reklama
 
 

Recenze: Mikulášovy patálie, divákovy sentimenty

19. 12. 2009 20:20
Konečně dobrý hraný film podle Goscinnyho

Recenze – Nejprve se musím k něčemu přiznat: Sím, já to nečet!

A je to venku. Jako dítě jsem záměrně přeskočil onu fázi dětské četby mezi pohádkami a dobrodružnou literaturou pro náctileté, a tak se stalo, že kouzlo Malého Mikuláše a jeho pokračování mi dodnes zůstává utajeno.

Moje žena, která to s četbou pro 6 – 15 let údajně také nijak nepřeháněla, mi ovšem tvrdí, že i přesto to byly její oblíbené knížky; že se u nich smála nahlas, a že ji úplně fascinovaly ilustrace.

Tohle všechno tu pak píšu proto, aby bylo jasno, že jednak dokážu pochopit, jak moc jsou někteří diváci filmu upnutí ke vzpomínkám na Goscinnyho a Sempého papírovou 2-D vizi, nedokážou se od ní odpoutat a sní o „dokonalé animované verzi“.

A jednak že já v sobě žádný podobný sentiment ani předpojatost nenesu a následující text se tudíž týká výhradně kvalit filmového Mikuláše – příjemného překvapení po infantilizovaném traileru lákajícím do kina hlavně dětské publikum.

Knoflíková válka o třetí prostor

Karikatury Jeana-Jacquese Sempého pro mikulášovský cyklus charakterizuje především „lehká“, záměrně nedokonalá linka a primitivně, leč účelně budovaný černobílý prostor, který je - tak jako u nejlepších autorů kreslených vtipů - plně podřízen možnosti stvořit gag bez zbytečného okecávání. Každá kompozice je tady buď šikovně nasycena detaily, aby nám chvíli trvalo, než odhalíme vtip, nebo naopak dokonale vede naše oči k vyprázdněným místům, kde naše oblíbené postavy zas něco vyvedly.

Budeme-li fabulovat, adekvátní převod těchto kreseb do hrané podoby by nejspíš leccos dlužil filmům modernistického komika Jacquese Tatiho (známého též coby pan Hulot), jejichž humor je také důsledně vystavěn na moci bezeslovné kompozice a karikovaných charakterů. A svou smírnou poetikou by se takový „ideální film“ blížil nejspíš obrazům dětství, které v Červeném Balónku (1960) nebo Fifi Pírkovi (1965) zhmotnil Albert Lamorisse.

Jenže, jak spojit – tak jako v knihách – prostorovou „němohru“ ze světa Sempého malůvek s neustávajícím proudem Mikulášova literárního glosování?

Řešení, které nabízí režisér kostýmní mystifikace Molière (2007) Laurent Tirard, je sice prosté, ale vzhledem k celoživotnímu směřování Mikulášova autora René Goscinnyho (dále comicsové série o Asterixovi a Lucky Lukeovi) vlastně logické.

Žádný Tati, žádný Lamorisse, ale retro-(techni)kolorková comicsová stylizace založená nikoli na umění výpovědné kompozice, nýbrž na správném načasovaní střihové skladby a nadneseném vyjádření emoce mimikou (bezvýhradně skvěle zahraných) postav. Vše samozřejmě zahušťováno upovídaným voice-overem.

Všichni mě mají rádi

Stylistické řešení, které je vzhledem k předpokládanému „masovému“ návštěvníku vstřícné -  a nadto podtrhuje a vlastně i reflektuje silně středoproudou představu „šťastného dětství“. Neboť Mikuláš rozhodně nezapadá do francouzské tradice vykořeněných dětských hrdinů, naivně a přitom spravedlivě revoltujících proti pravidlům světa dospělých jako u Jeana Viga v Trojce z mravů (1933) nebo v Truffautově Nikdo mě nemá rád (1959).

Jeho rošťáctví a lumpačiny nikdo přehnaně netrestá a svět, který ho obklopuje, se zdá být pro dospívání malého chlapce vlastně úplnou idylou, jež je ještě podepřena dnes již sentiment automaticky produkujícím designem 50. let. Mikuláš by tak zapadl spíše mezi dětské poplety, kteří si díky životní nezkušenosti mylně interpretují chování dospělých ve svém okolí a vyvozují z něj paranoické důsledky.

A tak stejně jako Terezka z loňského Kdopak by se vlka bál Marie Procházkové, má i on fantastické vysvětlení a nemilosrdné řešení změněného chování svých rodičů. Nejde tu o to, že by se rodič změnil v mimozemšťana a jediný způsob jak to zjistit by byl bodnout ho vidličkou: v Mikulášových patáliích máme co dělat s dětskou obavou z příchodu mladšího sourozence a z toho logicky vyplývajícího zanechání stávajícího dítěte uprostřed hlubokých hvozdů. Tedy aspoň v logice klasických pohádek.

Je proto třeba rodičovstvu všemožně podlézat a být co nejroztomilejší, aby se jim se synem těžce loučilo. A když ani to nezabere, zbývá už jediná možnost: našetřit peníze na gangstera, který nový rodinný přírůstek „odtáhne“ a zřejmě i zcela mimo objednávku „vykuchá vnitřnosti“…

Trojka z mravů, jednička z bavičství

Zápletka tedy bezelstně krutá, stejně jako dokáže být přirozeně krutý „dětský svět“. A na ni je nabaleno množství gagů – údajně taková „bestofka“ z knižní série –  majících  rozptyl mezi poměrně sofistikovaným slovním humorem, hláškováním a šklíbením se. Přičemž ty mimické prostocviky a předpokládám, že i klišovité „anekdoty pro odrostlejší“, jako jsou vize tatínkovy kariéry, můžeme asi především považovat za „přínos“ filmového zpracování.

Jinak má ovšem Mikulášův střípkovitý příběh silnou sebereflexivní linku, spočívající v neustálém upozorňování na to, čím se vlastně snaží být, čím chce být pro diváky především.

Čtěte také:
Rozhovor: Byla to patálie. Konkurs
absolvovalo osm tisíc Mikulášů

Už první záběr, kdy se hlavou vzhůru převrácený obraz pózujících žáků ukáže jako kompozice v zrcadlovce, nám jasně dává najevo, že vše, co bude následovat, je vlastně čistě „kinematografickým převráceným světem“. Světem, který je možný pouze ve filmu, kde všichni neustále pózují tak jako na oné třídní fotografii, jejímž hlavním záměrem není reflektovat skutečné pocity a problémy období dospívání, ale vytvářet zakonzervovanou evokaci jakési „esenciální vzpomínky na dětství“.

Ke kinematograficky snivé a záměrně idylické podstatě Mikulášova světa pak odkazují i několikeré variace na snění „o ideálním světě“, které prožívají postavy filmu. A které jsou do jeho struktury propašovány bez předchozího upozornění, abychom ihned nezjistili, že jde o pouhou utopickou vizi, jíž ale - jak už bylo řečeno - je v podstatě celý film.

A samozřejmě tu máme i ústřední dramaturgický rámec. V úvodu filmu položenou otázku, čím že by to malý Mikuláš vlastně chtěl být! Její odpověď, že  bavičem, pak lze vztáhnout i na ambice tvůrců. A pokud jejich film otevíráme tímto klíčem, nezbývá než uznat: ano, vše je dokonale naplněno a nic víc než zábava to ani být nemělo.

A zábava to, aspoň na dvou projekcích, kterých jsem se účastnil, slyšitelně byla. Smál jsem se nahlas a upřímně. Smála se moje žena. A paralelně s námi se v jiném kině smála i moje tchýně s hokejistou na hlídání. Jenom tchán šel na hokej.

Mikulášovy patálie
Le Petit Nicolas
Žánr: Dětský, Komedie, Rodinný
Režie: Laurent Tirard
Obsazení: Maxime Godart, Valérie Lemercier, Kad Merad, Vincent Claude, Charles Vaillant, Victor Carles, Benjamin Averty, Damien Ferdel, Sandrine Kiberlain, François - Xavier Demaison, Michel Galabru, Gérard Jugnot
Délka: 91 minut
Premiéra ČR: 10.12.2009

autor: Jan Bušta | 19. 12. 2009 20:20

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama