Byl jen krok od vítězství v Cannes a jeho Démanty noci a především O slavnosti a hostech jsou filmy přesahující hranice československé nové vlny a patří zkrátka do světového fondu a Němec v nich strká do kapsy Formana i Menzela.
O tom, jak mu to nebylo nic platné a jak se změnil právě v toho Němce, kterého jsme vídali v poslední době, vypráví Vlk z Královských Vinohrad.
Až příliš normální
Němec v něm představuje příběh svého tvůrčího života skrze Karla Rodena a (ve větší míře) Jiřího Mádla. Chronologicky a celkem přehledně, což je samo o sobě překvapivé vzhledem k pověsti, jakou jeho (často nesehnatelná) díla posledních let nesou.
Celý snímek je vlastně tak normální, až by jeden podezříval, že ho po režisérově skonu střihač upravil, aby odpovídal standardům. Ačkoliv prý Němec svou poslední práci se svým neplánovaným nástupcem velmi detailně konzultoval a Tomáš Klein naplnil jeho vizi.
Jiří Mádl tu tedy možná umlátí popelníkem k smrti Jeana-Luca Godarda za to, že mu svým komplotem ukradl vítězství v Cannes a ještě o pár let později schválil srpnovou invazi jako něco, o co si Češi koledovali, jinak se ale drží celkem při zemi. A stylizované scény vkládané do jinak konvenčního rámce jsou vlastně jen malým ozvláštněním, nad jakým by zrovna Godard (bez ohledu na Němcův atentát živý, zdravý a stále radikálně tvořivý) mávl rukou jako nad neškodnou banalitou.
Tato scéna, asi nejvýraznější v celém snímku, ho vlastně shrnuje – starý pán vypráví o tom, že mu všichni od Donalda Trumpa po Osud ukřivdili, ale on přesto zůstal frajerem nad věcí, co zametal s StB i kapitalisty. Ačkoliv už její existence vlastně dokazuje, že příliš nad věcí není. Chce si postěžovat, ale zaobalit to, aby vyzněl nadneseně. Aby to nevypadlo jako sebelítost, ale cynický úšklebek nad nedostatkem Štěstěny.
Tak prostě mlátí Godarda do hlavy – to je tak přehnané, že v tom přeci ani nemůže být opravdová ukřivděná zášť! Jenže kdyby nebyla, tak by Němec v jinak sdílném doprovodném komentáři dodal, že Godard svých hrátek s radikálním marxismem později litoval a od svého dokumentu Pravda schvalujícího sovětskou invazi se distancoval. Jenže tím by se mohl od diváka dočkat odpuštění, tak místo toho sledujeme Francouzovu krev vsakující se do dětského pískoviště, na němž si hrál.
Zabil Godarda, takže je nad věcí
Snímek je ale natolik osobní (vychází i z Němcových povídek), že si tuto vypravěčskou zaujatost může dovolit. Poněkud matoucí může být, že současnou manipulací s ním o kus své osobitosti přichází.
Je nepochybné, že kdyby Němec nezemřel, neměl by jeho vlastnoručně připravený nekrolog šanci dostat se do hlavní soutěže Karlových Varů. Patří na malé plátno klubového kina, kam přijde pět lidí. Z toho tři, aby udělali radost svému učiteli na FAMU. Zde má své místo a zde může naplno působit jeho kouzlo. Ve velkém sálu Thermalu působí jako ryba na suchu.
Což není ani tak kritika organizátorů, zvýšená pozornost Vlkovi dává vzhledem k okolnostem dokonalý smysl. Jen jde z principu o něco, co snímku jako takovému vlastně nesvědčí, protože k němu bude přistupováno mimo měřítko, v němž vznikal.
Filmařsky se nemůže s nikým porovnávat a Němec jistě nechtěl režijně trumfovat sebe ani jiné. Jeho cíl, zdá se, je být vyslyšen. Nakonec vyslyšen naposledy. Což má svou sílu, i když největší škoda je, že už se o výsledku s Němcem nikdo nemůže po projekci pohádat.
PS: Pobaví i scéna v Trump Tower z dob Němcovy neúspěšné emigrace, točená v notoricky známých prostorách kavárny NoNa na Nové scéně, kterou na první pohled pozná každý student FAMU.
