Recenze: Le Havre je poklidný přístav ztracených ideálů

Vít Schmarc
10. 1. 2012 12:40
Kaurismäki zhmotnil ve filmu to, co definitivně ztrácíme
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Aki Kaurismäki se po bezmála dvaceti letech vrátil do Francie. Tentokrát však nikoli do prostředí pařížské bohémy, ale do přístavního města, v němž se potkávají dva světy. Navíc se v jeho Le Havru spíše než evropská společnost a afričtí imigranti střetává pragmatická skepse a (ztracené) sentimentální ideály o spravedlivějším světě.

Téma Francie jako předmostí, v němž se snaží zachytit skupiny ilegálních přistěhovalců, vyvolává v kinematografii různé odezvy. Jedním z nich jsou pokusy o realistické uchopení tíživé existenční situace běženců a byrokratické mašinérie, zaštiťující se občas vysloveně totalitními praktikami.

Foto: Aktuálně.cz

Podobné zúčastněné pohledy mají sklony sklouzávat k patetickému a citově vyděračskému tónu, v němž se celý problém zplošťuje na emotivní zainteresování diváka v osudu hodných a bezbranných chudáků, jimž je zlým systémem ubližováno. Dobrým příkladem je jinak kvalitní drama Philipa Lioreta Welcome, v němž se postarší samotářský plavčík ujme kurdského uprchlíka a navzdory šikaně ze strany úřadů se mu pokouší pomoci na druhou stranu kanálu La Manche.

Vyděděnci v kulisách proletariátu

Aki Kaurismäki si ve svém Le Havru vybral velmi podobný námět. Přitom nikdy nepatřil k filmařům, které by bylo možné označit za politicky angažované. Jistě, v  jeho filmech nelze přehlednout ironickou kritiku kapitalismu a nešvarů konzumní společnosti (Hamlet podniká, Ariel, Mraky odtáhly), ale nenajdeme u něj nabádavé manipulování, přehnanou naléhavost ani snahu dávat prosté odpovědi.

Na to je finský filmař příliš zahleděný do svérázného mikrosvěta svých postav, v jádru čistých vyděděnců z okraje společnosti, kteří svádějí své malé souboje v prostoru ohraničeném útulnými kulisami proletariátu. Pokud něco Kaurismäki hájí (ideově i filmařsky), pak je to právo na zbytečnost, osobitost, nekompatibilitu s ideály většiny a směšnou pozvolnost v dynamikou posedlé době.

Foto: Aktuálně.cz

Le Havre není v tomto ohledu výjimkou, i když obsahuje překvapivé množství společensko-politických reálií. Dotýká se otázek multikulturalismu a uprchlictví, odkazuje ke konkrétním událostem (vyklizení uprchlického tábora v Calais v roce 2009), přesto nikterak nevykračuje do prostoru angažovaného sentimentu, který podobné problémy vzbuzují jako obrannou reakci na globální situaci, jež, zdá se, nemá žádné snadné východisko.

Mám na mysli ten druh sentimentu, který se nás snaží ušlechtile zaangažovat a vnutit nám jiný, emocemi podbarvený pohled na obávaného druhého. Ve skutečnosti nás takový pohled nenutí o problémech uvažovat do hloubky a vidět jejich kořeny. Samo momentální citové zaangažování je dostačující; podobně jako je dostačující pomáhat hladovějící Africe tak, že si kupujeme fair trade kávu v nadnárodních řetězcích, v nichž je soucit součástí ceny produktu a spolu s ním si tak pořizujeme i rozhřešení z nestřídmého konzumu.

Pastelová pohádka

Sentiment Le Havru vyznívá naproti tomu jako sentiment za světem, který nebude a nebyl, sentiment v jádru nepraktický a apolitický. Běží tu o pastelovou pohádku z proletářské čtvrti, kde lidé drží pospolu, ctí základní pravidla humanity a barva pleti není nic než drobný příznak natažený na obecném principu lidskosti. Le Havre je sladká utopie, která v mnoha ohledech navazuje na jeden z kaurismäkiovských vrcholů, Bohémský život (1992).

Foto: Aktuálně.cz
Foto: Aktuálně.cz

Podobají se už zápletky obou filmů - i v příběhu trojice noblesních umělců-chuďasů hrál roli motiv záchrany ilegálního přistěhovalce. Zásadním pojítkem je zejména hlavní postava. Znovu se setkáváme s Marcelem (André Wilms), druhdy pochybným, ale noblesním literátem s děravou kapsou a zálibou v květnaté mluvě. Ke stáru se stal čističem bot, ale stále hrdě staví na odiv důstojnost chudáka. A podobně jako v Bohémském životě nezištně pomáhal albánskému malíři Rodolfovi, teď se bez váhání ujme černošského chlapce Idrissy  a poskytne mu bez otázek přístřeší.

Vrací se i zvláštně nekonkrétní doba, do níž je film zasazen - ze zmíněných reálií lze vyčíst, že se nacházíme v nedávné minulosti, přesto kostýmy a výprava odkazují kamsi do 60. a 70. let (jejich filmařské využití pak ještě dále, až do časů předválečných). Obě vrstvy přitom společně a poklidně koexistují.

Čtěte také:
Sentimentální sráč vytvořil poetiku nepatřičnosti

Město, v němž se Marcel pohybuje, je Le Havrem současnosti; městem, v němž se na něj prodavač z luxusního obchodu oboří jako na teroristu a v němž bezbranného Idrissu mají nepochopitelně za potencionálního člena al-Káidy. Čtvrť, kam se hrdina na večer vrací, představuje jakýsi vyretušovaný odraz staré dobré proletářské Francie, harmonické zákoutí ospalých uliček, oprýskaných vývěsních štítů, malých kaváren, v nichž sedávají pochybné existence a rozprávějí o vaření mušlí, a obchůdků, v nichž se stále dává na sekeru ze staré známosti.

Foto: Aktuálně.cz

Skutečnost sem doléhá pouze zprostředkovaně. Na rozdíl od anachronicky malebných kulis se projevuje nápadně netělesně - stanice Radio Reality promlouvá o poruchových myčkách nádobí, televize referuje o zásahu policie v uprchlickém táboře, noviny píší o strachu z terorismu, úzkostný policejní prefekt je jen hlasem mimo pohled kamery.

Kaurismäkiho hrdinové však stále žijí podle svých pravidel - v soudržné komunitě, která je vždy připravena pomáhat; v noblesním bezčasí, kde se nedluží za nová auta a luxusní byty, ale za bagety, zeleninu a večerní aperitiv.

Ze starých jukeboxů a rádií znějí nostalgické šansony i prskavý rock´n´roll, žánry, které k poetice finského samorosta neodmyslitelně patří. Marcelův hlavní protivník, komisař Monet, jako by se vynořil ze staré francouzské krimi, šaramantní, obřadně slušný, oděný v obstarožní kabát a klobouk. A k tomu ještě ikonické oči Kaurismäkiho dvorní herečky-trpitelky Kati Outinen…

Foto: Aktuálně.cz

Zašlá kaurismäkiovská nálevna

Je to jako vkročit do jiného časoprostoru, zašlé kaurismäkiovské nálevny, v níž se servíruje pozdní sběr opojného sentimentu i záliby ve vizuální zbytečnosti (film obsahuje detaily na nejrůznější „retro" zátiší, které tu neslouží k ničemu jinému než k evokaci imaginárních zlatých časů).

V barevné paletě dominují vybledlé odstíny šedé a modré, které kontrastují se sytými pastelovými barvami. Děj se sune dopředu obřadně pomalu, dialogy jsou doslovné, prkenné, stylizací odkazující k dávnověku kinematografie, k melodramatickým filmům, v nichž slzavost, pomalost a naivita patřila k přednostem (opět silná návaznost na Bohémský život).

Měkké nasvícení Timo Salminena, jehož kamera zásadně formuje styl Akiho Kaurismäkiho od debutu Zločin a trest, je opět klíčová v záběrech, které zdánlivě nic zásadního neříkají, ale jsou podstatné pro svou samozřejmou podmanivost, v níž se ozývají kinematografičtí duchové minulosti.

A právě tyto vynořující se celuloidové přízraky požírají svět tak, jak ho známe my - svět násilí, příkoří, utrpení, morální i existenční krize. Pokud přistoupíme na Kaurismäkiho poetiku, pak nepatřičně nevypadá spolek chudáků, kteří si žijí své skromné a poctivé životy, ale právě záběry na řádění výkonné moci, mudrování o poruchách domácích spotřebičů a ulice plné spěchajících lidí ve značkových hadrových teniskách.

Le Havre je stylizovaným filmovým zhmotněním toho, co v současnosti zcela ztrácíme a na co se díváme s opovržením a podezíravostí. Rovnostářství, kolektivita, proletariát, to jsou pojmy zanesené negativním přídechem, které Kaurismäki očišťuje ryzí upřímností.

Závěrečný záběr Le Havru, detail rozkvetlého stromu, navozuje dojem, že jsme sledovali prostoduchou pohádku o světě, který je na cestě k zázračnému uzdravení. Možná jsme však byli spíše adresáty lehce ironické připomínky něčeho, o co jsme v soudobém pragmatismu a negativismu přišli docela - projektu lepšího světa, v němž je člověk člověku bratrem, nikoli vlkem.

Divácký dojem je možné přirovnat k návštěvě vetešnictví - jedni budou okouzleně naslouchat smyšleným příběhům zbytečných předmětů, druzí se jen pohrdlivě ušklíbnou nad podivným zápachem a změtí zašlých krámů. Takové už prostě Kaurismäkiho filmy jsou…

Le Havre
Ler Havre
Žánr: Drama, Komedie
Režie: Aki Kaurismäki
Obsazení: André Wilms, Jean-Pierre Darroussin, Jean - Pierre Léaud, Kati Outinen, Blondin Miguel, Elina Salo, Pierre Étaix, Laďka
Délka: 93 minut
Premiéra ČR: 05.01.2012

 

 

 

 

 

 

Právě se děje

před 4 hodinami

Biden se pustil do boje se změnami klimatu, zastavil pronájem půdy k těžbě ropy

Americký prezident Joe Biden ve středu podpisem exekutivních příkazů zahájil realizaci svého plánu postavit se změnám klimatu a učinit z "klimatické krize" téma pro velkou část federální vlády. Nařídil například ministerstvu vnitra, aby v co největší míře pozastavilo uzavírání nových smluv o pronájmu federální půdy k těžbě ropy a plynu. Podle nového šéfa Bílého domu Spojené státy nemohou v souvislosti s ekologickými výzvami dál otálet.

Americká média před vystoupením prezidenta psala o zahájení "frontálního útoku" proti klimatickým změnám nebo o rychlém startu ambiciózního projektu nové administrativy. Během povolebního přechodného období Biden avizoval například rozsáhlé investice do "zelené infrastruktury" včetně vyčlenění dvou bilionů dolarů (43 bilionů Kč) na projekty kolem obnovitelných zdrojů.

Prvními konkrétními kroky na cestě za klimatickými cíli je sada dekretů, které podle Bidena pomohou nejen snížit emise skleníkových plynů, ale i vytvořit nová pracovní místa. Média si všímala především ohlášené "přestávky" od nových pronájmů federální půdy či pobřežních vod k těžbě ropy a zemního plynu. S tímto krokem se pojí také "důkladná revize" všech existujících nájemních kontraktů souvisejících se zpracováváním fosilních paliv.

Zdroj: ČTK
Další zprávy