reklama
 
 

Recenze: Masaryk je jednooký král českých dramat. Známého politika ukazuje jako výstřední figurku

25. 12. 2016 13:14
Masaryk - ukázka | Video: Bioscop |  00:29
Očekávaný Masaryk s Karlem Rodenem režiséra Julia Ševčíka je rozporuplné dílo. Nezapře pevné řemeslo, děj je však plný vnitřního pnutí, z nějž se bohužel nepodaří vykřesat divácký zážitek, ale jen pocit neproměněného potenciálu.

Očekávaný snímek Julia Ševčíka o životě Jana Masaryka během mnichovské krize odhaluje nevýhodu recenzentské tradice přidělit filmu číselné ohodnocení. To bude nejspíš nejen pod tímto textem dosahovat střední hodnoty, byla by ale chyba považovat Masaryka za průměrné dílo.

Spíš je dílem rozporuplným. Plným kvalit i pochybností, podobně jako jeho hrdina ztvárněný Karlem Rodenem. Už jen tím překonává většinu tuzemské produkce a zaslouží si pozornost. Škoda jen, že nezašel dál. V čemkoliv.

Skoro Amerika. Skoro

Řemeslné zpracování dle očekávání převyšuje české standardy, Ševčík tu nezapře své zkušenosti z Ameriky. V rámci produkce opřené o český rozpočet nemohl nabídnout zvládnutější práci s obrazem a zvukem, mnoho scén by v rukou méně zručného filmaře mohlo vypadat směšně. Třeba když Masaryk junior šňupe kokain bankovkou s vyobrazeným Masarykem seniorem – mohl by to být prvoplánový průšvih, ale Ševčík si ani tak riskantní okamžik nenechá proklouznout a promění ho v působivou zkratku.

Přesto však nemůže být řeč o režii, jež by upoutala svou nápaditostí, spíš o ošetření látky pevnou rukou a převedení námětu do reprezentativního hávu. Nejde jmenovat konkrétní zajímavé nápady, „pouze“ se dá po zhlédnutí zpětně uznat, že všechny ty odlesky a světla vypadaly, jak měly.

Kvalita filmů přitom většinou spočívá v tom, nakolik se od standardu dokážou oprostit, jak dokážou běžné postupy ozvláštňovat a variovat. Jistě zaujme i konzervativně pojaté chirurgicky přesné dílo, tedy pokud má pevný koncept a neuhne z něj ani o píď, častěji ale kouzlo spočívá naopak v dobře zvolené odchylce. Ševčík režijně žádnou nevolí.

Jde o pochopitelnou tvůrčí volbu, nicméně pak hrozí, že vznikne zdařilý rutinní snímek, jednooký král. A ve svých nejlepších okamžicích je Masaryk právě jím.

Jen ať blázní!

Naráží na scénář (Kolečko, Koenigsmark, Ševčík), který jako by se místy ztrácel sám v sobě a Ševčíkově preciznímu akademickému pojetí šel jeden krok vpřed, aby pak udělal zase dva vzad.

Masaryka sledujeme v jeho nejslabším momentu, v psychiatrické léčebně, kam se uchyluje těsně po anexi Československa, aby zhrzeně vzpomínal na svou cestu k Mnichovu, své chyby a svá selhání. Navíc je stejně jako ve skutečnosti poněkud výstřední figurou, mnohem výstřednější, než dnes většina Čechů tuší. Masaryk byl labilní, žil v neustálém konfliktu s otcovým odkazem a svůj čas strávil plněním vůle jiných lidí. Bez ohledu na to, jestli podle toho kterého člověka onu vůli plnil dobře, nebo špatně, byl do značné míry tragickým hrdinou, jehož vnitřní neklid má velký vypravěčský potenciál.

Scénář Petra Kolečka, Ševčíka a ještě před rozjetím kamer zesnulého Alexe Koenigsmarka ale tímto potenciálem plýtvá a snaží se Masaryka uzavřít do snadno čitelné škatulky. Pokouší se naplnit základní vzorce, opatřit mu za každou cenu ženský protějšek a donutit ho k charakterovému posunu, ke konkrétní pozitivní volbě, jež by symbolizovala jeho přerod. To vše působí jako zbytečný konstrukt ve chvíli, kdy se kvůli němu zahazují mnohem silnější a přirozenější varianty.

Zároveň chce tohoto rutinního výsledku dosáhnout podivně odcizující oklikou, velmi nepřehlednými retrospektivami, které dělají celý snímek prakticky neusledovatelným pro někoho, kdo nezná přesný sled událostí přelomu 38. a 39. roku.

Jde o velmi podivné volby. Proč z celého Masarykova života vybrat jako soustředný bod okamžik, kdy je pod vlivem drog uzavřený v blázinci a utápí se v nepřehledných vzpomínkách na minulost, ale vyprávět to jako nezabarvené drama? Podobně byl sice koncipován Formanův Amadeus, tam ale s poblázněným Salierim strávíme mnohem méně času, nejde o plnohodnotnou časovou linii.

Ve scénáři jako by se střetávalo akademické drama s halucinogenním bludištěm. Tento potenciálně fascinující střet bohužel není využit, Ševčík se nakonec rozhodl přiklonit čistě k standardnímu pojetí a onen vnitřní rozpor místo aby se stal předností filmu, ho vnitřně rozkládá. Hrdina není lidsky přesvědčivý ani dramaticky uspokojivý a s tím padá i celý jeho příběh.

Hodnocení: 55 %

autor: Martin Svoboda | 25. 12. 2016 13:14

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama