Recenze - Už dlouho jsem neviděl žádný podobný film postavený a la these. A pravděpodobně nikdy jsem neviděl film z antiky, který by ukazoval nástup křesťanství jako pohromu pro celé lidstvo. Španělský koprodukční snímek Agora od režiséra Alejandra Amenábara o antické filozofce Hypatii z Alexandrie, již hraje Rachel Weiszová, mi toto potěšení dopřál.
Míněno vážně i ironicky. S trochou nadsázky jde o takový druh biografu (a biografie), jaké dělal blahé paměti Otakar Vávra o Janu Husovi či Janu Žižkovi nebo Janu Amosu Komenském. Nicméně filmy a la these jsou regulérní žánr a samy o sobě tímto nejsou méně hodnotné. A jdou dělat lépe i hůře.
V případě Agory - což je výraz pro tržiště, na němž se také o své ideje přou filosofové - jde o dílo, které má ambice ve vícero směrech; a aby je naplnilo, vybírá si ten nejpřístupnější způsob prezentace. Z pohledu marketingově zpracovaného diváka, jenž o filmech uvažuje podle povrchového vzhledu, ale přece jen může nastat lehká nejistota.
Muži okolo ní nejsou plnohodnotní
Agora je poměrně výpravný film, náklady se odhadují na 50 milionů Euro, tedy kolem 70 milionů dolarů - ovšem neskýtá potěšení z velkých davových scén. Těch tu je jen několik a nejsou koncipovány jako „akční". I veškeré bitky se dějí jako by „mimo hlavní rámec", protože ústřední postava je žena, která nebojuje, a muži okolo ní nejsou úplně „plnohodnotné" bytosti - ale jen otrok, politik a kněz.
Nejde tedy o film bitevní, nejde ani o dobový „politický thriller", ale ani přímo o „filosofický film", který by svou vlastní stavbou a estetikou otevíral určitá témata a nutil k zamyšlení nad nedořečeným. Agora je „film o filosofii", respektive film, v němž se filosofuje. Postavy tu jsou od toho, aby tak jako v platonských dialozích zastupovaly určité teze, přesvědčení nebo způsob myšlení či nemyšlení, a scény jsou koncipovány tak, že si lidé vyměňují argumenty.
K tomu je ještě nutné podotknout, že Hypatie nezosobňuje a nezastává žádné vyloženě aktuální myšlenky, ale zabývá se pojetím „dokonalosti vesmíru" a nechce si v zásadě připustit, že svět není dokonalý. Sledujeme tedy hlavně jakýsi vývoj debaty o tom, jestli je Země středem vesmíru a jestli planety obíhají v kruhových nebo eliptických drahách. (Přičemž, samozřejmě, idealismus hrdinky narazí na krutou realitu života.)
K tomu je dobré vědět, že ze zachovaného díla Hypatie nelze nějak jednoznačně usoudit, že by přímo zastávala a dokázala ty pravdivější, pokrokovější myšlenky (Země není střed vesmíru a planety obíhají v eliptických drahách); a dokonce je obtížné dokázat přímé autorství spisů, které jsou s jejím jménem spojovány.
No, a co na tom má být atraktivní? Kde je motiv, který má nalákat masy do kina? Je jím pochopitelně střet fyzicky slabé, ale morálně silné a citlivé ženy s necitelnými, sobeckými a mocí posedlými muži, jako vystřižený z feministického manifestu z první poloviny 20. století. „Pohanka" Hypatie ztělesňuje ideál nezávislého ženství, který hrubě potlačí nastupující patriarchální moc křesťanských sektářů.
Emoce z usilovného přemýšlení
Když opět budeme trochu škodolibí (podobně jako s tím Otakarem Vávrou), tak Agora v zásadě mnohem lépe odpovídá tomu, co asi tak chtěl dokázat Juraj Jakubisko se svou nešťastnou Bathory.
Jenže na rozdíl od Jakubiska, který nedokázal ani na chvíli přesvědčit, že jeho hrdinka je živá bytost, která má nitro a mohla by si zasloužit nějaké sympatie (za což může i výměna herečky na poslední chvíli a hrozný dabing), psal Amenábar od počátku scénář se svým stálým spolupracovníkem Mateem Gitim a s představou, že Hypatii bude hrát Rachel Weiszová.
A o té těžko pochybovat, že je výborná herečka, že je krásná a působí inteligentně a zvládne ustát prezentaci na plátně, i když ji scénář zbavuje možnosti prožívat emoce jinak než v podobě vzrušení či zmatku, když usilovně přemýšlí nad filosofickými a astronomickými problémy.
V jistém smyslu představuje Agora jakýsi další splacený dluh mužů vůči ženám. Po létech utiskování a marginalizování jim vzdávají hold nejen jako erotickým objektům, ale jako myslícím bytostem hodným obdivu. A potud netřeba mít námitky.
Agora je ovšem film, u něhož celou dobu tušíte či víte, že v dobré víře (ve smyslu belief, ne faith) předělává určité historické skutečnosti tak, aby vyznívaly správně dramaticky, případně idealizovaně pro dnešní dobu. Jestli vás to baví, můžete se podívat například sem.
Jeden příklad za všechny: ačkoli se neví přesně, kdy se Hypatie narodila, ví se, kdy zemřela. A muselo jí být mezi 45 až 65 lety. Což Rachel Weiszové ve filmu není a není jí tolik proto, že ji při vražedné scéně režisér potřeboval svléknout, aby zdůraznil její ponížení. Ale upřímně, je to vlastně půvabné ponížení, hlavně pro pánské oko, není-liž pravda?
Příliš pichlavé nic
Film má rozhodně výbušný potenciál zvláště v zemích, kde se ke křesťanství hlásí velká část obyvatel. V Česku považovaném za nejateističtější (či religiózně nejignorantštější) zemi světa ale Agora asi s nikým nepohne. Můžeme se podivovat, že to byl takový hit ve Španělsku, i když i tam, myslím, zafungoval „efekt Bathory" - velkoprodukce se zahraničními herci. Ale nepřekvapí nás, že v USA se snímek pro jistotu hrál jen v 5 kinech (běžné malé nasazení je třeba 200 kin, široké nasazení pak minimálně 2000 kin).
Pobaví i čtení rozhovorů s tvůrci, kteří zmiňují, že nabídku na roli odmítl i provokatér Sacha Baron Cohen (Borat, Bruno), který se vyjádřil, že scénář je „příliš pichlavý a způsobil by mnoha lidem bolest".
Můžeme se pozastavit i nad paradoxem, že zatímco v prvopočátcích byli křesťané utlačovaná sekta, postupně se militantní cestou dostali k moci a vytvořili monopol na zobrazování pozdní antiky coby doby úpadku. Dnes je naopak v pozici disidenta autor, který si dovolí poukázat na to, že křesťané vlastně zničili velkou civilizaci a způsobili nedozírné kulturní škody. Což je v případě likvidace alexandrijské knihovny neoddiskutovatelný fakt; pouze je problematické, že Alexandrie byla vypleněná a zničená na několikrát, naposledy muslimy.
Jenomže ani tento převrácený výklad, že rozkvetlou tolerantní a kultivovanou civilizaci rozvrátili fanatičtí a netolerantní hlasatelé „jediného pravého náboženství", není úplný. Film ho navíc tlačí dopředu v příliš zjednodušené podobě, která nakonec ani nevyvolala skandál - skutečně velké problémy jako pohrůžky násilím, atentáty a bojkoty poškozující obchodní úspěch se ostatně autorů nedotkly.
Zůstává jen pokus přeinterpretovat nově stará dogmata, navíc pomocí velmi konzervativního a usedlého stylu. Pokud byste v Agoře hledali nějaké filmařské vidění a rozlet jako v předchozích Amenábarových filmech Diplomová práce, Otevři oči, Ti druzí nebo Hlas moře, nedočkáte se ničeho víc než lehce divadelního a lehce televizního promenádování ve zbytkových kulisách po Gladiátorovi a Tróji na Maltě.
Upřímně nevidím důvod, proč tento film vidět opakovaně, protože v něm nenacházím nic zapamatování hodného, žádné tajemství, žádnou vybranou poetiku; pouze „poctivé", informativní a mírně agitační vyprávění.
| Agora | |
| Agora | |
| Žánr: | Dobrodružný, Drama, Historický, Romantika |
| Režie: | Alejandro Amenábar |
| Obsazení: | Rachel Weisz, Max Minghella, Oscar Isaac, Ashraf Barhom, Michael Lonsdale, Rupert Evans, Richard Durden, Homayon Ershadi, Yousef 'Joe' Sweid, Amber Rose Revah |
| Délka: | 127 minut |
| Premiéra ČR: | 22.07.2010 |
