reklama
 
 

Recenze: Karate Kid naučí nejdůležitější věc v životě

22. 9. 2010 7:50
Remake klasického filmu přeneseného do Číny

Recenze - Zdá se, jako by každá generace potřebovala svůj motivační film. V novém tisíciletí však nepřichází nic nového, stále se ohlížíme do minulosti. Vrcholem snahy se nakonec stane povedený remake snímku, který ale už ve své době nebyl výjimečný nápadem ani provedením, a status klasiky mu dodalo pouze načasování.

Karate Kid v roce 1984 v sobě zachytil tehdejší módu dělat filmy jako prodloužené videoklipy;  krátce před ním a po něm přišly ještě kousky jako Top Gun, Rocky III a IV nebo Hříšný tanec. Na první pohled tyto tituly nemají mnoho společného, ale patří do jedné stylové, výchovné a „náborové" rodiny.

Je jedno, jestli po zhlédnutí zatoužíte jít na nábor do karate, boxerského oddílu, k letectvu nebo do hodin tance. Podstatné je, že tato díla šíří pozitivní náladu a navozují dojem, že si můžete vybojovat místo ve světě.

Sblížení kultur a montážní mýtus

Karate Kid zastává v této skupině na pozici „univerzální romantiky pro dospívající chlapce". Není to jenom akční film - na to je tu i ostatně i málo akce. Je to příběh o tom, jak získat holku tím, že nakopete zadek, respektive ukopnete hlavu nafoukanému frajírkovi, který vás šikanoval.

Zároveň nejde jen o to vyniknout nebo někomu ublížit (i když pocit satisfakce je pro divácký zážitek zásadní), hrdina především nachází sám sebe díky tomu, že získá mentora. V Karate Kidovi se starý pan Miyagi stává Danielovi druhým otcem nebo dědečkem, navíc jeho osoba reprezentuje sblížení kultur, respektive schopnost přijetí menšiny většinou, případně asimilaci tradičního vědění do každodenní populární kultury.

Karate Kid navíc skvěle účinkoval i na ženské publikum všeho věku - bojová umění ukazoval v neagresivní formě a subtilní Daniel vyvolával ochranitelské pudy; ostatně dodnes má místo v dívčích fantaziích (viz až do konce tento klip). Na druhou stranu astenická tělesná stavba a jistá neohrabanost Ralpha Macchia budila již tehdy v trochu zasvěcenějších divácích pochyby, že to, co předvádí, má něco společného s karate.

Karate Kid může být brán jako příklad humanismu v hollywoodské kinematografii (o tom svědčí i nominace na Oscara pro tehdy dvaašedesátiletého Pata Moritu), ale též jako typický zavádějící filmový mýtus. Jak říká jedna statistická poučka, aby se člověk stal expertem, musí něco dělat zhruba asi tak deset tisíc hodin; tedy i při čtyřech hodinách denně téměř sedm let. Čili představy, že jakékoli expertnější úrovně dosáhnete třeba za pár měsíců, je iluzorní, ale právě v tom nás filmová iluze  utvrzuje.

Karate Kid je postavený na zkratkovité montáži a videoklipovitém vidění světa, které nám sugeruje, že lze čas zkomprimovat do nejvýraznějších okamžiků. Od prohry a nezdarů nás k triumfu dělá jen pár střihů a vteřin, které si většina publika překládá do délky dnů či týdnů.

"Hudební film"

Nepamatuju si, jak to bylo v originále, ale v aktuálním remaku se mimochodem nikdy neřekne, kolik času má hlavní hrdina na přípravu na turnaj. (Některé indicie ohledně dat svátků vyznívají tak, že jde skoro o celý rok; jiné naopak naznačují zhruba tří měsíce.)

Jak kdysi podotkl spisovatel David Wong, filmy jako Karate Kid a Rocky jsou jedním z důvodů zkázy moderního světa, a onu ideologii „lehké dřiny" pak přesně parodoval loutkový snímek Team America písní „Potřebujeme montáž!"

Spojení Karate Kida s výše uvedeným Rockym se odehrává právě na poli videoklipové montáže - není bez zajímavosti, že píseň You´re the Best původně určená pro Rockyho III byla nakonec použita v Karate Kidovi, naopak skupina Survivor, jejíž Eye of The Tiger byla vybrána pro Rockyho, má i v  Kidovi další píseň The Moment Of Truth.  Že i nový film zůstal duchem osmdesátkový, dokládá i to, že finální turnaj doprovází skladba Back in Black od AC/DC.

Výčty skladeb nejsou samoúčelné, Karate Kid představuje vzor zvláštního „hudebního filmu", který se zásadně odlišuje od muzikálů. V nich hudební čísla a předěly neposouvají děj dál, ale shrnují ho a opakují, co jsme viděli. V Karate Kidovi je hudba naopak tím, co nese děj dál - nejen v sekvencích tréninku.

Dokonce i sbližování dvanáctiletého hlavního hrdiny s čínskou spolužačkou Meiying se odehrává za zvuků Poker Face od Lady Gaga v pekingské herně. Malý Dre má navíc díky nepopiratelnému tanečnímu talentu dobré předpoklady naučit se elegantnímu jazyku bojových umění a cit pro hudební rytmus ho pojí s Meiying, která se věnuje hře na housle.

Umocněný remake

Nový Karate Kid v jistých ohledech překonává originál tím, jak je zde vše hladce propojené a zapadá do sebe - a nenarážím tím jen na fakt, že jeřábí technika v karate byla v původním filmu vymyšlená, zatímco jeřábí kung-fu je existující styl.

Dějová linka je pořád stejně jednoduchá: chlapec se přestěhuje s matkou do cizího prostředí, dostane se do konfliktu s místními stejně starými grázlíky, zakouká se do spolužačky, před jedním z výprasků ho zachrání starší Asiat, který ho začne učit bojovému umění a dovede ho k triumfu na výročním turnaji. Onu hladkost v porovnání s originálem mu propůjčuje jak výměna „odsekávaného" karate za „plynulejší" kung-fu, tak techniky zesílené střihové kontinuity, kterou si hollywoodské filmy vypracovaly v posledních desetiletích silně ovlivněny hongkongskou akční školou.

Jakýkoli prvek, na nějž si vzpomenete u originálu, se v remaku umocňuje - souboje vypadají tvrději, výcvik má mnohem komplexnější strukturu, trauma hrdinova učitele je hlubší a tragičtější, izolace hlavního hrdiny a pocit vykořeněnosti drtivější. Zatímco v originálu byl cizincem právě starý pan Miyagi, nyní se americký černošský školák s copánky ocitne v Číně.

Pochopitelně, při jakémkoli střízlivějším popisu nelze nový snímek označit za nic jiného než naprostý etnografický a sociální kýč. Země s autoritářským režimem je vykreslena jako území harmonie, s překrásnou přírodou a skromnými pracujícími lidmi; oko cizince si prohlíží jen Potěmkinovy vesnice.

Vzhledem k tomu, že film vznikal v koprodukci s Čínou a ukazuje exkluzivní lokality, nebylo možné líčit prudké sociální kontrasty ničím ostřejším než tím, že občas nefungují kohoutky;  a i to je nedorozumění.

Poselství nad učesané významy

Karate Kid uměle navozuje porozumění mezi kulturami, národy a rasami jen za cenu toho, že z reality vymaže skutečné překážky, jazykovými počínaje a politickými konče. V jistém ohledu však větší kamufláž vyvíjí snímek vůči Americe - v podstatě děsivou situaci, že dělníky ze zkrachovalé továrny v michiganském Detroitu odvelí pracovat na druhý konec světa, nechá v osobě hrdinovy matky přijmout nejen jako „nezbytný úděl", ale i „novou příležitost".

Když si na chvíli vzpomenete, jak naprosté selhání kapitalistického systému v Detroitu zobrazil Michael Moore v několika svých dokumentech (jako fakta bez demagogie a manipulace), dojde vám, v čem tkví největší pohádkovitost nového Karate Kida.

Jenomže síla některých příběhů se prosadí, i když se jinak vše okolo pečlivě učesává. Snímek si je od počátku vědom, že navazuje na něco staršího a lehce proměňuje některé významy. Už název je vlastně ironický - Karate Kid tu slouží jako posměšná přezdívka, kterou hrdinovi dají šikanující výrostci. Stejně tak Dre sám sebe vnímá jako součást součástí nějaké mytologie - to když přirovnává mistra Hana (v podání okouzlujícím způsobem zestárlého Jackieho Chana) ke skřítku Yodovi  z Hvězdných válek a tradiční energii čchi k vesmírné Síle.

Kdyby měl být Karate Kid hodnocen jako produkt globalizovaného zábavního průmyslu, padnou zmínky o tom, že všichni herci hrají dobře poměrně nevěrohodně napsané role. Že režisér skvěle udržuje v tempu dosti rozvláčný příběh, až se ani nedá říct, kde by bylo nejlepší ustřihnout něco ze 140 minut stopáže, jelikož vše se zdá být důležité.

Ovšem kdybyste měli dotyčný snímek hodnotit jako umění s filozofickým přesahem, dopadlo by to už kdovíjak. Jenomže Karate Kid zapadá mezi lidová díla, u nichž je poselství důležité a nakonec přebíjí cokoli ostatního - i zábavu, napětí a dojetí.

To poselství řečené zcela otevřeně bez jakéhokoli šifrování vám nakonec dá do života víc než ledasjaký sofistikovaný počin. „Ve všem, co děláš, je kung-fu," říká pan Han a nemyslí tím boj nebo prostou techniku a tělesné cvičení. Kung-fu v čínštině obecně znamená umění, ale dalo by se to chápat i jako "přístup" či "postoj".

Tak jako se Dre učí mnohotisíckrát znovu a znovu sundávat bundu a věšet ji na věšák, panu Hanovi nejde o pohyb ani o pokoru a poslušnost nebo trest za to, že Dre neposlouchá maminku. Princip je jinde. Musíš to dělat s nasazením, tak, jako by to byla jediná věc, na které záleží. V čemkoli můžeš rozvinout mistrovství a dokonalost, teprve ve vztahu k věcem vzniká kvalita; ta není ve věcech samých.

Tak jako hrdinové ze starých řeckých bájí a antičtí filosofové snažili dosáhnout „areté" (zdatnosti, statečnosti, ctnosti, povinnosti vůči sobě, úcty k celosti), tak jako na stovkách stran usilovného přemýšlení hledá Kvalitu s velkým K hrdina knihy Roberta M. Pirsiga Zen a umění údržby motocyklu, tak jako mají „attitude" lidé, kteří chtějí něčeho dosáhnout a naprosto se do toho ponoří.

Jestli toto aspoň zčásti dovede Karate Kid předat některým dětem ve správném věku, pak dosáhl víc než mnohé výchovné, ale vlastně málo odvážné dětské a dětinské filmy, v nichž nikdo nepozná bolest a námahu.

Karate Kid
Karate Kid
Žánr: Akční, Drama, Rodinný
Režie: Harald Zwart
Obsazení: Jackie Chan, Jaden Smith, Taraji P. Henson, Rongguang Yu, Wenwen Han, Zhensu Wu, Zhenwei Wang ad.
Délka: 140 minut
Premiéra ČR: 16.09.2010

autor: Kamil Fila | 22. 9. 2010 7:50

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama