Recenze - Říká se, že s Alfredem Hitchcockem začaly filmy myslet. Nejde jen o to, že se vždy snažil zamotat divákům hlavu až požitkářsky nepravděpodobnými, přitom precizně konstruovanými zápletkami - hlavně chtěl po vzoru mistrů ruské montážní školy vyvolat pomocí kinematografických prostředků fyzickou reakci publika. Zapojit diváka do hry. Nad knihami je často nutno v průběhu četby přemýšlet, filmy s diváky (někdy doslova, jindy přeneseně) hýbou.

Foto: WB

Hitchcock - dlouho braný za autora žánrové zábavy - nejenže se stal uznávaným klasikem až díky kritikům a režisérům spjatým s francouzskou novou vlnou, kteří v jeho tvorbě viděli počátky autorského uměleckého filmu. Hitchcockovy recepty ustanovily též kánon právě těch žánrů, které budou později mít tendenci s oblibou padat až na svá braková dna.

Později začaly filmy myslet až moc. Hitchcockovy thrillery v sobě vždy nesly eleganci a vtip. Sice kašlaly na pravděpodobnost, památná je režisérova věta „Film není řezem realitou, je to řez dortem" -  nikdy však nerezignovaly na vkusnost. Móda zašmodrchávat zápletku na hranici únosnosti je dnes cítit z každého druhého thrilleru či krimi; překombinovanost se stala náhražkou sofistikovanosti.

Foto: WB

Využití náhod či nepravděpodobných událostí nemusí být berličkou neschopných scenáristů. Život nefunguje podle pravítka a náhody jako hybatel děje jsou nedílnou součástí uměleckého i realistického filmu stejně jako ambiciózních žánrových děl (například dnešní korejské thrillery). Jenže je třeba odlišovat, kdy se rozplétá složitá nit, která odněkud někam vede, kdy si nás autoři jen namotávají na prst pomocí přívalu dat, v jejichž množství není čas na orientaci.

Dosaďte Arnieho

Neznámý je thriller, který se přinejmenším marketingově tváří jako jakési „pokračování" 96 hodin. A podobnosti tu jsou. Opět Liam Neeson coby smutný i drsný hrdina v konfrontaci s evropskou metropolí (po Paříži tentokrát Berlín), opět evropští tvůrci (po Francouzi  Pierru Morelovi režíruje Španěl Jaume Collet-Serra, který doposud točil horory) a v jistém smyslu je tu též přebíhání mezi béčkovými schématy a dramatičtějšími polohami.

Dál už je třeba srovnávat opatrně. 96 hodin byl především adrenalinový akční průlet Paříží, kde si parkour a pěsti předávaly slovo s Neesonovýma osudovýma psíma očima; tedy bez ironie snímek postavený z větší části na jeho charakteru než na komplikovanosti zápletky. S trochou nadsázky: dosaďte Arnieho, dramatické podtóny zmizí a dostanete Komando.

Foto: WB

Neznámý od začátku navozuje atmosféru paranoidních thrillerů populárních hlavně v sedmdesátých letech, které se nicméně zase dostávají do kurzu. Jen už zápletky nebývají ovlivněné konkrétními politickými kauzami a protagonisté nejsou nutně žurnalisty či agenty jako ve filmech Pohled společnosti Paralax či Všichni prezidentovi muži Alana J. Pakuly, případně ve Třech dnech kondora Sydneyho Pollacka.

Tentokrát nemá jasnou misi hrdina, ale spíš divák: pochopit, o co tady vlastně jde. Dr. Martin Harris přilétá do Berlína na vědeckou konferenci, kde má být odhalen převratný objev. Vinou taxikáře přichází o kufr a když se pro něj vrací, na letiště, taxík se přichomýtne k dopravní nehodě, padá do vody a... a pak už je všechno úplně jinak. 

Ještě že mu bez pasu, bez identity i bez přátel pomáhá Bruno Ganz coby bývalý agent Stasi a Diane Krugerová v roli taxikářky s drsným zevnějškem, ale nakonec dobrým srdcem. V situaci, kdy na vás zapomene i vlastní žena, je to k nezaplacení. Dr. Harris se totiž čtyři dny po nehodě probudí v nemocnici s předpoklady na částečnou amnézii a zanedlouho poté se kolem něj začne dít příliš mnoho podivuhodných událostí na to, aby to vše mohla být náhoda.

Kým je možné být

Foto: WB

„Muž z davu" lapený do sítě konspirací a honby za přízračným McGufinem, motiv dvojníků, nečekané zvraty; další tresť hitchcockovských motivů? A navíc navlečená do bourneovského kabátu? Tak se často ptají američtí novináři, píší o překombinovanosti a ve více recenzích zaznívají stesky nad logickými dírami, kterými by projel tank.

Ale místo toho bychom hovořit spíš o pravděpodobnostních anomáliích; bylo by snadné odbít Neznámého prázdným nálepkováním. Nejenže v posledku vše smysl dává, ale celý snímek lze číst skoro jako studii o užití náhody ve výstavbě děje. Zbývá tedy „jen" otázka, jak elegantní tento řez hitchcockovským dortem je.

Je jasné, že Dr. Harris je obětí nějakého spiknutí. Klíčové ovšem je, zda se proti němu spikla vlastní hlava nebo hrají větší roli organizace bůhvíjakého původu. „Vinou" nespolehlivého vyprávění se mění perspektivy, a jak se z marginálií stávají podstatné události, náhody se mění v plány i naopak. V důsledku tohoto způsobu dávkování informací se ovšem klišé proměňují ve vcelku realistické momenty a z „muže z davu" se postupně stává hrdina hned v několika smyslech toho slova.

Všechny změny mají dopad nejen na rozhodování hlavního protagonisty, ale i na jeho identitu, takže Harris se musí náhle vyrovnávat se zcela odlišným etickým pohledem na svět. A právě kvůli tomu stojí za to přece jen trochu moc ambiciózně a ke konci kapku neobratně zašmodrchaný spletenec sledovat a domýšlet. Nemluvě o tom, že Liam Neeson je skutečně jedním  těch mála, kdo na svých širokých bedrech unesou být ustaraným tragickým padesátníkem i drsným akčním hrdinou. Ostatně Neznámý je převážně snímkem o tom, jak je možné být obojím.

V poslední třetině možná začne být o něco zábavnější o tom přemýšlet než to sledovat. Ale už díky nasnímání španělského kameramana Flavia Martíneze Labiana (pravidelného spolupracovníka Alexe de Iglesii, posledního držitele Zlaté palmy z Cannes) se jedná o jeden z nejatmosféričtěji rozehraných thrillerů poslední doby. Napětí z neustálého ohrožení se střídá s napětím z toho, co se to vlastně děje, pozvolna však převáží chytrost nad elegancí.