Recenze - Když bohatému kupci bouře potopí jeho milované lodi, musí se svými třemi dcerami a třemi syny přesídlit na venkov. Okopávání dýní a cvrlikání ptáčků zpěváčků však nedobrovolné vyhnance z lepší společnosti – s jedinou výjimkou – nijak netáhne. Kupec tedy stále pokukuje po Městě a Příležitostech.
Při jedné ze svých cest pak zabloudí a na tajuplném zámku nenalezne pouze hostinu, ale i vzácné dary pro své dcery. Když však těsně před svým odjezdem utrhne jednu jedinou růži pro svou nejmladší, zjeví se strašlivý netvor a požaduje kupcův život. Provinilec je donucen souhlasit, ale vymůže si den na rozloučení se s rodinou. Tehdy na sebe vezme ona nejmladší, které nikdo neřekne jinak než Kráska, zodpovědnost a vydává se sama za netvorem.
Slavný příběh se dočkal nového zpracování a je jasné, že to schytá ze všech stran. Od staromilců znalých temné Panny a netvora za nedostatek temnoty. Od fanoušků postmoderních hrátek a hravosti vůbec za nedostatek postmoderních hrátek a hravosti, kterýmižto disponovala třeba slavná povídka Andrzeje Sapkowského Zrnko pravdy. A od ctitelů milých pohádek za to, že to není tak milá pohádka jako ta od Disneyho...
Zparchantělý pohrobek zetlelého žánru
Francouzská kinematografie byla vždy silná v žánrové podívané – což dokazuje bezpočet kriminálek, thrillerů, ale i zástupci extrémních moderních hororů, jako jsou například Mučedníci Pascala Laugiera. V kraji žabích stehýnek a kančích kýt si troufli i na hrané komiksové adaptace... Ovšem co přesně měla být nová Kráska a zvíře, to čerte raď.
Aspoň český distributor v tom má jasno a promptně tuhle „pohádku“ vybavil dabingem. Ten sice není tak otřesný, jak naznačovaly ukázky, ale to je tak to nejlepší, co o něm můžeme říct.
Větší problém ale je, že celovečerní pohádka, jak jsme se ji naučili mít v zemích Koruny české rádi, je už dávno mrtvá – a na západě v podstatě ani nikdy nežila, jsa nahrazena filmy „pro celou rodinu“, animovanými filmy, případně sofistikovanými fantasy typu Princezny nevěsty či Hvězdného prachu.
Zde však na poli scénáře nenajdeme nic, co by šlo nařknout ze sofistikovanosti – či alespoň základní schopnosti předstírat, že je před námi budován životaschopný fikční svět, v jehož rámci se nám dostane mravního ponaučení a dojemného příběhu...
V časoprostoru nové Krásky a zvířete se tak mění roční období v průběhu jediného dne (na venkově pozdní léto, v nedalekém Městě třeskutá zima) a veškeré „nápadité“ rámcování „vyprávěný příběh v příběhu“ (někdo tu má asi hodně rád již zmíněnou Princeznu nevěstu) vám vše podstatné omlátí o hlavu ještě třikrát po té, co už to dávno víte.
A ideologie filmu je prostě perverzní. Duch mrtvé netvorovy manželky v průběhu tří nocí (déle to fakt netrvá) vymyje jako zkušená kuplířka své nástupkyni hlavu a ponaučení je, že všechny teenky, i ty francouzské, letí na neotesané starší chlápky se strništěm a krutými rysy. Ze kterých se stanou vlivem sexu, jak již víme z Gilgameše, ohleduplní zahradníci. Nad to vážně nevím, co si myslet o laškovné poznámce, že Krásčiny sestry si nakonec vzaly dvojčata, takže ani ony je nerozeznají...
Přehlídka toho a vlastně i onoho
Tohle vážně moc jako pohádka nefunguje. Ani jako jakýkoliv jiný tradiční žánr. Tedy jako celek. Některé jednotlivosti jsou přesto překvapivě fajn. Kupříkladu hromadění a předvádění bohatství – to je ryzí pohádka. Zní to divně? Je třeba si uvědomit, že pohádky se vyprávěly v prostředí, kde se lidé vraždili pro shnilý tuřín, kanibalství nebyla zajímavá antropologická úchylka, ale krutá realita a maso bylo něčím jako Ježíš – hodně se o tom vyprávělo, ale málokdo to viděl.
Investovat do hostin je prostě základ pohádky, to chápali i komunisti. Takže když v Krásce někdo jí (neboli žere a chlastá), je to parádní. Navíc prostě nikdo neumí pít červené víno tak sexy jako francouzské herečky – a Léa Seydoux je velmi francouzská herečka. Stejně tak je bezva, když se někde loupou rubíny ze soch, sbírá zlaté nádobí a oblékají bohatě zdobené šaty...
Stejně fajn je přehlídka fantasy scenérií a ruin zámku, v němž Zvíře žije. I když fantasy... Je to light verze Roklinky z Jacksonova Pána prstenů, výrazně ovlivněná tím, co nabízejí spektakulární fantasy počítačové hry (nebo lepší spořiče obrazovky). Pohyb herní postavy ostatně připomíná i pohyb Krásky po jejím vězení, včetně jakéhosi dílčího plnění úkolů pro postup do dalšího levelu.
A vším prochází duch strýčka Disneyho – nejvíc v podobě Zvířete (nuda, nuda, šeď, šeď), který zdegeneroval do pouhého domácího mazla, a pak roztomilé potvůrky, které žijí Krásce pod postelí. Jsou to zakletí bíglové, co vypadají jak čivavy spářené s gremliny a umí dělat woo doo panenky (o čemž se nás scénář snaží – marně – přesvědčit, že je to dárek, ne černá magie).
Kráska a zvíře je prostě přehlídka zajímavých (i méně zajímavých a absurdních) věcí a krásných (i méně krásných) obrázků.
Fantaskně realistický malíř Christophe Gans
Čímž se dostáváme k osobě režiséra. Christophe Gans má na svědomí zajímavé kousky – podílel se na povídkovém Necronomiconu, zfilmoval mangu, stvořil velké fantaskní historické dobrodružství a nakonec i skvělý horor Silent Hill. Vždy uměl dělat nádherné obrazy. A vždy měl problémy s tou podivnůstkou podivnou zvanou logika. Ale ty obrazy opravdu uměl – a děsivé, nejen líbivé.
O to je překvapivější, že zde si nechal Zvíře navrhnout v nějakém digitálním zverimexu a vzdal se i veškeré sexuality a pudů, jaké příběh nabízí, i byť malinkého zrníčka strachu.
Vše probleskne jen občas a mimoděk. Tanec a záběry nožek Krásky pod bohatou sukní nebo umírající manželka Zvířete (v době, kdy byl ještě princem) a delikátně stékající proužek krve od prsu k zadečku. Vzhledem k tomu, jaké herečky byly k dispozici, je výsledný materiál se směšnou přístupností – i když slzy jisté sochy by se neztratily jako proprieta k ehm, filmům pro dospělé – doslova zločinem proti lidskosti.
Kráska a zvíře (40%)
Pohádka o Krásce a zvířeti se dočkala nového zpracování a je jasné, že to autor schytá ze všech stran. Od staromilců znalých temné Panny a netvora za nedostatek temnoty. Od fanoušků postmoderních hrátek a hravosti vůbec za nedostatek postmoderních hrátek a hravosti vůbec. A od ctitelů milých pohádek za to, že to není tak milá pohádka jako ta od Disneyho... Pohádka se tu potkává s fantasy, popíjí s dýchavičným pošmourným hororem a randí s videohrou. Bohužel vše ve vší počestnosti. Pokud se přijdete do kina „dívat“, budete spokojeni. Pokud ale chodíte „sledovat příběh“, budete Christopha Ganse proklínat. Ale vždycky budete nadšeni, když do kina jdete na Léu Seydoux.
Kráska a zvíře si vyloženě říkal o přístup, jaký zvolil třeba Zack Snyder v nedoceněném Sucker Punchi.
Gans si však vystačí s malováním obrázků, nikoliv obrazů – což dokládá již úvodní voice over doprovázený listováním v knize s příběhem Krásky a zvíře a prohlížením jejích ilustrací. Ty jsou mimochodem výborným příkladem pohádkového kýče – ovšem kýče, který si drží jednotný styl, a proto funguje.
Zbytek filmu bohužel střídá plátno s plátnem, jak už jsme naznačili výše. Pohádka se potkává s fantasy, popíjí s dýchavičným pošmourným hororem a randí s videohrou. Bohužel vše ve vší počestnosti. Pokud se tedy jdete do kina „dívat“, budete spokojeni. Pokud ale chodíte „sledovat příběh“, budete Ganse proklínat.
Ale vždycky budete nadšeni, když do kina jdete na Léu Seydoux.
Kráska a zvíře (La Belle et la bête). Francie, 2014, 112 minut. Režie: Christophe Gans. Hrají: Léa Seydoux, Eduardo Noriega, Vincent Cassel, André Dussollier, Audrey Lamy, Sara Giraudeau, Mickey Hardt, Myriam Charleins, Marie Gruber, Richard Sammel.
