Recenze: Lepší svět sbírá střepy rozpadlých rodin

Michal Procházka
25. 2. 2011 13:48
U Bierové ja kamera terapeutem i utěšovatelem
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Název nového, na zahraničního Oscara nominovaného filmu Susanne Bierové nabízí několik výkladů.  Titul Lepší svět je myšlen ironicky i vážně - stejně jako snímek nahlíží pohodlný mikrokosmos západní rodiny a porovnává ho s  prostředím africké nemocnice.

Aby nebylo mýlky, není to dokument z festivalu Jeden svět, ale recept dánské filmařky vzešlé z hnutí Dogma. I nový film napsala se svým věrným scenáristou Andersem Thomasem Jensenem a rozvíjí v něm dvě rodinná psychodramata, která slouží k hodnocení naší násilné společnosti i k intimní studii moderní osamělosti.

Foto: Aktuálně.cz

Jak se v osobním životě vyrovnáme s nespravedlností, jakým řešením je pomsta, umíme odpouštět?  Jak jsme s to druhým ubližovat v našem „civilizací“ rozmazleném Západě a jak naše zranění vypadají vedle nebožáků v africké zemi ovládané ozbrojenci v autech?  A hlavně: nehýbají s námi nakonec stejné emoce?

Modelové zrcadlení

Někdy jsou to až příliš „dogmatické“ a příliš obecné otázky, na které se snaží autorka odpovídat pomocí několika zajímavých dějových linek a jednoho starého triku.  Zásadní témata filmu zrcadlí na modelovém a trochu nepravděpodobném příběhu dvou uzavřených dětí, s nimiž si nevědí rady ani osvícení dánští pedagogové, ani nešťastní dospělí.

Rodiče Eliase (Markus Rygaard) se po manželově nevěře rozcházejí. Zatímco pacifista Anton (Mikael Persbrand) jezdí pracovat jako doktor do Afriky, Marianne (Trine Dyrholm) se snaží nahrazovat jeho výchovu a chabě chránit syna, kterého ve škole šikanují. Tomu se ale dostane pomoci až od nového spolužáka Christiana (William Jøhnk Nielsen), jenž přišel nedávno o nemocnou matku. Dokonce se za její smrt mstí nenáviděnému otci, jenž syna zkouší získat zpátky.

Foto: Aktuálně.cz

Na dětských scénách je poznat, že je natáčela hodná paní, která už nechápe logiku klukovských krutých her. Ve vší úctě to pak vypadá, jako by malí herci psali dospělé domácí úkoly za paní režisérku. Pravda, děti byly v jejích filmech vždy nějak přítomné, ale až tady se školáci stávají pravými protagonisty dramatu.

Elias, který si nechává všechno líbit, začne být brzy na silnějším a nepoddajnějším Christianovi závislý. Je vtahován do čím dál nebezpečnějších podniků, jimiž se dětským způsobem mstí za okolní příkoří. Vrcholem je plán vyhodit do povětří dodávku jako odplatu za urážku otce.

Jenže kdo uvěří, že tohle by se mohlo stát? Mnohem lepší jsou domácí konfrontace mezi generacemi, které připomenou mrazivé a hluboko skryté kořeny hnutí Dogma. Rodina shromážděná kolem rakve, pokojové psychologické násilí, slova řezající do kůže. Zaťaté pohledy. Lehce vybledlý obraz.

Foto: Aktuálně.cz

Styl Bierové ovšem ztratil něco na ostrých střizích prvních snímků, dnes je to spíš impresivní melodrama. Jsme svědky romantizující hudby a obrazů odrážejících osamělost postav melancholicky bloudících filmem. Z drsného experimentu 90. let však zůstala forma autorského psychodramatu, v němž kamera zůstává pozorujícím terapeutem -  a v případě této Dánky částečně i utěšovatelem. 

Drobná rozlížení

Mohlo by se zdát, že s nějakým dánským Jaroslavem Dietlem v týmu by nejspíš vznikl seriál. Autoři Lepšího světa se ale snaží o nepřikrášlené emoce, které se zrcadlí v narušených životech dospělých. Jeden z krásných i chytrých paradoxů tohoto dramatu ukazuje, jak se rodiče snaží zabránit šílené a nepochopitelné dětské zlobě – ačkoli sami jsou plni rezignace, skrývané zahořklosti a tiché nesmiřitelnosti.

Po odchodu z kina ve vás zůstane zejména dojem tváří, očí a pohledů, které jsou výmluvnější než úsporné, banální či formální dialogy. V předchozím snímku Po svatbě autorka rozhovory prokládala záběry vycpaných zvířat; jako by naznačovala, že film má blízko k etologickému experimentu.

Foto: Aktuálně.cz

Ani tady nezůstává žádná postava tajemná a uchráněná před odhalujícím pohledem všemocné kamery. Anton se pokouší o to získat zpět manželku, stejně jako si zachovat tvář před dětmi, které v něm vidí zbabělce. Zároveň jeho osud zůstává nejproblematičtější částí filmu - neboť na jeho příkladu se Bierová pokusila zobrazit téma západního pacifismu.

Do role humanitárního doktora obsadila „proti typu“ pověstného švédského hereckého raubíře a nedopadlo to sice plakátově, ale ani zajímavě. Mikaelu Persbrandovi to máte problém uvěřit. Nelze říct, že by všechno nebylo dobře napsané a vymyšlené. Neoholený dobrácký doktor musí projít konfliktem v Africe i lekcí domácího praní špinavého prádla v Dánsku. Jenže dohromady to moc nefunguje. Nakonec působí rozpačitě i jeho gesto, jímž se snaží poučit děti, že banální pouliční násilí lze porazit nadhledem, dobrotou a rozumem.

Nejspíše právě jeho lze vinit z drobného rozklížení závěru. Výsledné katarzi chybí spád a opravdový prožitek. Jako byste se špatně domluvili s ženou na pátečním srazu po ročním odloučení a teď se hledáte po ulicích; chtěli byste, ale ono to nejde. Ve filmu se jeden hrdina chce zabít, druhý málem zemře, rodiče se možná smíří a policajti jsou laskaví. Lenivé tempo najednou střídá překotný spád, kdy se děje příliš věcí najednou.

U Bierové si však můžete být jistí, že to nakonec dopadne aspoň s nějakou nadějí. Autorka hledá východisko ze sebevíc beznadějné situace, sbírá střepy rozpadlých rodin, aby je aspoň nějak složila zpátky. Snaží se ukázat, že lze žít i leccos přežít. Jako by skutečně bojovala o "lepší svět" - o porozumění mezi našimi zatvrzelými životy.

V předchozích filmech se jí to dařilo o trochu lépe. Nicméně ani Lepší svět nemusíme zatracovat. Z  trochu slabší nabídky loňského roku je to důstojný kandidát oscarových nominací - byť si ji štáb v čele s režisérkou zasloužil tak trochu i za předchozí práce.

Lepší svět
Hćvnen
Žánr: Drama
Režie: Susanne Bier
Obsazení: Mikael Persbrandt, Trine Dyrholm, Ulrich Thomsen, Bodil Jřrgensen, Wil Johnson, Markus Rygaard, William Jřhnk Nielsen ad.
Délka: 113 minut
Premiéra ČR: 24.02.2011
 

Právě se děje

Aktualizováno před 1 hodinou

Ve věku 93 let zemřel předseda Klubu dr. Milady Horákové a bývalý politický vězeň František Šedivý

Ve věku 93 let zemřel v úterý večer dlouholetý předseda Klubu dr. Milady Horákové František Šedivý. Za klub to ve středu oznámil Jiří Bulan. Šedivý za války spolupracoval s odbojem, po únoru 1948 strávil 12 let v komunistických věznicích a lágrech. Po listopadu 1989 působil také jako místopředseda Konfederace politických vězňů ČR. O svém životě napsal několik knih.

Šedivý podle Bulana zemřel po dlouhé nemoci. Poslední rozloučení se uskuteční v rodinném kruhu, veřejnost se bude moci se Šedivým rozloučit, jakmile to umožní situace s epidemií koronaviru, napsal.

"Mnoho let svého života se potýkal s totalitou, ale ani dlouholeté věznění v komunistických lágrech ho nezlomilo, stále si uchovával svůj cit pro spravedlnost a obdivuhodný smysl pro humor," uvedl Bulan. Šedivý podle něj byl masarykovec, spisovatel, křesťan, milovník přírody a myslivec, výborný řečník a především laskavý člověk. "Patřil také k těm, díky jejichž úsilí mohla být obnovena činnost České obce sokolské. A významnou měrou se zasloužil i o vznik pražského Gymnázia Milady Horákové v roce 2009," dodal Bulan.

Zdroj: ČTK
Další zprávy