Recenze - Konec roku už z podstaty přeje katastrofickým vizím. Letos se však do předsilvestrovské distribuční nadílky nechystal žádný takový megafilm. Rolland Emerich se místo sci-fi apokalypsy letos vyřádil na Shakespearovi a tak musí stačit béčková náhražka produkovaná Timurem Bekmambetovem (Noční hlídka, Wanted). Jeho jménem láká na našlapanou vizuální složku a přenesení hollywoodských žánrových receptů na ruské území.¨

Foto: Bontonfilm

Bekmambetovova upírská urban fantasy Noční hlídka dokázala z omšelé Moskvy vyždímat spoustu atmosférických scén, byť trpěla zmateným dějem coby následkem špatně adaptované knižní předlohy. Už tady přitom byla cítit silná odvozenost od západních vzorů (Matrix, Blade).

Nyní Bekmambetov předkládá coby producent laciný moskevský klon Války světů a snaží se nalákat na atraktivnost ruského prostředí. Což je přitom asi to jediné, co film nabízí.

Drama blikajících žárovek

Debutující scenárista Jon Spaihts (jehož jméno stojí i pod filmem Prometheus, připravovaným návratem Ridleyho Scotta do světa Vetřelce) se neobtěžoval s příběhem ani s postavami; prostě poslal na svět nepřátelskou invazi z vesmíru a ukazuje, jak se tato "svízel" podepíše na skupince zaměnitelných mladých amerických turistů.

V úvodu dva mladí internetoví podnikatelé z Ameriky přilétají do Moskvy na obchodní schůzku, kde zjistí, že s nimi vymetli a ukradli jejich vlastní nápad, a tak se jdou aspoň opít. Sbalí dvě americké kočky cestovatelky, co se tu zasekly cestou do Nepálu, a když je party v nejlepším, vypnou proud.

Foto: Bontonfilm

Bohužel za to nemůžou pojistky, ale zrůdy z kosmu. Následuje masakr a čtveřice se - shodou okolností spolu se Švédem, který je vypekl při předchozím jednání - ukryje na několik dní v útrobách klubu.  Poté vychází do pustého města; nikde ani živáčka a nefungují žádné elektrické přístroje.

Hrdinové se pak prakticky celý film potloukají vylidněnou Moskvou. Proč přežili zrovna oni, sice není zcela zřejmé, ale jde o ten nejmenší prohřešek proti logice. Snaha o bližší charakterizaci postav či odlišení, díky níž by nám aspoň na některých z nich mělo záležet, se nekoná; do cesty se nudě nepostaví ani efekty či akční scény.

K absenci děje a hrdinů se následně přidává i absence mimozemšťanů. Smrtící emzáci schopní spálit člověka v mžiku na digitální prach jsou totiž neviditelní. Asi aby už opravdu nebylo na co koukat. A vzhledem k tomu, že jediným poznávacím znamením jejich blízkosti jsou záchvěvy elektrické energie, místo katastrofického spektáklu se film překlápí do „dramatu blikajících žárovek".

Foto: Bontonfilm

Předchozí slova jsou samozřejmě ironií; když už, tak se Černá hodina se odvíjí spíše podle vypravěčských pravidel slasheru či survival hororu. O dramatu vskutku nemůže být řeči, byť se film všemožně tváří, že je něčím víc. Protagonisté postupně odumírají, více méně náhodně a nečekaně, ale nikoli napínavě - skoro si toho nevšimneme. A protože má snímek přístupnost PG-13, samozřejmě se nedočkáme ani kapky krve.

Ruskoamerické přátelství

Člověk by pak očekával velkolepé finále nebo alespoň pointu poodkrývající, kdože se to vlastně ukrývá za neviditelnými štíty. Bohužel obojího se mu opět doatne spíš v uvozovkách.

Po setkání s jurodivým ruským koumákem, jedním z řádky stereotypů, na něž lze během cesty Moskvou narazit, se tu odhaluje, že správnou obranou před „zraky" vetřelců je Faradayova klec . a že skrze jejich štíty by bylo hypoteticky možné proniknout pomocí mikrovlnné zbraně, jejíž prototyp náhodou tento kutil sestrojil. Brzy přibude i informace, že existuje ponorka, kde se shromažďují přeživší. Ta brzy odpluje a cesta hrdinské party tak konečně dostává cíl.

Foto: Bontonfilm

Producenti se snaží film prodávat jako 3D thriller založený na silných postavách. Je pak trošku s podivem, že se nesnaží rozehrát třenice uvnitř kolektivu ani je nijak blíže charakterizovat; snad kromě faktu, že z úvodní scény, kdy si Sean (Emile Hirsch) začerňuje díru na saku fixkou, vyplývá, že on bude z dvojice tím pohodářem, co na ně holky letí a diváci mu mají víc fandit. No, nestalo se. 

Způsob vyprávění pak ponejvíce připomíná přesun lokacemi videohry a také jediným zájmem diváka se stává ji dohrát. A je vcelku jedno, s jakými postavami. Vyprázdněné Rudé náměstí, Kreml a budovy Akademie věd a Státní knihovny se nakonec stávají jedinými lákadly filmu. Ostatně producenti se nikterak netají, že přemýšleli především o fotogeničnosti jednotlivých míst, na něž se poté snažili dostat nějakou scénu.

Záběry z těchto míst také svou nákladností (i působivostí) ostře kontrastují se silně béčkovým zbytkem díla, ať už mluvíme o kostýmech, digitálních efektech či věrohodnosti fikčního světa. Tím nejmenším problémem je opět fakt, že pěšky by hrdinové od jednoho místa k druhému opravdu nedošli předkládaným způsobem. A to ani s pomocí obrázkové mapy odněkud z fastfoodu, kterou po část filmu využívají.

V závěru na nás totiž zpoza zneviditelňujících energetických štítů vykouknou jacísi lebkoidní skřeti s chapadly, kteří podobou i technickým zpracováním patří spíše do nějaké hry z první půle devadesátých let, případně do filmu, kterému už je i B kategorie těsná.

Návdavkem se dozvídáme „ohromující" pointu, kterou si snad mohu dovolit vyzradit. Účelem jejich vpádu jsou kovy coby zdroj energie. Lidstvo bylo takřka vyvražděno zkrátka jen proto, že jim stálo v cestě. Proč tedy emzáci přeživší aktivně vyhledávají a vyskytují se tu i „lovecké" záběry jejich optikou a la Predátor?

V tuto chvíli už je ale všechno jedno. Škoda otázek, hrdinové zvládli první etapu své mise a odjíždějí v atomové ponorce do prozatímního bezpečí. Odveta možná přijde ve druhém levelu; ale kdo by ho měl chuť hrát?