Recenze: Micimutr chytla od Trošky syndrom redundance

Kamil Fila Kamil Fila
24. 12. 2011 10:28
Štědrovečerní pohádka opět potvrzuje smrt žánru
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Můžeme se vsadit, jak dlouho ještě bude Česká televize (nebo i nezávislí producenti) vyrábět další pohádky s výhledem, že z nich bude ozdoba vánoční televizní obrazovky. Dávám tomu tak pět let. Už teď je zřejmé, že je na takové rozhodnutí minimálně jednu dekádu pozdě.

I zdaleka nejzapamatovatelnější české porevoluční pohádky s nejlepšími scénáři a hereckými výkony jako Anděl páně (2005) nebo Lotrando a Zubejda (1996) trpí slabou vizuální stránkou. Zdeněk Troška kolísá mezi upištěnou hysterií (Princezny ze mlejna, Z pekla štěstí) a přeslazenou unylostí (Čertova nevěsta) - přičemž obrazová stránka sice vypadá načančaně (dle záměrů tvůrce "poctivěji"), ale prakticky jde jen o přeplácaný kýč, kterému spíš chybí výraznější stylizace (jako třeba některým pohádkám inspirovaným obrázky Josefa Lady).

Foto: Aktuálně.cz

Zdaleka "nejfilmověji" (pokud přistupujeme na konvenci, že se pod tím myslí jistá rozmáchlost) působí pohádka Romana Vávry Čert ví proč (2003), ale ta zase doplácí na dějovou prázdnotu.

Zkonzumovat cokoli

Zní to bohužel nevánočně a nesmířlivě, ale opravdu je nejvyšší čas přestat pohádky vyrábět úplně. Náměty už jsou zcela vyčerpané a variují se do zemdlení, nikdy se nesežene dost peněz, aby film vypadal dostatečně výpravně, není tu tvůrce, který by měl odvahu sáhnout po originální stylizaci. Životaschopnost většiny počinů má trvanlivost právě pouze na Vánoce, kdy jsou diváci pod vidinou pohody paradoxně ochotni zkonzumovat v televizi cokoli.

Přiznejme si, že dosavadní nesmrtelné vrcholy české pohádkové tvorby Tři oříšky pro Popelku (1973), S čerty nejsou žerty (1984) a Tři veterány (1983) už nikdy nikdo nedožene, nepřekoná, ani se jim nevyrovná - budeme-li chvíli hrát na sportovní terminologii. (Kdo chce, ať si přidá třeba ještě Šíleně smutnou princeznu nebo Honza málem králem.)

Foto: Aktuálně.cz

Je zvláštní, že producenty a dramaturgy nenapadla jednoduchá úvaha: totiž, že všechny staré dobré pohádky jsou dobré proto, že jsou staré. Jinými slovy, že svým vznikem i oblibou vycházejí z určitého dobového kontextu, kdy fungovaly jako únik před nudou šedivé normalizace.

Tehdy byly výpravy do světa upraveného, lehce modernizovaného a ironizovaného feudalismu možností, jak se vyhnout povinné politice a/nebo lhaní o realitě. Byla v tom možnost smát se pozměněné minulosti a přitom na ni slastně a dovoleně vzpomínat - většina pohádek obsahovala i "výchovně kritický" náhled na zdegenerovanou šlechtu, kterou svou ryzostí převezou vždy "mladí muži a tu tam i nějaká dívka z lidu".

Tohle "mytologické jádro" - vlastní nejen televizním pohádkám - se dnes stalo naprosto nepoužitelným a bylo by i nečitelné. Otázka, jak, zda a proč vlastně děti reagují pozitivně na pohádky natočené před listopadem 1989, bude mít různé odpovědi. Jednak se děti u starších pohádek i docela nudí, některé zase ocení jazykové hříčky a vtipy, a pro některé dokonce ani tempo některých výše uvedených pohádek není pomalé a hrdinové jim mohou připadat sympatičtí.

Foto: Aktuálně.cz

Porevoluční pohádky však přišly o onen jedinečný únik z šedivé nudy, protože dnešní svět, v němž děti koukají na televizi, hrají počítačové hry a brouzdají po internetu, je milionkrát zábavnější a atraktivnější než jakákoli tradiční pohádka. Impulsů pro fantazii a zdrojů potěšení je dnes mnohem víc - to je realita, z níž by se mělo vycházet, ne ji obrozenecky potírat pouhým hromaděním motivů a předstíráním "starosvětské poetiky".

Jednooký král se zákalem

Navíc se paradoxně u scenáristů vytratil i cit pro jazyk a téměř úplně se rezignovalo na to, aby hrdinové byli sympatičtí; dnes by mělo stačit, že jsou hezcí. Nuda, nuda, nuda! Nezbývá tedy než se omluvit i tvůrcům nejnovější štědrovečerní pohádky Micimutr i jejím případným divákům, ale jde jen o další úkaz toho, že pohádky jsou v hrané podobě mrtvý žánr. Ano, okolo Micimutr koluje už dost zvěstí, že je jakýmsi záhadným způsobem lepší, tj. živější, dravější a modernější než většina ostatních hrůz, co běžely na obrazovce v posledních letech, ale znáte to: mezi slepými je i Jan Žižka se zeleným zákalem málem králem.

Micimutr navnadí na "lepší časy" úvodním dynamickým průletem draka nad krajinou. Snížíme si laťku, že film z roku 2011 nevypadá lépe než průkopnický Dragonheart z roku 1996, a že lepší výpravu, kameru i cokoli mělo třeba i Dračí doupě, shodou okolností natáčené taky v Česku. Jednoduše: jakmile drak vypadá trochu strašidelněji než v Z pekla štěstí, mají v České televizi pocit, že bylo dosaženo průlomu.

Foto: Aktuálně.cz

Několikaminutový prolog přitom zůstane tím nejlepším z celého filmu a dál už to jde unterhund. Opět scénář, kde dialogy nejsou nic než vata se zoufale šroubovanými vtipy a neustálým brebentěním; opět bezbarvý hlavní hrdina a opět pasivní hrdinka-princezna, která se nevzmůže na nic jiného než si vyvrtnout kotník. V jedné větě, jež má být vyznáním lásky, se to dokonce zpečetí. "Ona je tak slabá!" zasní se mladý loutkář Vítek. Doufám, že jednou tvůrce kopne do kotníku nějaká naštvaná holčička, odkojená podstatně emancipovanější produkcí.

Autorka scénáře Irena Dousková má přitom za sebou například vynikající knížku Hrdý Budžes, jež promlouvá intenzivně k dětem i dospělým. V Micimutr se ale jen neohrabaně spojuje současný lidský a vzdálený pohádkový svět přes postavu domovnice, která v civilu zametá smetí, a v pohádkové říši se zjevuje jako deus ex machina. Na rozdíl od Arabely nemá Micimutr vypracovanou mytologii a sadu pravidel, takže všechno vyhlíží nahodile a neukotveně. Nejde tu ani o parodii na pohádky jako právě v Arabele nebo Shrekovi, ani o vtažení do fantazijního děje prostřednictvím "kluka ze současnosti" jako v Nekonečném příběhu.

Troškův syndrom

Čím více se rozebírá děj, tím míň smyslu dává, a především se zdá, že v celém vyprávění jaksi chybí prostředek. Začne se zostra, po jedné akci (přemožení draka) ale nastane útlum, a pak přijde nanicovaté finále. Diváci všeho věku můžou jen tápat, jestli se mají soustředit na nezajímavou mileneckou dvojici nebo rozmazleného kluka, který páchá víc škody než užitku.

Foto: Česká televize

Mluví se tu o tom, že se malý Jirka má polepšit "dřinou v zámecké kuchyni", ale není tu vidět dřina, ale jen nešikovnost a spratkovitost.

Když italský kuchař Pepe tvrdí, že má frmol a potřebuje DALŠÍHO pomocníka, ve většině scén nemá ŽÁDNÉ pomocníky; a úkoly, které Jirkovi zadává, jsou nad jeho síly, navíc ho ustavičně stresuje. Nelze to jednoduše připisovat "italskému temperamentu", ale jen touze vyrábět zbytečné konflikty, které navíc nemají pointu. Jde zkrátka jen o vytváření zmatku a POCITU, že se něco děje. Odborně se tomu říká Troškův syndrom narativní redundance a entropie.

Vzhledem k tomu, že hlavní hrdina, který vlastně ani nezachrání princeznu ze spárů draka, protože mu pomůže čarodějka Micimutr, musí celý film mlčet a neříct, jak to doopravdy bylo, stává se z něj další, nezajímavá pasivní figura. Nejvíc prostoru si tak ukradne zlý a zbabělý princ Vladimír (v podání tradičně exhibujícího Vojtěcha Dyka), který lže o tom, že princeznu zachránil. Vladimír by mohl být skoro i zábavný, kdyby nepřevažovalo to, jak je otravný.

Foto: Česká televize

Již pod jednou recenzí rozpoutal režisér Vít Karas zevrubnou obhajobu svého díla, kde tvrdí, že padouši můžou být zároveň komičtí i hroziví, což dokazuje na příkladu rádců z Pyšné princezny nebo princů z Byl jednou jeden král. Opomíjí přitom rozdíl, že zmiňované figury opravdu jsou obojí, protože jsou lépe napsané i zahrané, zatímco Vojtěch Dyk sám nemá šanci.

Jiná tradice?

Stejně tak se může Vít Karas hájit, že v pohádkách se nemusí zdůvodňovat, že draci jedí princezny, protože je to žánrová konvence - jenomže, až uvidíte film, zkuste si schválně říct, na základě čeho jste měli poznat, že drak opravdu chce sežrat princeznu a proč mu ji vodili vojáci tak daleko. Opět: na oficiální stránce filmu stojí, že drak se "vrátil po letech, aby dodržel slib. Chce princeznu Karolínu!". Jenomže žádný slib ve filmu není a drak nemluví. Autoři zkrátka tak často spoléhají na žánrovou automatičnost, až se zdá, že celé vyprávění jede samospádem bez důvodu.

V psané nebo ústní podávané formě pohádky budí fantazii a nedořečené si musíme domýšlet. Mnoho paradoxů a logických děr musí děti zaplnit samy nebo je zkrátka přeskočit, aby dokázaly překonat základní trauma (jakým je třeba častá ztráta rodičů či domova; což bývají pro děti iniciační motivy). Filmy však z principu musí více vysvětlovat. Nemusejí být realistické, ale musejí být motivované.

Skutečně by mě zajímalo, jakou práci na scénáři odvedla dramaturgyně Barbara Johnsonová, ale při pohledu na její filmografii začíná sílit podezření, že právě ona je jednou ze strůjkyň úpadku pohádek z České televize, a že má tu nešťavnatost a odkrvování pravděpodobně v popisu práce.

Při vědomí toho, že o Vánocích se předpokládá pozitivní nálada, vyzývám pozitivně všechny odpovědné osoby v televizích, aby se pozitivně zamyslely nad tím, zda je opravdu nutné "udržovat tradici" a nezačít pro děti i jiné diváky, kteří si pořád ještě zapínají o Vánocích televizi, jít výrazně jiným směrem. Něco málo už jsem kdysi naznačil v recenzích na Peklo s princeznou a Čertovu nevěstu a nerad bych se opakoval.

S vědomím toho, že názor jednotlivce nemusí být brán v potaz a může se kdokoli ohradit, že si recenzent nemá uzurpovat právo na "jediný správný názor", zkusím na to předběžně reagovat: A vy opravdu znáte někoho, komu se porevoluční české pohádky líbí, dívá se na ně opakovaně, je schopen jich z hlavy vyjmenovat aspoň deset a pamatuje si z nich aspoň nějakou vtipnou větu nebo poučení?

Micimutr
Micimutr
Žánr: Pohádka
Režie: Vít Karas
Obsazení: Martin Dejdar, Ondřej Novák, Jaroslava Kretschmerová, Vojtěch Dyk, Libuše Šafránková, Jiří Bartoška, Marika Šoposká
Délka: 89 minut
Premiéra ČR: 17.11.2011

Fanouškovská stránka Kamila Fily na Facebooku
Rozhovor s Kamilem Filou o filmové kritice

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Makedonská pohraniční stráž našla opuštěný kamion se 47 migranty

Hlídka pohraniční stráže Severní Makedonie objevila v blízkosti hranic s Bulharskem a Řeckem opuštěný kamion, v němž bylo pět desítek ilegálně cestujících migrantů.

Kamion, jehož řidič utekl, hlídka objevila v pátek pozdě večer. V nákladním prostoru tohoto vozidla se schovávalo 47 migrantů pocházejících z Afghánistánu, Pákistánu a Iráku, informovala policie.

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Hokejový útočník Frk podepsal novou smlouvu s Los Angeles

Hokejový útočník Martin Frk podepsal novou dvouletou smlouvu s Los Angeles. Šestadvacetiletý hráč by si v příštích dvou letech měl v NHL vydělat celkem 1,45 milionu dolarů. Kings o tom informovali na svém oficiálním webu.

Odchovanec Karlových Varů zamířil do Los Angeles před sezonou, v předešlých letech působil v kanadsko-americké soutěži v organizaci Detroitu. Za Kings Frk zatím odehrál osm zápasů, vstřelil pět branek a přidal asistenci. Většinu sezony působil na farmě v týmu Ontario Reign v nižší AHL.

Frk působí v zámoří od roku 2010, po třech letech v juniorské soutěži QMJHL se snažil prosadit do kádru Detroitu, což se mu stabilně podařilo jen v sezoně 2017/18, kdy za Red Wings odehrál 68 utkání s bilancí jedenácti branek a čtrnácti asistencí. Většinu času strávil útočník s vyhlášenou tvrdou střelou na farmách v AHL a ECHL. Celkem zatím v NHL nastoupil k 108 utkáním (17+20).

Loni se rodák z Pelhřimova domluvil na smlouvě s Los Angeles, která mu v případě pobytu v NHL zajišťovala plat 700.000 dolarů. Podle nového kontraktu si mírně polepší, podle webu capfriendly.com má ale garantovaný stejný plat v NHL i AHL.

Další zprávy