Recenze: Max a maxipříšerky. Čili dětský film jinak

Antonín Tesař
4. 4. 2010 9:55
Snímek Where The Wild Things Are vychází na DVD

Recenze - Nový film režiséra Spika Jonzeho (V kůži Johna Malkoviche, Adaptace) uváděný u nás na DVD pod názvem Max a maxipříšerky potěší nejednoho fanouška dětských snímů.

Nejde sice říct, že je to úplně nejlepší dětský film loňského roku (tento post patří Fantastickému panu Lišákovi od Wese Andersona), ale pořád přináší porci a typ zábavy, která se vymyká běžnému průměru produkce pro děti.

Foto: Aktuálně.cz

Téma dětské fantazie je totiž vděčné, ale také zrádné. Tvůrci musí řešit paradoxní problém, jak vytvořit dílo, které bude dětské a zároveň nesklouzne k dětinskosti. Snaha převést dětskou optiku do umění je přitom ve velké míře od počátku odsouzena k nezdaru už proto, že dětská představivost není ani literární, ani filmová či divadelní - neodehrává se v žádném uměleckém médiu.

Další zásadní obtíž spočívá v tom, jaké vlastnosti dospělí tvůrci přisoudí dětské mysli. Mluví-li se o dílech, která si za téma berou dětství, obvykle se proti sobě staví dvě pojetí. Jedno je maximálně idylické a harmonické, druhé přichází s jakýmisi „temnými tóny" a má tendenci sklouzávat k romantismu a hororu.

Foto: Aktuálně.cz
Čtěte také:
Karen O zazpívá v superkapele Maxipříšerkám
Chlupaté divočiny pro děti přilákaly do kin dospělé

A zatímco idylické pojetí chce děti spíše vychovávat k optimismu a dospělým poskytnout únikovou zábavu, romantické chápání je zase vystavěné jako jednostranný protiklad k naivním představám o radostnosti dětského světa.

Model dětské hry a vymýšlení si

Nový snímek režiséra Spika Jonzeho Max a maxipříšerky se tomuto dělení úspěšně vyhýbá a buduje svůj fantazijní svět na úplně nové půdě. Řadu diváků tím může podráždit, protože jim od počátku bere možnost snadno zařadit dětského hrdinu i bizarní svět, do nějž se dostane.

Foto: Aktuálně.cz

V klasických příbězích o cestách do pohádkových říší hrdinové vystupují zpravidla zpočátku jako cizinci pozorující podivuhodné dění; následně přebírají nějaký úkol, který je pro ně v těchto světech připraven a na němž zpravidla závisí jejich budoucnost. Modelem podobných vyprávění není ani tak dětství jako vlastně spíš dospívání - tedy postupné vrůstání do světa, do něhož jsme se chtě nechtě narodili, a přijímání místa v něm.

Max a maxipříšerky mají naproti tomu mnohem blíž k modelu dětské hry, kde je naopak svět pohlcován dětskou schopností si vymýšlet. Tím se podobají třeba geniální Gilliamově Krajině přílivu. Oproti démonické představivosti Gilliamovy hrdinky se ale Jonzeho snímek odvíjí od zcela jiného základu, jímž je v podstatě tělesnost a smyslovost.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Původní název filmu Where The Wild Things Are by klidně mohl sloužit jako popis toho, jak se snímek chce dívat na dětství. Podle něj je to v podstatě doba divokosti. Brilantní úvod před výpravou do fantazijní říše ukazuje, že hlavním motorem hrdinova jednání je prostě roztěkanost, náladovost, přebytek energie a přirozená touha, aby mu ostatní věnovali co nejvíc pozornosti.

Egoistický král země příšerek

Když se pak hlavní postava přeplaví do pohádkového lesa obývaného chlupatými příšerkami, není příliš překvapivé, že přechod vůbec není pojatý jako výprava do cizí země. Naopak, hrdina si zdivočelé obludy podmaní tím, že se prohlásí za jejich krále. Ze světa, který zpočátku působil nepřátelsky, se postupně stává půda, do níž se rozvrhuje hrdinův egoismus.

Foto: MagicBox

Jednotlivé příšery mají vlastnosti buď hrdiny samotného, nebo lidí z jeho okolí, navíc jsou více či méně ochotné se podrobovat jeho vůli. Únik do vybájeného světa se ale nakonec ukáže jako neudržitelný, protože monstra, s nimiž hrdina nakládá jako s hračkami, se proti jeho chování postupně začnou bouřit.

Snímek je přitom důsledný v tom, že se v něm od začátku do konce neděje vůbec nic rozumného. Mnoho scén přímočaře apeluje na emoce. Např. závěrečný odchod hrdiny z lesa, který je smutný prostě proto, že loučení je vždycky neradostná událost, nebo četné hádky, které vždycky vyvstávají jen z momentální špatné nálady.

Ještě silnější jsou ale mnohá místa, která přímo odkazují na smyslovost, přičemž jednoznačný prim tu hraje hmat. Už příšery samy vypadají jako stvoření, která by mohla být příjemnější na omak než na pohled, a jejich "taktilní kvality" se zdůrazňují ve scénách, kdy postavy společně leží na jedné hromadě nebo kdy z legrace rozbíjejí různé věci.

Žádný úkol ani boj dobra se zlem

Foto: Aktuálně.cz

Snaha snímku vymanit se z modelu dětského cizince v cizí zemi je vidět už na tom, že celý fantastický svět v podstatě sestává z docela obyčejných prostředí lesa, pouště a pobřeží. Kromě toho, že tam není moc na co koukat a čemu se divit, není tam ani moc co dělat. Na hrdinu nečeká žádný úkol, neodehrává se tam boj dobra se zlem, dokonce se tam ani nestřídají nonsensové atrakce po vzoru Alenky v Říši divů.

Veškerý děj je závislý na budování vztahů mezi hrdinou a příšerami. Proto příběh postrádá i jednoznačné finále či rozuzlení, které by dalo hrdinově výpravě rozumný smysl nebo nejlépe ponaučení. Nepřítomnost pointy je jen dalším důsledným tahem, jímž snímek uniká z dětské epiky.

Tom Hanks na premiéře filmu Tam kde žijí divočiny
Tom Hanks na premiéře filmu Tam kde žijí divočiny | Foto: Pavel Kroulík

S originalitou celého díla ovšem kontrastuje několik prvků, které naopak jako by vypadly z neprůměrnějších filmů pro celou rodinu. Kromě občasných záchvatů sentimentality spojené s rodinným životem se jedná především o hudbu. Energický či naopak rozněžnělý kytarový pop sice sám o sobě není špatný, ale k náladě snímku se moc nehodí.

Hudba od zpěvačky kapely Yeah Yeah Yeahs (a bývalé Jonzeho přítelkyně) Karen O totiž zanáší děj euforií a dojetím šitým na míru spíše teenagerům než dětem (originálnější „dětská" hudba přitom nepochybně existuje, stačí vzpomenout na skvělou britskou kapelu Psapp).

Spike Jonze, někdejší mistrovský tvůrce hračičkovských videoklipů pro Björk nebo Beastie Boys, v Maxovi a maxipříšerkách poprvé natočil snímek, jehož scénář nevytvořil Charlie Kaufman. Podobně jako jiný někdejší Kaufmanův spolupracovník Michel Gondry i Jonze se následně pustil na půdu fantazírování.

V porovnání s protivně infantilními Gondryho filmy i s bezradně sebevykradačskou Kaufmanovou Synekdochou, New York působí ale Jonzeho adaptace dětské knihy Maurice Sendaka mimořádně svěžím dojmem.

Jonze navíc zároveň s Maxem a maxipříšerkami produkoval krátký film natočený rovněž podle Maurice Sendaka. Snímek Higglety Pigglety Pop! kombinující živé herce a animaci natočili tvůrci surreálného (a z animačního hlediska fascinujícího) krátkého filmu Madame Tuttli-Puttli, jen žbyl v roce 2007 nominován na Oscara.

Higglety Pigglety Pop! bude součástí vydání Maxe a maxipříšerek na BluRay nosičích. Když už si tedy čeští diváci nevychutnají Jonzeho energií nabitý snímek v kině, tak si ho na DVD alespoň mohou dopřát s předfilmem.

Max a maxipříšerky
Where the Wild Things Are
Žánr: Dobrodružný, Drama, Fantasy, Rodinný
Režie: Spike Jonze
Obsazení: Max Records, Catherine O'Hara, Forest Whitaker, Paul Dano, Catherine Keener, James Gandolfini, Lauren Ambrose, Tom Noonan, Alice Parkinson, Angus Sampson, Mark Ruffalo ad.
Délka: 101 minut
Premiéra ČR: 05.04.2010
 

Právě se děje

Další zprávy