Recenze - Pachatel se rád vrací na místo činu. A režiséři se vracejí k tématům, žánru a stylu, které umějí a jež vyhovují jejich vidění světa. V 70. letech v Hollywoodu nastal rozmach paranoidních politických thrillerů jako reakce na válku ve Vietnamu. Nyní se tato éra lehce opakuje, tentokrát v reakci na válku v Iráku.
S odstupem se zdá, že právě mediální kličkování a lhaní, jehož se dopouštěly americká a britská vláda, stály za globálním snížením nedůvěry vůči americké a britské zahraniční i domácí politice, a dokonce obecným ochabnutím víry v instituce.
Bez ohledu na to, jak oprávněná je tato nedůvěra, jde pro umělce o velmi živnou půdu - protože jedním z principů umění je zpochybňovat „oficiální pravdy". Thriller Romana Polanského Muž ve stínu, který vyhrál Stříbrného lva za režii na letošním Berlinale, navazuje právě na snímky ze 70. let, jejichž tón Polanski nepřímo udával. V jeho filmografii paradoxně nenajdeme přímo politické filmy, ale rozhodně příběhy plné nejistoty ohledně toho, „jak to světem je".
Zdání racionálního řešení
Zatímco ženy jsou hrůzným zjištěním přemoženy a film sleduje rozklad jejich osobnosti (Hnus, Rosemary má děťátko), v příbězích mužů se přinejmenším navozuje zdání, že situaci lze racionálně zvládnout a detektivně vyřešit (Čínská čtvrť, 48 hodin v Paříži, Devátá brána). Muž ve stínu zapadá do této pátrací linie Polanského snímků a končí nepřekvapivě deziluzí ohledně poznání pravdy.
Vypráví o muži, který píše za slavné lidi jejich memoáry, ale nikdy není uveden na obálce knihy. Takovým námezdním dělníkům slova se anglicky říká „ghost writer" a tak se v originále jmenuje i film. V Česku se nicméně promítá evropská verze, která nese název jenom The Ghost (Duch) - čímž se významově pokrývá nejen osoba spisovatele (Ewan McGregor), ale i bývalého britského premiéra (Pierce Brosnan), o němž píše a jehož osobnost a motivace se zdají být tak prázdné a neprůhledné, že o něm vlastně nelze nic říct.
K dovršení všeho McGregorova postava není ani oslovovaná jménem, prakticky je braná jako podřadný a bezvýznamný anonym (při sledování si můžete zahrát hru, jestli mu někdo někdy řekne jinak než „vy" nebo „ty").
S Mužem ve stínu se táhne především pověst, že má být velmi neuctivou paralelou k činům skutečného britského premiéra Tonyho Blaira. Spisovatel Robert Harris, jenž se specializuje na historické romány s alternativními verzemi dějin (román Otčina, jenž se dočkal i filmové verze, vypráví o tom, jak by vypadal svět, kdyby druhou světovou vyhrál Hitler).
Pracoval původně jako televizní reportér a sloupkař v novinách; sám volil a podporoval Tonyho Blaira až do doby, kdy vyrazil do války s Irákem a lhal horším způsobem než George W. Bush.
Svět tu působí jako odlidštěný
Knihu Ghost Writer je tedy možné pokládat za jakousi uměleckou pomstu za zrazenou důvěru. Každopádně Harris si při psaní pouze nehojí vlastní bolístky, ale chce hlavně bavit čtenáře a řídí se přitom heslem „na každých dvou stranách se musí stát tři věci a děj musí být neustále v pohybu."
Věnuje se tedy co nejčistšímu vyprávění (což z něj dělá bestselleristu) a minimálně popisu atmosféry i rozpoložení hrdinů. Polanski z knihy vybírá dějovou kostru a ačkoli snímek není prvoplánově akční a efektní, rozhodně se v něm stále něco děje, byť jde jen o drobné detaily. Zároveň mu ale jde o to, obalit tuto kostru velmi hutnou atmosférou.
Toho dociluje hlavně nesmírně tvrdým kontrastním světlem: všechny obrysy a rysy jsou až nepříjemně ostré a vynikne tak strohost architektury i vrásky herců (a například Kim Catrall alias Samatha ze Sexu ve městě konečně vypadá na svůj věk).
Svět tu působí jako odlidštěný, cizí, studený, a nebezpečný, už pouhý jeho vzhled naznačuje, že v něm jste a zůstanete vždycky sami. Není tu nikdo, kdo by působil důvěryhodně. Ani vydavatelé, kteří vypadají jako nejhorší mafiáni, ani premiér a jeho suita, ani jeho političtí protivníci či údajní spojenci a přátelé.
První, co člověka napadne, je přirovnání k Alfredu Hitchcockovi a jeho příběhům o nevinných obyčejných mužích, kteří se omylem zapletou do nějakého komplotu, jemuž vůbec nerozumějí a začne jim jít o život. Polanski určitě vychází i odsud, ale zároveň posouvá snímek dál - ať ve smyslu žánrových hrátek a nadsázky, tak ve smyslu existenciálního přesahu.
Úvodní cesta za premiérem, kterou spisovatel absolvuje, připomíná putování Jonathana Harkera za hrabětem Draculou, přičemž vyvrcholí ubytováním v hotelu, kde recepční vypadá opravdu jako z Transylvanie či jiné Tramtárie. Proces otvírání tajných dveří a vpouštění k audienci zároveň připomíná strukturu Kafkových románů, kdy jedinec zažívá pocit, že je bezvýznamným kolečkem v jakémsi obrovském mechanismu, jehož rozsah vůbec nechápe.
Napětí z minimálního množství prostředků
Muž ve stínu opravdu není žádným novým vydáním Všech prezidentových mužů; nejde tu v prvé řadě o fakta, historickou přesnost či novinářskou poctivost ani pocit vítězství nad špatnými jevy demokracie. Je zřejmé, že se ocitáme v hájemství mnohonásobné fikce: jednu napsal přímo Harris, tou je celá kniha;a uvnitř ní je za jednu vrstvu fikce zodpovědný první ghost writer, které najdou utopeného v moři, a další má psát nový ghost writer Mc Gregor, jenž si ovšem v hlavě sumíruje alternativní verze příběhu.
Celé to výborně funguje právě proto, že dostáváme jen velice kusé informace, které navíc vyznívají dost mnohoznačně. Spisovatel má ještě poněkud znemožněný pohyb, protože je na ostrově, kde se nachází premiérova vila, a o to víc pociťuje vlastní izolaci. Prakticky ani nemá komu zavolat o radu, protože ve svém okolí nikoho nemá; rodinu, přátele, partnerka ho opustila...
Polanski opět dokazuje, že je mistr ve vytváření napětí z minimálního množství prostředků - jeho styl je v mnohém nadčasový a zároveň stále moderní. Nepotřebuje ničím oslňova,t a přitom ani neotráví vyloženou archaičností. Navíc má rozvinutý cit pro sebereflexi. Dovede podat vyhnanství premiéra a jeho nucené domácí vězení tak přesvědčivě, protože ho sám zná, nechá hrdinu jezdit v děsivém lijáku na kole (sám jako bývalý závodní cyklista o tom ví své), a stejně tak se elegantně vypořádá s tím, že pointa příběhu je docela debilní.
Že je ono zjištění k ničemu, naznačuje finální záběr, který „literární řešení" v románu (kdy vypravěč konečně mluví „svým" hlasem) nahrazuje „filmovým řešením", kdy upřednostní prázdný záběr s akcí v mimoobrazovém poli. Trochu jako by to udělal Hitchcock, když chtěl stimulovat fantazii diváků, a trochu jako Michelangelo Antonioni, když chtěl diváky naštvat tím, že řešení detektivních záhad neexistuje, respektive ve složitém světě si nikdy neposkládáte úplný obraz všech jevů a dějů.
Při zpětném probírání toho, co se stalo, si samozřejmě můžete klást spoustu otázek ohledně věrohodnosti a motivací postav. Například, koho opravdu milovala premiérova žena, jejíž chování je nejpodezřelejší a nejhůře vysvětlitelné.
Anebo můžete zpochybňovat jeden z bodů zápletky, že ve skutečnosti by se ex-premiér Lang nikdy nedostal před mezinárodní soud, ale byl by souzen maximálně na domácí půdě. Ale to vše činíte v zájmu toho, že vám v hlavě leží Tony Blair, Irák, waterboarding, Halliburton apod.
Jenomže Polanski se pohybuje na jiné půdě a klasičnost jeho poslednímu snímku dodává to, že ho nemůžete přichytit na efektnosti povrchní paralel. Nestvořil politický manifest, který v závěru uhne k senzačnosti, ale žánrové dílo. V tématu hrdinova pátrání po tom, co ve skutečnosti sledoval ex-premiér a lidé okolo něj, se odhalí, že hádanka nemá řešení i proto, že sám hledač se své identity už dávno vzdal.
P. S. Vzhledem k tomu, že recenze je kladná, tam vám musí být jasné, že ji za mě napsal někdo jiný. Stejně jako tuhle (Špatnej polda), tuhle (Moon), tuhle (Český mír), tuhle (Zelená zóna), tuhle (Kick-ass) nebo tuhle (Iron Man 2). A více v této truhle.
| Muž ve stínu | |
| The Ghost Writer | |
| Žánr: | Drama, Mysteriózní, Thriller |
| Režie: | Roman Polanski |
| Obsazení: | Ewan McGregor, Pierce Brosnan, Tom Wilkinson, Kim Cattrall, James Belushi, Olivia Williams, Jaymes Butler, Timothy Hutton, Eli Wallach, Robert Pugh ad. |
| Délka: | 128 minut |
| Premiéra ČR: | 10.06.2010 |
