěrečných titulcích je označena jen jako "princezna", což lépe vystihuje její redukci na pouhou vyprávěcí funkci bez vlastních potřeb.
Amálka v podání německé herečky Leonie Brillové vzdoruje pouze své matce. Jinak se vřele usmívá, případně, ocitne-li se v jejím zorném poli Vašek, zamilovaně kouká. Vyjma bruslení na ledě, které pro ni ale končí nedobře, posedává či postává a trpně čeká, co se přihodí. Její nepřirozenou strnulost podtrhuje český dabing.
Zřejmě je troufalé chtít po každé pohádkové hrdince, aby byla stejně akční a dobře prokreslená jako Vorlíčkova Popelka. Pasivita a nevýraznost Amálky, která ve filmu slouží výlučně k tomu, aby splnila přání protagonisty, je však i na české poměry unikátní.
Do Vaška se Amálka bezhlavě zamiluje prakticky hned poté, co jej spatří. Přestože by láska měla být tím nejdůležitějším, zač má v pohádkovém univerzu smysl bojovat, zdá se neobyčejně lehce dostupná. Stačí si kvůli ní často pročesávat vlasy, případně někoho vytáhnout z ledové vody a poskytnout mu azyl.
Hrdinové a hrdinky filmu se nemusí příliš snažit, aby dosáhli svých cílů. Vždy se v pravou chvíli odněkud vyloupne řešení a mnohdy ani nevyplývá z ničeho, co jsme již viděli nebo slyšeli. Někdo dá naráz najevo, že někoho miluje, další k vlastnímu překvapení zjistí, že disponuje nadpřirozenými schopnostmi, případně je v nouzi do akce povolána dosud nedůležitá postava.
Scénář Karla Janáka a Michala Čunderleho nepracuje s motivy, kontrasty a paralelami kdovíjak promyšleně. Spíše poněkud neústrojně vrší nápady, které někdy potěší obrazovým či jazykovým důvtipem, často ale jen vyplňují prostor mezi úvodem a závěrem. Poměrně rychle se vyčerpá například neustále omílaný vtip se Síriovou marnivostí.
Mnoho bezobsažných, pro účely zápletky postradatelných scén s drobnými vtípky a jazykovými hříčkami především dává prostor hercům. Většina je sama o sobě výtečná a dokážou dodat jiskru i replikám typu "mýlit se je hvězdné". Každý si roli současně uzpůsobil svému naturelu, až působí, jako by hráli v různých filmech.
Civilnější Vojtěch Kotek byl vhodně vybrán do role skromného kantora, vedle rozjásané Terezy Ramby ale působí bezvýrazně. Výstupy Ondřeje Sokola by lépe vynikly v krátkých televizních skečích a okázalé dramatické herectví Martina Huby v roli Měsíce podobně jako hudba Aleše Březiny slibuje hollywoodsky ohromující podívanou, kterou film nikdy nenabídne.
Hudba zní naplno skoro nepřetržitě, během zlomových momentů i všedních chvilek se nás urputně snaží přesvědčit o důležitosti jednotlivých událostí. Daří se jí to o chlup lépe než scénáři. Ten kvůli repetitivnosti a slabému spádu vyprávění nedokáže vtáhnout ani probudit vážnější zájem o postavy a jejich cestu za štěstím.
Ve srovnání s jinými pohádkami, které Česká televize sériově vyrábí, nicméně ta letošní, natočená v koprodukci s Německem a Slovenskem, vypadá výpravněji. Po většinu devadesátiminutové stopáže je potěchou pro oko. Zvlášť malebné jsou záběry z Vaškovy vesnice, připomínající zimní a vánoční kresby Josefa Lady.
K "ladovské" venkovské idyle odkazují barvy, kostýmy i rozmístění postav v pečlivě komponovaných záběrech. Hvězdné nebe, k jehož podobě přispělo renomované trikové studio UPP, kontrastně k těmto tradičním staročeským výjevům asociuje moderní fantasy a komiksové filmy. Podobně i pár trikových záběrů, kompenzujících minimum akce.
Tvůrci ale dvojici odlišných poetik nedokázali skloubit tak, jak se to letos podařilo Princezně zakleté v čase, povedenému režijnímu debutu Petra Kubíka. V něm tradici a modernitu propojovala proměna nečinné princezny v akční hrdinku. Ve Vánoční hvězdě k ničemu takovému nedochází už proto, že nelze určit, kdo by tím hrdinou měl být.
Ústřední zápornou postavu, kterou si rozkošnicky vychutnává Anna Geislerová, lze rozpoznat snadno. S protagonistou či protagonistkou je to však těžší. S nikým neprocházíme celým příběhem a nikdo není po celý film natolik aktivní, aby mělo jeho konání rozhodující vliv na to, zda dobro nakonec zvítězí nad zlem.
V první půlce příběhu, kdy má dění vskutku pohádkově hladký, nedramatický průběh, Vašek nevykoná takřka nic hrdinského. V té druhé je víceméně zbaven možnosti konat a odsunut stranou. Celou dobu se nemusí s nikým a ničím vypořádat, tudíž ani neprochází žádným vývojem. Od začátku do konce je stejně jednotvárně dokonalý.
Mnoho nezmůže ani Denička, závislá na lásce mužů a v rozhodujících okamžicích odkázaná na pomoc vedlejších postav. Byť si v závěru jako jediná uvědomí něco, co nevěděla od začátku, její proměna z komické figurky v citlivou a zranitelnou bytost není dostatečně opodstatněná, a tedy ani příliš přesvědčivá.
Někomu možná bude sympatické, že Vánoční hvězda nemoralizuje a nepředkládá stůj co stůj nějaké ponaučení. Na druhou stranu není moc výchovné, když film pro děti v zásadě tvrdí, že v životě není potřeba se příliš snažit, překonávat náročnější překážky a o něco se zasloužit. Zjevně se stačí správně zamilovat nebo počkat, až nám někdo pomůže.
V loňské štědrovečerní pohádce Karla Janáka Princezna a půl království si hrdina musel poradit bez čar a kouzel. V té letošní je na nich závislý. Nabízí se spatřovat v tomto poselství paralely se stávající společenskou rezignací, kdy se lidem po devíti měsících pandemie nového typu koronaviru už nechce bojovat se silami, na něž nestačí.
Cesta ke šťastnému konci je ale ve Vánoční hvězdě - navzdory existenci zázraků - tak klopotná, že další doplněk Janákovy čím dál rozsáhlejší vánoční kolekce naopak probouzí chuť na padající hvězdy nespoléhat, nenechat se vláčet osudem a vzít věci do vlastních rukou. Sledování postav bez motivace tak nakonec může mít motivační efekt.
I bez něj film zásluhou vyšších produkčních hodnot a hvězdného obsazení perfektně poslouží coby hezká audiovizuální kulisa při rozbalování dárků a dojídání kapra. Vzhledem k úrovni českých televizních pohádek to není málo, leč pořád je to o dost míň, než co by všichni zapojení umělci při svém nadání mohli předvést s lepším příběhem.
O vánoční hvězdě
Režie: Karel Janák
Premiéra 24. prosince v 19 hodin na ČT1.
