Recenze - Leonard (Joaquin Phoenix - Gladiátor, Walk the Line) je židovský "pětatřicátník" trpící bipolární poruchou. Občas se podřeže, občas skočí z mola do moře, mezitím dělá poslíčka v čistírně svého otce. Největší šrámy mu ovšem způsobil rozchod se svou předchozí přítelkyní. Z genetických důvodů.

Sandra (Vinessa Shaw - Spalující touha, Hory mají oči) je inteligentní, pěkná a otevřená holka zhruba stejného věku. Do Leonarda se zamilovala, když ho v "rodinné firmě" viděla blbnout se zákazníky. Jinak též dcera obchodního společníka jeho otce.

Foto: Aktuálně.cz

Michelle (Gwyneth Paltrow - Zamilovaný Shakespeare, Iron Man)... Michelle potkal přede dveřmi bytu, kde stále bydlí s rodiči, až když už ho balila Sandra. Přitahovala ho nevyrovnaností a smyslným oparem hysterie. Michelle má ale bohatého ženáče a ten se snad kvůli ní jednou rozvede...

New York, dnešek. A neděje se to náhodou pořád?

Kolem dvacáté minuty se ke mně natočí moje žena: "Tohle asi není film úplně pro tebe!?" Má pravdu. Není! Zato je to přesně ten typ filmu, o kterém se špatně píše, neboť kdesi pod povrchem kinematograficky vycizelovaného zážitku permanentně bublá banální sdělení, které nemá jiný účel než nás informovat: Takhle to v životě prostě chodí. Ale o tom až později.

Jako ze žurnálu

Pro režiséra Jamese Graye jsou Milenci teprve čtvrtým celovečerním filmem. Přesto je v rámci současné americké kinematografie vnímán jako "etablovaný tvůrce", který se dokáže nenuceně pohybovat mezi žánrovými zkratkami a nezkratkovitou psychologií postav. Nadto je vnímavým portrétistou "noci" a národnostního kotle Velkého jablka.

Foto: Aktuálně.cz

Do "románových struktur" svých autorských filmů zaobaluje iniciační prožitek hlavní postavy, která si pokaždé musí projít zásadním morálním dilema. To je pak pro její život fatální - buď trvale obohacující, nebo zničující.

Taková byla jeho volná trilogie mísící prvky rodinného dramatu s ikonografií gangsterek a kriminálek: Malá Oděsa (1994), Temná zákoutí (2000) a Noc patří nám (2007). Od zatracení ruského vrahouna (Tim Roth), kterému ulpěla na rukou krev bratra, jsme prošli kontinuální cestou až k hochštaplerovi, jenž si skrze svou zkušenost s podsvětím uvědomí, že jeho místo je na straně zákona (opět Joaquin Phoenix).

A takoví jsou i Milenci, jen klíčový rozpor se tentokrát netýká volby mezi rodinou a "rodinou" (však víme kterou).

Jako z knihy

Foto: Aktuálně.cz

Klasická storka o tom, že všichni Adamové by nejradši souložili s Lilith, ale doma mají jen Evu, je tu tentokrát podepřená ještě odzvuky soumračné atmosféry Dostojevského Bílých nocí a jejich filmových adaptací.

Minimálně odér díla francouzského "duchovního režiséra" Roberta Bressona - jehož Čtyři noci snílka (1971) tato novela inspirovala - tu lze pociťovat v jemné hře s prakticky neměnným tempem, důrazem na význam gest, ale i v tom, jak důležitou roli hrají ve filmu dveře - přicházení a odcházení; vyprazdňování prostor.

Grayův styl je jako obvykle "salónně elegantní" a tlumený - v hlasech, záběrování i barevném tónování. Leonardovu mnohostrannou rozštěpenost (vyjádřenou už originálním názvem filmu: Two Lovers = Dva milenci) dokresluje pomocí nenápadného dělení kompozic na dvě části. Jeho sevření starostlivými rodiči zase dekorací bytu plnou "kontrolních" průhledů.

Psychotičnost vztahu s Michelle je pak podtržena noirově-upírskou stylizací: permanentní zrcadlení, voyeurské snímání z davu nebo přes okno a sem-tam vhodně použitý zvuk meluzíny. Celá herecká sestava má své party pevně v rukou a pokouší se předvídatelnému scénáři dodat aspoň nějaké napětí.

Foto: Aktuálně.cz

O tom žádná. Má-li to opravdu být "poslední Phoenixova role" (no, uvidíme!), nevybral si sice nejpevnější podklad, přesto coby "zraněný muž" - slaboch, u něhož je tenká hranice mezi snílkovstvím a lží - opět předvádí svůj silný "brandovský" standard.

Jako ze života

A teď ten problém.

Problém je samozřejmě ve scénáři; nejde tu ani tak o to, co bylo napsáno, jako o meziřádky. Zápletku vzal čert, je to archetypální příběh a tím je možné motivovat i evidentně záměrnou absenci překvapivých zvratů - byť na stylistické rovině se jich i pár odehraje.

Nemám problém s tím, když se postava ocitá v trapných situacích a ještě svým chováním přihušťuje. Nevadí mi, když je ústřední charakter opravdu hovado. Co ovšem nedokážu přenést přes mozek (srdce by možná i povolilo), je to, když se chová jako hovado a tvůrci z toho dělají normu, nebo toto jednání dokonce vykládají jako "všelidskou existenciální zkušenost".

Grayem jsme potom tlačeni přijmout Leonarda sice jako ubožáka, ale zároveň také velkého sympaťáka s uměleckým nadáním. Jsme nuceni empatizovat s ním i ve chvílích, kdy by naše napojení měla sdílet např. Sandra.

Její postava z toho nakonec vychází jako největší blbka zamilovaná do hovada, které se v každé scéně s ní tváří, jako by právě nutně potřebovalo na záchod (on "chudák" ale vlastně jen přemýšlí o "té druhé").

Jak mám pak v závěru soucítit s Leonardovým "neštěstím", když je mi jasné, že pokud jeho sobecké rozhodnutí dělá z někoho tragickou postavu, pak je to právě Sandra, která je v tom naprosto nevinně? Tohle není "život" v nahotě holátka, to je brutální redukce vnímání podobných situací, a to ještě pohledem sebevzhlíživého muže.

Moje žena měla zase pravdu. Tohle nebyl film pro mě. Škoda! Mohla to být kinematograficky precizní studie lži a sebeklamu; bohužel ve výsledku v sebeklamu přetrvá pouze divák, který se nad Grayovým "filmem životní pravdy" upřímně dojme a ztotožní se s jeho pohledem.