reklama
 
 

Recenze: Lars von Trier se do Cannes vrátil ve velkém, film plný násilí mnohé znechutil

15. 5. 2018
Odchody ze sálu a projevy znechucení provázely světovou premiéru nového filmu Larse von Triera na festivalu v Cannes. Pozoruhodným krvákem režisér bilancuje nad vlastní tvorbou i odkazem.

Cannes - Nad osudem mužství, génia a bezpochyby též nad sebou samým se zamýšlí dánský režisér Lars von Trier v šokujícím filmovém portrétu masového vraha nazvaném The House That Jack Built (Jack staví dům), který měl premiéru na festivalu v Cannes.

Snímek s hercem Mattem Dillonem v hlavní roli je otevřenou zpovědí, za niž ale divák musí zaplatit: hned několikrát je vystaven obrazům, které prostě vidět nechce. Odměnou za výpravu mimo pohodlí je ovšem komplexní a hluboký zážitek.

Trier je dnes snad vůbec nejkontroverznějším žijícím filmařem. V Cannes už dvakrát obdržel hlavní cenu, takzvanou Zlatou palmu - získal ji za snímky Prolomit vlny a Tanec v temnotách, jehož hvězda, islandská zpěvačka Björk, vloni režiséra obvinila ze sexuálního obtěžování.

Ve svých filmech se Trier nebojí konfrontovat obecenstvo s nepříjemnými, až odpornými obrazy násilí. A své postavy, zejména ženské, často ponižuje.

Také nad jeho novinkou nyní například časopis Hollywood Reporter míní, že se jedná o "jednoznačný fakáč současné debatě o nerovnoprávnosti genderu a nevhodném sexuálním chování".

Dvaašedesátiletý režisér kromě toho šokuje i mimo plátno - canneský festival jej při jeho poslední návštěvě před sedmi lety vyhostil. Na tiskové konferenci k filmu Melancholie se tehdy Trier zamotal do odpovědi na otázku natolik, až to vypadalo, že vyjadřuje obdiv k nacistům a Adolfu Hitlerovi.

Nemyslel to vážně, ale to už v místě hladovém po skandálu nikdo nevnímal.

Ke svému příštímu filmu Nymfomanka už Trier žádné rozhovory raději neposkytoval.

Jack staví dům dělá dojem pozoruhodného krváku, jehož prostřednictvím Trier bilancuje nad vlastní tvorbou a odkazem.

Po šesti letech teď na festival přivezl film, v němž se svým způsobem kaje a zpovídá. A pochopitelně šokuje. Již na vstupenkách se objevilo varování, že snímek obsahuje násilné scény.

A tweety po noční premiérové projekci? Všímají si předčasných odchodů ze sálu, vyjadřují rozhořčení, že jde o film, jaký neměl být natočen. A jak prý k tomu člověk přijde, když se do kina hezky obleče a pak má na plátně přihlížet tomu znetvořování.

Film se odehrává nedávno ve Spojených státech. Jack, jehož hraje Matt Dillon, je inženýr, považuje se ovšem spíše za architekta. Staví si dům na dohled sopky svaté Heleny, s konstrukcí však není spokojený.

Od plánů Jack odbíhá za časově náročnou zálibou: vraždění lidí. Během pěti kapitol se z nich mimo obraz zpovídá svému průvodci temnotou, panu Vergovi ztvárněnému Brunem Ganzem.

Trier přitom nechodí okolo horké kaše - hned v úvodu Jack pomáhá řidičce v nouzi (hraje ji Uma Thurmanová), která zažertuje, že je nejspíš masovým vrahem. I dalšími mrtvými jsou především náhodné ženy, jež padají za oběť Jackovým impulzům.

Mezitím Verge s Jackem vede debatu, v níž jeho činy racionálně kritizuje. Poučený divák snadno rozklíčuje, že Verge zastupuje kritika Trierova chování. Mluví se totiž právě o ženských obětech, o ikonách v čele s Trierovým oblíbeným nacistickým bombardérem Stuka. Řeč dojde i na uměleckou zodpovědnost nebo krizi mužství. Protagonista filmu z dialogů vychází otevřeně, sebekriticky.

K obecenstvu je ale snímek nemilosrdný. Vystavuje ho momentům považovaným za tabu, explicitnímu násilí, znetvořování. Nedělá to ale z honby za šokem samotným, za hororovou emocí. Jde mu o to, aby se divák dokázal podívat do očí vlastním strachům.

Formálně jde o rafinovaný kus, kde Trier prohlubuje své oblíbené praktiky - strukturu filmu rozděleného do kapitol i formát debaty použil naposledy v Nymfomance.

Kostru nového snímku tvoří civilně špinavé roztěkané záběry, i když dojde též na epické výjevy známé spíše z Melancholie. Vergeovy vstupy mají rozměr přednášek doplněných powerpointovou prezentací, kde se střídají pohyblivé i statické grafy. Kombinace násilných sekvencí s těmito takřka grafickými zastaveními fungují překvapivě dobře a udržují svižné tempo.

Nejvíc ale snímku pomáhají herecké výkony. Matt Dillon z plátna téměř nesleze. Dokáže působit démonicky i hravě, s vousy i bez nich. Je úžasně prchavý, čitelný a zároveň vnitřně komplikovaný. Uma Thurmanová či Bruno Ganz mají role vskutku epizodní, ale také zaujmou prožitými výkony.

Film Jack staví dům dělá dojem pozoruhodného krváku, jehož prostřednictvím Trier bilancuje nad vlastní tvorbou a odkazem. Brzy se o tom budou moci přesvědčit i diváci - snímek už má dojednanou českou distribuci.

autor: Šimon Šafránek | 15. 5. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama