Recenze - V jedné scéně filmu Nevěstinec zákazník špičkového pařížského bordelu přelomu devatenáctého a dvacátého století říká, že muži se nikdy dost nevynadívají  na ženské pohlaví. Celá tahle situace celkem výstižně charakterizuje tvorbu režiséra filmu Bertranda Bonella.

Ne že by se Bonellovy filmy hemžily podobnými pohledy. Spíš je pro ně typická určitá estetizovaná chlípnost. Na jedné straně v nich najdeme vybrané kulturní aluze, poetické monology, povznesenou melancholii a další fajnovosti kultivované francouzské kinematografie. Zároveň každý z jeho snímků ohledává nějaké pikantní či excentrické téma vztahující se k sexualitě.

Foto: Artcam

Ve filmu Pornograf (2001) sledujeme krizi středního věku významného režiséra pornografických filmů, který se po letech neúspěšně pokouší vrátit se do branže. Tiresia  (2003) zase podává osud transsexuála, který je nejprve týrán sadistickým věznitelem a následně se stane orákulem věštícím budoucnost.

Virtuální realita historie

Bonello v podobném zaměření rozhodně není sám. Naopak, francouzská artová kinematografie těží ze spojení „velkých" témat a erotiky už hodně dlouho. Na přelomu tisíciletí se tamní tvůrci jako Catherine Breillat (Romance X, Anatomie pekla) nebo Gaspar Noé (Zvrácený, Vejdi do prázdna) začali v ranku autorského filmu dokonce otevřeně zajímat o pornografii. 

V této společnosti oba zmíněné Bonellovy snímky vyzní jako vlastně docela umírněné a trochu bezradné pokusy nasát do zmrtvělé estetiky francouzských civilních či sociálních dramat trochu pornografického drajvu. Nakonec ani s těmi pohledy do ženských klínů to nikdy nebylo zvlášť růžové. Každý z filmů sice nabízí pár explicitních záběrů, při nichž se fanoušci „artových úchylností" mohou zatetelit, ale figurují v nich zejména obrazy penisů.

Foto: Artcam	Foto: Artcam
Foto: Artcam	Foto: Artcam

Nevěstinec sice míchá stejné ingredience jako předchozí Bonellovy filmy, ale dělá to mnohem méně prvoplánovým způsobem. Mezi současnými filmy určenými především pro filmové festivaly navíc stojí jako osobitý titul, který se vymyká mnoha jejich trendům a vytváří si vlastní vyprávěcí režim.

Když jsem tu nedávno psal o Černé Venuši, vadilo mi, že se pokouší nasadit odměřený, pozorovatelsky realistický styl  současných  festivalových filmů na děj odehrávající se v historii. Snímek „vypadá jako" sestříhaný záznam dobové skutečnosti. Minulé epochy ale nelze jen pozorovat, musíme je vždy nějak rekonstruovat - v případě Černé Venuše jako velmi úzce vyprofilovaný svět zlých Evropanů, kteří týrají a týrají africkou hrdinku, až je utýraná k smrti .

Nevěstinec naopak dává divákům od začátku najevo, že do jeho pohledu na minulost bude přímo mluvit i přítomnost.  Už  úvodní titulky podmalovává soulová písnička ze šedesátých let dvacátého století a moderní hudba ve filmu zazní ještě několikrát. V použití anachronických songů se Nevěstinec podobá Marii Antoinettě od Sofie Coppolové, která z historie také záměrně dělá umělou virtuální realitu.

Každodenní provoz

Bonellův film přitom zůstává věrný perverzní poetice jeho předchozích děl. Film téměř neopustí prostor nevěstince a skládá se z volně propojených událostí a epizod, které tvoří mozaiku odhalující každodenní provoz podniku. Vzájemně se od sebe dramaticky liší scény, které se odehrávají v zákulisí, od těch, kde vidíme zaměstnankyně ve společnosti zákazníků.

Foto: Artcam

Zákulisní scény sledují s až voyeuristickým nádechem vesměs prozaické úkony prostitutek související především s  hygienou. Tato poloha filmu předvádí víceméně klasické historické sociální drama, kde v rozhovorech decentně zaznívá smutek skrytý jinak za elegantním vzhledem nevěstince i jeho pracovnic.  

Scény, v nichž do místa děje přicházejí muži, naopak dělají z nevěstince konce devatenáctého století bezmála lynchovsky halucinační prostor. V obraze začnou převládat syté barvy s dominantní červenou a černou a do realisticky plynoucího děje jsou vkládané fantaskní výjevy.

Výstřední nároky některých zákazníků nekončí u dlouhých pohledů na ženské pohlaví jako v případě postavy básníka, ale zahrnují třeba také požadavek, aby se dívka v jejich společnosti chovala jako nehybná hračka. Nejbizarnější linii tvoří příběh jedné z prostitutek, které její zákazník rozřeže tváře. Právě v ní se koncentrují snové scény od úvodního líčení dívčina snu až po obraz stejné dívky plačící slzy spermatu.

Jako od Lynche zní ovšem ze všeho nejvíc hluky a ruchy zanášející zvukovou stopu (pod hudbou je mimochodem podepsán sám Bonello). Přitom se nedá říct, že by si film půjčoval stylistické prostředky od Lynche. Spíš takhle upozorňuje, že jeho pohled do minulosti nebude tak úplně důvěryhodný. Nevěstinec se ostatně na rozdíl od Černé Venuše nesoustředí na fakta, ale vykreslení určité nálady. A nedá se právě říct, že by to byla nálada nevěstince konce 19. století. Spíš je to naše dnešní fantazie o dané době a místě.

Věčný sen

Proto také asi tolika kritikům vadilo, že film nepodává víc než sbírku tu všedních, tu vychýlených momentů z každodenního provozu podniku. Není prý ani kritický, ani nekritický, ale prostě nijaký. V jistém smyslu tahle námitka platí, i když film rozhodně zachycuje luxusní prostituci jako bídné řemeslo.

Je ale příznačné, že místa, kde se explicitně pokouší o kritiku, působí nejvíc neohrabaně. V jedné scéně dívka čte antropologickou studii dokazující, že z anatomie prostitutek je možné vysledovat jejich sníženou inteligenci - a tento moment svou na odiv stavěnou pohoršlivostí připomíná již zmíněnou Černou Venuši. Závěrečná scéna ze současnosti s prostitutkami stopujícími u silnice vyznívá jako memento pro dnešní společnost, ale je to stejně tak vlezle naléhavé jako rozpačitě nekonkrétní. 

Nejlépe proto snímek vypadá, díváme-li se na něj jako na sen dnešních mužů o domě prostitutek z Belle Époque, kde se obvykle nahé dívky druží v každodenních úkonech nebo trpí následky návštěv svých občas až démonických zákazníků. Je to každopádně snění prodchnuté estetizovanou chlípností, ale i soucitem smíšeným s nostalgií. Spíš výlet do fantaskního světa než pokus oživit minulost.