Recenze - Čeští fanoušci i kritici (včetně autora následující recenze) se shodnou, že ve snímku Moneyball našli zalíbení, i když baseballu nerozumí. Možná to souvisí s tím, že divák prostě nemusí filmu rozumět, aby si ho užil.

Každý si z jakéhokoli snímku vybírá vždy jen něco a vytváří si vlastní souvislosti a významy. Moneyball zkrátka jinak oslovuje publikum zabydlené v baseballovém prostředí včetně historie a zákulisního provozu a zcela jinak ty, kdo neznají ani pravidla.

Foto: Falcon

Je v tom pochopitelně kousek přehlíživosti, kterou Hollywood dává najevo, že přes globální tržní ambice je v první řadě americkou továrnou na americké sny. V případě Moneyballu ale nejde o film se srdíčkem z hvězd a pruhů, který by zahraniční (hlavně evropští) diváci museli přežvýkávat s odporem. Naopak, o sportu se tu většinou jen mluví, navíc v řeči čísel.

Hráč musí být fešák

Předlohou je stejnojmenná kniha Michaela Lewise sledující události z let 2001 a 2002, kdy se Billymu Beanemu, manažerovi finančně i personálně ohroženého baseballového týmu z Oaklandu, podařilo sestavit velmi úspěšné družstvo. V centru knihy je novátorský přístup k hodnocení hráčů, jenž umožňoval vytipovat užitečné členy týmu, kteří zároveň nebyli tak vysoko (finančně) hodnocení na základě tehdy standardních, často iracionálních kritérií (dokonce jestli je někdo fešák).

Foto: Falcon

Ve filmu nejde o "hru snů" jako o nahrazení jednoho systému hodnocení jiným. Proto také nelze čekat standardní sportovní melodrama, ale spíš odtažitou rekonstrukci, kde emoce prosvítají pod hutnými náklady faktů a souvislostí. Režisér Bennett Miller, který předtím natočil jediný hraný film, životopisné drama Capote, i oba scenáristé ostatně s historickými látkami hýřícími faktografií mají zkušenosti: Steven Zaillian v Tlumočnici nebo Americkém gangsterovi a Aaron Sorkin v Soukromé válce pana Wilsona a především v The Social Network.

Na tento brilantní mnohovrstevnatý portrét zakladatele Facebooku dávají vzpomenout nejen frenetické dialogy, které jsou informačně zahuštěné i ironické zároveň. O Moneyballu se dá rovněž uvažovat jako o chladně zpracovaném "skutečném příběhu", který vychází z hollywoodských životopisných dramat, ale zároveň jejich zákonitosti podvratně narušuje.

V Moneyballu podaný Billy Beane i Mark Zuckerberg podle The Social Network jsou i nejsou vhodní kandidáti na životopisné filmy. Zuckerbergův portrét v lecčems naplňuje selfmademanský model "from zero to hero", ovšem snímek nás k jeho postavě nechává přistupovat zásadně zvenčí skrze jiné postavy a portrétuje ho jako obtížně čitelnou a rozhodně ne sympatickou figuru.

Foto: Falcon

I Beaneho osobní příběh k sobě lepí motivy, na kterých stojí typická sportovní melodramata. Nahlížíme do jeho minulosti, kde se dozvídáme, že se vzdal kariéry hráče, a chápeme, že chce vybudovat kvalitní tým ani ne tak proto, že na tom závisí jeho kariéra, ale spíš z touhy obstát před dcerou i sebou samým a navzdory nepřejícímu okolí.

Celý příběh oproti Social Networku sledujeme přímo z pohledu hlavního hrdiny a děj je přímočařejší než komplikovaná struktura Fincherova filmu. Jenže opět tu máme co dělat s typem hrdiny, který se v mnohém vymyká standardním protagonistům životopisných dramat.

Ani hodný, ani zlý, dokonce ani ošklivý

Hrdinové filmových biografií z baseballového prostředí spadají obvykle do dvou základních typů. Prvním je víceméně vzorová figura zpravidla trochu naivního hrdiny, který bojuje s nepřízní osudu o místo na slunci, jak to známe z Costnerovy Hry snů, Redfordova Přirozeného talentu nebo Quaidova Hráče. Naproti ní stojí mýtoborecká a zároveň tragická postava uctívané hvězdy se zkaženým charakterem - tedy Cobb Tommyho Lee Jonese nebo Babe Johna Goodmana.

Foto: Falcon

Billy Beane z Moneyballu ale není ani hodný, ani zlý, dokonce ani ošklivý, ale jen divný. Zuckerbergovi se podobá samorostlou asociální povahou i sympatií k anonymní logické metodě porozumění světu. Zuckerberg je přímo programátorský nerd, v jehož osobě se mísí analytický pohled s ambicí studenta prestižní univerzity. Beane v podání téhož scenáristy je zkrachovalý baseballový hráč pracující jako manažer v branži prolezlé frázemi o srdcovém přístupu ke sportu.

Ve filmu dokonce přímo zazní, že sportovní družstvo nelze dát dohromady na základě statistiky, ale je k tomu třeba zkušeností a intuice. Takové promluvy nejsou v amerických dramatech výjimečné, ovšem zřídka bývají vyvraceny. Moneyball totiž v podstatě říká, že družstvo na základě statistiky dát dohromady lze - pokud je to dobře udělaná statistika.

Beane tu navíc dostává k ruce pomocníka v podobě tělnatého absolventa ekonomie z Yale Petera Branda, který ovládá právě nový statistický systém. Postava, kterou hraje Jonah Hill, je fiktivní, i když má předobraz v osobě tehdejšího Beaneho spolupracovníka Paula DePodesty. Filmový Brand působí v baseballovém prostředí jako dokonale cizí element, není to ale jen komická postavička stylizovaná jako antiteze všeho sporťáckého chlapáctví. Jeho nepatřičnost v branži, která provokuje staré kouče, je výmluvným ztělesněním nových pořádků, jež Beane za Brandovy asistence zavádí.

Foto: Falcon

Pravda, Brand nakonec zůstává spíš karikaturní figurkou a má velmi daleko k hrdinovi The Social Network, což je dost pravděpodobně nejkomplexnější a nejpřesvědčivější postava "nerda" v současné kinematografii. To ale nic nemění na tom, že jeho statistický systém zachrání tým - a že snímek tedy podobně jako Fincherův film předvádí cosi jako vítězství nerdů nad systémem.

Vítězství baseballových nerdů

Ani Billy v podání Brada Pitta sice není přímo univerzitní mimoň, ale každopádně je asociál, který nechodí na utkání a nestýká se s hráči, aby neměl výčitky, kdyby je vyhazoval. Jeho chladná nepřístupná povaha udává tón celému snímku, který prezentuje spíš fakta a tlumí emocionální rovinu spojenou s postavami. Film je na Hollywood i nezvykle střídmě a úsporně zrežírovaný (jeho věcný přístup lze snad dát do souvislosti jen s některými rekonstrukčními dramaty jako Všichni prezidentovi muži).

I sama baseballová utkání vidíme většinou v krátkých šotech, navíc snímaných z obrazovky. Zato neustále nahlížíme do šedivých kanceláří, šaten či tělocvičen. O to víc pak vynikají scény, kdy vidíme hlavnímu hrdinovi do soukromí. Nenápadným, přitom výmluvným klíčem k jeho pocitům je text písně, kterou Billymu zpívá jeho dcera a s níž také příběh končí. Jako by film své základní téma, zda k úspěchu vedou fakta nebo emoce, vtělil i do své formy, stylu vyprávění a zobrazení hlavního hrdiny. 

Nálady filmu ale nakonec vyčítáme především z tváře Brada Pitta, na které v podstatě stojí emocionální přesvědčivost díla. V jeho brilantním výkonu se potkává široká škála poloh od neochvějné víry ve správnost vlastního přesvědčení přes občasné záchvaty impulzivnosti až po záblesky "vystrašené malé holky ztracené uprostřed přítomné chvíle", o které se v oné písni zpívá.

A právě potlačované napětí, které musíme z filmu odezírat, může být jedním z důvodů, proč Moneyball oslovuje i baseballové analfabety. Pittovo jméno ostatně nacházíme na prvním místě v twitterové sekci Oscar Buzz věnované zmínkám a "doporučením" na oscarové nominace. Moneyball je reálným kandidátem i na zisk sošky v kategorii nejlepšího filmu.

Na druhou stranu bude pořád patřit mezi ty "progresivnější" kandidáty, kteří sázejí na jiné kvality než hladivé "feel-good movies" a dramata válcující diváky emocemi. Minule dala akademie před Social Networkem a Nolanovým Počátkem přednost konzervativní, idylické a víceméně bezvýznamné Králově řeči, takže ani vítězství baseballových nerdů není zdaleka jisté.