Recenze: Marxistické Elysium promyšleně ruší pravidla

Radomír D. Kokeš
30. 8. 2013 20:30
Levicový příběh s kyberpunkovými motivy slouží k testování možností Hollywoodu
Foto: Falcon

Recenze - Původem jihoafrický filmový režisér Neil Blomkamp se před pár lety nečekaně zjevil s mimořádně dravým sci-fi District 9. Nenápadný film za třicet milionů dolarů vydělal slušné peníze, posbíral skvělé kritiky a Blomkamp dostal větší rozpočet i hollywoodské hvězdy, aby mohl natočit svoje Elysium.

A zatímco z hlediska propracovanosti fikčního světa jako materiální časoprostorové entity a z hlediska dravosti stylistických postupů zůstává Blomkamp věrný své pověsti, se zbytkem je to hypoteticky komplikovanější.

Foto: Aktuálně.cz

Tím zbytkem myslím průzračné poselství, eliptické vyprávění, přímočarý příběh a sémanticky dvojdomý svět rozdělený prostě na nahoře/dole, zlé/hodné, bohaté/chudé.

Na Elysium se pro to druhé snáší hodně kritiky a z perspektivy hodnotících vzorců uplatňovaných na hollywoodské normy je to oprávněné. Někdy ale prostě stačí posunout perspektivu…

Hrdinové a slabá místa

Sci-fi Elysium se odehrává na Zemi v polovině 22. století. Na zemském povrchu vládne chudoba, represivní byrokracie a šířící se nemoci, přičemž zdravotní podpora je mizivá (tedy nepříliš odlišná od našeho světa). Státníci a bohatí obecně naopak žijí na luxusním satelitu obíhajícím Zemi, který se jmenuje Elysium a má neomezené zdravotnické možnosti.

Na Elysiu železnou rukou fakticky vládne ministryně obrany, která se neobává odstřelovat pravděpodobně desítky, stovky a zřejmě dokonce tisíce civilistů ze Země, které se zoufale snaží dostat na Elysium a uzdravit sebe nebo své blízké.

Film nakonec udržuje svou dvojdomou povahu i v rozložení postav: jedna hrdinka z Elysia a její slabé místo (psychopat Kruger), jeden hrdina ze Země a jeho slabé místo (žena Frey s dcerou). V určitý moment se jejich zájmy náhodně střetnou v jedné konkrétní osobě - a situace vyústí v konflikt.

Foto: Falcon

Z perspektivy norem hollywoodského filmu je problém, že v Elysiu se toho děje nakonec velmi málo, poněkud nemotivovaně a navíc prostřednictvím značně průhledné struktury práce s oblastmi světa, se zájmy či cíli postav a s jejich uspořádáním do vzájemné interakce.

Jinak řečeno, nechci raději nic prozrazovat. Protože postavy Elysia se psychologicky příliš nerozvíjejí, ale jsou pouze hybateli komplexnějších událostí, v perspektivě hollywoodského filmu „nedostatky" v rovině hladkosti vyprávění, soudržnosti příběhu, realistického herectví a neviditelnosti stylu tak výrazně vystupují do popředí - a stejně tak bije do očí, když je jediný narativně dlouhodobě motivovaný psychologický posun v  jednání hrdiny Maxe motivován bajkou o hrochovi a surikatě, případně dětskou vzpomínkou.

Úderný rytmus sovětské školy a marxistické motivy

Jenže právě a jen pro svou jednoduchost a „nedostatky" může Elysium tak impozantně pracovat s úderným rytmem, rychlým střídáním náladově různorodých motivů a jasně oddělenými bloky posouvajícími jeho děj dopředu, což rozmělňují jen vzpomínkové pasáže.

Foto: Falcon

Filmu se vyčítají marxistické motivy, respektive ideologicky naivní levicové poselství a čte se analogickou optikou jako jízlivá metafora zdravotnictví v současné Americe. Budiž, ale to je mi srdečně jedno, protože mě zajímají funkce vyprávění, funkce motivů a funkce stylu.

A právě jednoznačnost ideologického vyznění filmu v kombinaci se stylistickou dravostí a rezignací na narativní normy mě nutí hledat klíč nikoli v hollywoodských normách, nýbrž v konvencích historicko-materialistické poetiky, tj. konvencích filmů sovětské montážní školy. A právě z této perspektivy se Elysium jeví jako mnohem logičtější film.

Pokud mám brát sovětskou montážní školu jako poeticky víceméně jednotnou množinu filmů bez ohledu na konkrétní postupy rozdílných tvůrců (Ejzenštejn, Pudovkin, Kulešov, Dovženko, Vertov), pak obecně vzato její estetické kvality nestojí ani v její ideologii na jedné straně, ani v psychologii postav, důmyslnosti vyprávění a komplexnosti příběhu na straně druhé.

Foto: Falcon

Stojí v okázalé sebejistotě a dravosti práce s filmařskými postupy na úrovni mizanscény (prostředí, inscenování herců, osvětlování), práce s kamerou a střihem, pomocí nichž se dosahovalo dodnes tolik působivých účinků na diváka. A přesně tam stojí i kvality Blomkampova filmu! A pokud dokážeme u montážní školy oceňovat její stylistické kvality i záměrnou redukci těch vlastností, které se zhodnocují u hollywoodského filmu, pak nevidím důvod, proč totéž nečinit u Elysia.

Foto: Falcon

Blomkampův snímek je podobně jako montážnické snímky řízen principem významově obtěžkaných kontrastů, které jsou ovšem realizovány právě skrze stylistické prostředky: kontrastní prvky prostředí (včetně třeba počítačových systémů), odlišné způsoby inscenování, snímání i osvětlování herců na Zemi a na Elysiu, poušť vs. zeleň, chladné barvy vs. teplé barvy, opotřebované a špinavé vs. nové a skoro aseptické, knižní angličtina vs. skoro nesrozumitelné dialekty, kombinace angličtiny a španělštiny a spousta detailů v práci se střihem či s pohyby kamery.

Pro Blomkampa jako by byl až montážnicky průzračný levicový příběh obohacený kyberpunkovými motivy jen zástupným způsobem, jak si vyzkoušet obrovskou škálu filmařských postupů, což je naznačováno už tím, že postavy dosahují své ideologické funkce spíše omylem, kdežto v čisté propagandě by se k nim hlásily.

Boj o holé přežití

Postavy jsou opět srovnatelně s montážní školou typy zastupující (a) určité sociální vrstvy, přičemž jsou definované vzhledem, oblečením, přístroji, prostředím i letorou, (b) určitý světonázor, přičemž nemluvíme nutně o politickém světonázoru.

Film podobně jako montážní škola staví do okázalého kontrastu určité prostorové rámce, určitá kulturní prostředí a v důsledku toho i určité fyzické či obrazové vlastnosti (kostýmy, barvy, rekvizity, počítačové systémy).

Foto: Falcon

Akční scény v Elysiu potom v drtivé většině pracují s čistě kontrastní nerovností sil, s protilehlými zájmy či s bazálními potřebami. Nemají (kupodivu) ani ideologický základ, ani psychologický. V akci se angažují primárně hrdina Max a padouch Kruger, přičemž oba jednají na bázi především biologické potřeby: Max bojuje o holé přežití, Kruger je monstrum řízené instinkty.

Oba pak až sekundárně a spíše nevědomě reprezentují dva ideologické systémy: Maxovi přitom leží svět chudých a nemocných na srdci zhruba stejně jako Krugerovi svět bohatých a zdravých na Elysiu. Tedy vůbec. A to právě navzdory tomu, že de facto jeden každý z nich zejména ve finále bojuje za vítězství jednoho, anebo druhého modelu fungování světa. Od propagandistické letory montážní školy nicméně Elysium vzdaluje individuálnost těchto postav - reprezentují typy a jsou jen primitivně psychologicky motivované, ovšem stále jde o individuality sledující po „hollywoodsku" primárně svoje zájmy.

POZOR, MOŽNÝ SPOILER. A tak když už hrdina na konci udělá jeden důležitý krok naznačující jeho psychologický vývoj, je to jen v závislosti na hrochovi a surikatě. Na osudu nemocného světa mu ani nadále nezáleží. V propagandě montážní školy by už ale vedl průvod s rudou vlajkou.

Co se filmu vyčítá, působí z jisté perspektivy jako promyšlený koncept. Naivní příběh a schematické vyprávění svou referencí k historicko-materialistické škole filmařsky osvobodily Blomkampa od následování schémat hollywoodské kinematografie.

Zároveň ale hollywoodské sobectví postav i přes ideologický rámec udržuje tyto od vědomé agitace - tím film opět směřuje k dvojdomosti: systém hodnot reprezentovaný postavami a systém hodnot reprezentovaný filmovou narací.

Tyto nejsou úplně spojité, stejně jako nejsou spojité ony dvě filmařské tradice a Elysium tak z estetického hlediska působí poněkud nevyváženě a různorodě. Ovšem Blomkamp toho využil, aby mohl svobodně testovat možnosti kinematografie jako umělecké formy. Je mu čtyřiatřicet, dostal k dispozici obrovské peníze, měl tvůrčí svobodu a chce porušovat pravidla, ale s maximální pečlivostí.

Je to samozřejmě jen moje myšlenková konstrukce, ale pokud je pravdivá, dobře mu rozumím. Jeho díla jsou totiž právě díky tomu ozvláštňující a v jejich nedodělanosti je zároveň jejich síla. 

Elysium
Elysium
Žánr: Akční, Drama, Sci-fi, Thriller
Režie: Neil Blokamp
Obsazení: Matt Damon, Jodie Foster, William Fichtner, Alice Braga, Diego Luna, Michael Shanks, Carly Pope, Talisa Soto, Sharlto Copley, Wagner Moura, Faran Tahir, Ona Grauer, Terry Chen, Jose Pablo Cantillo, Catherine Lough Haggquist, Jared Keeso, Adrian Holmes, Michael Mando, Johnny Cicco, Claude Duhamel, Angelina Pratap
Délka: 109 minut
Premiéra ČR: 29.08.2013

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

před 6 hodinami

Šlégr je dál koučem Litvínova, jeho rezignaci vedení nepřijalo

Jiří Šlégr zůstává koučem hokejistů Litvínova. Olympijský vítěz z Nagana, který je zároveň šéfem klubu, dnes nabídl rezignaci na trenérskou funkci, ale představenstvo ji nepřijalo. Realizačnímu týmu doporučilo provést změny v kádru.

Litvínovu se nedaří od začátku extraligy a dosud vyhrál jen tři zápasy. Po dvanácti kolech má pouze jedenáct bodů a je předposlední.

Po nedělní porážce 3:4 s Olomoucí, která byla pro klub třetím nezdarem za sebou, vedení Litvínova oznámilo, že jedná o změně na postu hlavního trenéra. Mezi kandidáty na nového kouče byl podle Šlégrova vyjádření v médiích i litvínovský odchovanec Vladimír Růžička, bývalý kouč národního mužstva a Šlégrův spoluhráč ze zlatého naganského týmu.

Nakonec zůstává na střídačce Šlégr. Bývalý vynikající obránce převzal tým v závěru minulé sezony místo odvolaného Milana Razýma.

Další zprávy