Recenze - Už už to vypadalo, že v rámci české distribuční sítě nastane raritní událost: v jediném dni byla avizována premiéra obou zatím posledních hollywoodských filmů Lasse Hallströma (jinak též Co žere Gilberta Grapea, Pravidla moštárny, Skandál).
Distributor loňského psího dojáku Hatchiko: A Dog Story ale neplánovaný „režisérský miniprofil" zbaběle zrušil tím, že uvedení přesunul neznámo kam. A tak se nakonec neodehrála jediná skutečně pozoruhodná věc, kterou lze nějak spojovat s letošní romanťárnou Milý Johne.
Sama tahle bizarní distributorská zkazka by nezavdávala důvod k plýtvání místem. Důležité jsou její souvislosti: tedy to, jak dokonale charakterizuje jednak Hallströmovy filmy, jednak převládající divácký (a evidentně i distributorský) přístup k tomuto tvůrci.
Známka konformity
Původně švédský hitař dokáže ve svých hollywoodských výliscích zpočátku navozovat lákavý pocit jisté výlučnosti - něčeho nadžánrově hodnotného. Do světa jeho filmů se snadno vklouzne a od prvních okamžiků je tu nastolen až magicko-realistický esprit.
Jen kdyby onen pocit pokaždé znovu a znovu neubíjela banalita vzápěti nasazeným protichvatem profi rutiny. Zkrátka, stejně jako u naší distributorské anekdoty to slibně začíná, ale nakonec se to utopí v šedi očekávatelných řešení.
Součástí oné anekdoty je vlastně i fakt, že Hallströmovy americké filmy je klidně možné uvádět i po dvou po třech kusech - coby jakousi vycpávku týdenního programu, aniž se nad tím někdo příliš pozastaví. Nejenže se podobají mezi sebou navzájem, ale podobají se i jakékoli jiné studiové zakázce odvedené ve vší slušnosti a v mezích řemeslného standardu.
Jeho jméno je totiž v posledních letech spojováno nikoli s autorskou osobitostí, nýbrž s totální středoproudařinou, jejímž hlavním účelem je do nás pumpovat „pravidelnou dávku hollywoodyzovaných emocí". Lasse Hallström je synonymem podpisu bezejmenného.
Něžně vygenerovaná slovíčka
Základní charakterizace osudového párečku v naší dopisové romanci by se daly shrnout takto: blondýnka Savannah (Amanda Seyfriedová z Mamma Mia!) - speciální pedagožka a samaritánka; atlet John (Channing Tatum z G. I. Joea) - voják a pruďas.
A když přidám několik zápletkových slovíček jako válka, rakovina a autismus, máme tu tradiční běh přes překážky, který mezi začátkem a koncem filmu zabraňuje ústřednímu páru být věčně spolu. Byť jejich láska je samozřejmě nekonečná a dokonalá; už se vám to rýsuje?
Pro zpřesnění přidám ještě pár důležitých vedlejších motivů: John je v civilu surfař, což symbolizuje jeho odvahu vzdorovat věcem, které nemůže ovlivnit. Jeho autistický otec se upíná ke sbírce mincí, které jsou i pro Johna obrazem jedinečnosti a neopakovatelnosti lidských osudů. A pak je tu třeba ten charitativně (roze)stavěný dům ve kterém se za deště poprvé ocucají...
Vězte, že pokud bych vám příběh, který si jistě dáte dohromady víceméně sami, stručně odvyprávěl se vší sousledností, ocitli bychom se rafinovaností někde mezi Danielle Steelovou a Rosamundou Pilcherovou. Milý Johne je totiž film, který působí jako by za jeho scénářem stál počítačový program, který generuje zápletku z klíčových slov.
Pisatel mesiáš
Aby taky ne, vždyť autorem předlohy je bestsellerista Nicholas Sparks, z jehož románů už byly s finančním úspěchem převedeny dojáky Vzkaz v láhvi, Zápisník jedné lásky a Noci v Rodanthe. Žánrový spisovatel, který fachmansky vytěžuje všechna slzopudná klišé, co jich jen romance a melodrama obsahují. Nutno dodat: aniž by však výchozí surovinu něčím významně obohatil!
V tom si jsou se svým režisérem vlastně docela podobní. Jak Sparks, tak Hallström navíc mají mesianistickou zálibu v obhajobě všemožných lidských selhání. Děj, se co děj, nebo spíš udělej, co udělej, vždy je to zobrazováno a zahlazováno tak, aby ta svévolná smírnost a pozitivní náhled na člověčinu vůkol náhodou neutržily škrábanec.
Proto taky ve většině Hallströmových filmů nenajdeme vysloveně záporné postavy - a pokud už se tam někdo nesympatický zjeví, většinou je to vinou stravovaný hříšník nebo pomýlenec, který nakonec prozře. Hrdinům se tedy (tak trochu v tradici severské literatury) do cesty nejčastěji staví živly, mezi něž můžeme započítat i dějinné pohyby - jako je ve zde recenzovaném případě válka proti terorismu.
V okamžicích, kdy se pozastaveně kocháme jejich plastikovou lásku nebeskou, totiž Savannah ani John sami o sobě žádnou (natožpak přirozeně vyplývající) dramatičnost nevytvářejí - čili se jim hodí vnější zásah. Oba jsou ustrnulí ve zvěčnělé současné minutě jako zaseknutá gramofonová deska, jejich prohřešky se nacházejí buď v dávné minulosti, nebo až „v budoucnu" - a mimo obraz, samozřejmě.
Takže John má sice v životopisu jakési zamlženě pojmenované sklony násilníka, ale až na jeden demonstrativní moment se chová jako hodnější Mirek Dušín. Savannah zase do poslední třetiny evidentně skrývá jednu vztahovou komplikaci-nekomplikaci - ovšem taky jen proto, aby bylo oč hrát a divák se pak mohl v závěru uvolnit při věčném návratu téhož. Oba „charaktery" se tak pro zajištění své téměř dokonalé čistoty stávají paňácovitě neohební a neměnní.
Pošťák zvoní minimálně třikrát
A když už jsem zmínil tu zaseknutou desku, na jejím principu funguje v tomhle filmu i výstavba scén a emocí. John a Savannah se líbají a začne k tomu hrát kytarová drnkačka, která jen donekonečna opakuje slovo Happy! Song přeruší další píseň, jenž na kytaru vybrnkává a zpívá sama Savannah: „Ve šťastných písních světlo nepohasne bla bla hůúú…". Sledujeme sestřih šťastných chvilek našeho párečku.
Když už si připadáme jako na Portě, je píseň přerušena další kytarovou nadílkou, tentokrát z párty na písečné pláži. Naštěstí pro nás si hrdinové odejdou z jejího doslechu cosi vyříkat. A chce-li Hallström naopak ztvárnit Johnův smutek, nestačí, že v jedné scéně pláče. V následující musí plakat v dešti, v té další v dešti na surfu uprostřed rozbouřeného moře a nakonec se demonstrativně potopí pod hladinu, aby to docáklo i k těm pomalejším.
Až by se skoro chtělo věřit, že to musí mít nějakou sebereflexivní souvislost s fintou, na niž náš Ken sbalí naši Barbie. Když totiž zapomeneme na perspektivu a celý svět uvidíme dvourozměrně, můžeme vnímat Měsíc jako tečku ne větší než náš palec. No jen si to zkuste… a můžete pro jistotu i několikrát jako John a Savannah.
Šustící papír
Při takto nastaveném „placatém vnímání" by bylo vlastně i logické, že film negraduje vršením scén, nýbrž jejich pokládáním za sebe. A dokonce je pak při takovém zploštění možné vnímat Hallströmův prvoplánový pacifismus coby seriózní příspěvek k mapování traumatu 9/11. (Tak se nám k tomu vyjádřil už i tenhle velký středostavovský mystik a „humanitů"!)
A což potom vychytaně jinotajný záběr, v němž při potlačení perspektivy najednou kompozičně směřuje šipka od nápisu BARRACKS přímo k uprostřed obrazu sedícímu hodnému černošskému veliteli Johnovy jednotky.
Je to lákavý výklad, jenže ono to zřejmě bude spíš tak, že celá zápletka s válkou odtrhávající od sebe předurčené milence slouží jen k tomu, aby si mezi sebou mohli zcela mimo všechny digitální trendy posílat ručně psané dopisy.
A to bude asi to jediné, co mi z toho papírem šustícího a zapomenutelně průměrného filmu na téma „osud se vždycky naplní" po dopsání recenze zbude: touha překvapit moji ženu milostným dopisem!
Mimochodem, kdy jsi něco takového naposledy udělal ty, milý čtenáři?
| Milý Johne | |
| Dear John | |
| Žánr: | Drama, Romantika |
| Režie: | Lasse Hallström |
| Obsazení: | Channing Tatum, Amanda Seyfried, Richard Jenkins, Henry Thomas, Scott Porter ad. |
| Délka: | 105 minut |
| Premiéra ČR: | 11.03.2010 |
