reklama
 
 

Recenze: Kapitalismus musíme odstranit, hlásá Moore

3. 2. 2010 8:20
Dokumentarista: Zamilovali jsme se jen do iluze

Recenze - Víme už dlouho, že Michael Moore patří k nejhalasnějším kritikům systému, jemuž se zkratkovitě říká kapitalismus. Jen doposud to slovo nikdy nevyslovoval tak nahlas a s tak jednoznačným odporem, v němž není ani tak pasivní znechucení jako spíš zcela uvědomělá výzva k přímé akci.

"Kapitalismus musí být zničen a odstraněn, aby místo něj mohl nastoupit lepší řád," tak zní jasné poselství z jeho nejnovějšího filmu Capitalism: A Love Story, který měl už na podzim českou premiéru na festivalu dokumentů v Jihlavě a nyní k nám vstupuje ve čtyřech kopiích do kin.

Český distribuční titul O kapitalismu s láskou je ovšem naprosto nesmyslný; těžko říct, kdo by se po zhlédnutí snímku mohl domnívat, že by tak volný překlad mohl mít náhodou ironický význam.

Jistě, Moore je jako vždy vtipný, používá ironii i sarkasmus, ale název zcela jednoznačně vychází z hlavní myšlenky filmu, která je vážná. Moore totiž tvrdí, že hlavní problém, proč kapitalismus stále existuje, přestože se jeho podstata neslučuje s principy demokracie, je v tom, že jsme si k němu vytvořili milostný vztah.

Přiznávám, že mu podlehnu

Doslova tvrdí - a dosti přesvědčivě, dokonce bez velkých manipulací, jež jsou pro něj jinak typické - i dokládá, jak oficiální propaganda lidem vtloukla do hlav, že kapitalismus je dobré zřízení a že poskytuje tak velkou svobodu, že nakonec všichni mají šanci být bohatí.

A v této naivní víře a jakési milostné poblázněnosti pak většina lidí strpí zjevné nespravedlnosti, které páchají ti nejbohatší na těch nejchudších. Moore tedy mluví o kapitalismu nikoli s láskou, ale ukazuje dějiny naší nenaplněné (a nenaplnitelné) love story s kapitalismem.

Snímek se soustředí především na stále probíhající finanční krizi a ve velmi širokém plánu hledá její příčiny. A zde někde už může nastoupit kritika, jež se věnuje způsobu, jakým Moore pořádá materiál pomocí určité rétoriky.

Přiznám se, že Moorovi v kině v podstatě vždy podlehnu jako mladá naivka protřelému svůdníkovi. Jeho filmy mě rozesmějí přesně na těch místech, kde mají (a myslím, že i když ho nemáte rádi, tak mu musíte přiznat smysl pro humor), v několika momentech mě dojmou k slzám (ano, je to citový vyděrač) a v těch nejvypjatějších chvílích se spravedlivě naštvu na "ty nahoře" (ano, je to populista).

Po vyjití z kina mám víceméně jasno, kdo jsou ti zlí a kdo jsou oběti, v hlavě se mi znovu a znovu přehrávají mnohé absurdity, v nichž jsme nuceni žít, a zažívám krátký pocit satisfakce, že aspoň někdo těm darebákům řekl pravdu, a udělal z nich navíc s pořádnou dávkou zlomyslnosti úplné idioty.

Hloupost srovnatelná s komunismem

No a pak strávím zhruba stejný čas jako v kinosále u Wikipedie a Googlu, abych si ověřil, co všechno Moore vytrhl z původního kontextu a smontoval do kontextu s posunutými významy (viz zde a zde). Další čas pak zabere uvědomit si, jakou přesvědčovací strategii Moore používá na publikum, aby byl při vší své radikalitě masově přijatelný.

V Capitalism: A Love Story si především dává velice záležet na tom, aby ze sebe setřásl podezření, že chce socialismus sovětského, kubánského nebo čínského typu. Jde na to jednak ironicky - ukazuje, že při Obamově volební kampani, kdy byl demokratický kandidát obviňován z toho, že je socialista, to jeho veřejnému obrazu nijak neuškodilo; dokonce čím byla obvinění hysteričtější, o to víc Obamovi stoupaly preference a lidé byli až zvědaví, co vlastně ten socialismus je.

A pak Moore přinese čtení z americké ústavy, kde žádná pasáž neodpovídá tomu, co je vydáváno za základ kapitalistického systému. Principy a hodnoty kapitalismu jsou naopak názorně demonstrovány v dobových ideologických agitkách z 50. let, které si svou hloupostí nijak nezadají s komunistickými agitkami té doby na druhé straně železné opony.

Potom Moore přinese i slavný projev prezidenta Roosevelta rok před koncem druhé světové války, který se zasazoval o druhý dodatek ústavy o základních právech lidí - jejž by někdo označil za čistý socialistický manifest, ale v rámci amerických dějin jde o nejčistší projev demokratického myšlení. Tím se Moore zbaví podezření, že by do amerického prostředí zatahoval cosi cizorodého a nebezpečného.

Hlavní trumf, jímž Moore dovede ovládnout davy - tedy především v USA - je ale odkaz k Ježíšovu učení v Bibli. Na pomoc si přitom vezme několik kněží od řadových kazatelů po katolického biskupa a všichni mu dosvědčí, že kapitalismus je proti křesťanským zásadám solidarity a že jde o naprosto nespravedlivý systém, který představuje čiré zlo, jež by nekompromisně mělo být smeteno z povrchu Země.

Decimace střední třídy

Moore se tedy distancuje od toho být marxista a komunista, ale prezentuje se jako hluboce věřící soucitný katolík, který na rozdíl od hrabivých kapitalistů zná původní význam americké ústavy. Jeho cesta představuje pravou demokracii na rozdíl od současné plutokracie, kde jedno procento nejbohatších má víc ekonomických prostředků a moci než 95 procent těch nejchudších a zbylá střední třída je stále více decimována.

Paralela mezi Ježíšem, Moorem a Obamou musela ohromně účinkovat před pár měsíci, kdy byl nový prezident ještě v kurzu. Nyní celá tato konstrukce poněkud bledne, nicméně bylo by dost obtížné prokázat, že Moore je například proti svobodnému podnikání a že by chtěl nastolit diktaturu proletariátu.

I tady totiž ví, kudy se vydat - schválně nabídne příklady amerických podniků, kde jsou zaměstnanci i vlastníky a ředitel nevydělává víc než jeho podřízení; a přesto, nebo právě proto tyto firmy - ať už se jedná o soukromou pekárnu nebo kybernetické středisko - produkují milionové zisky, jež jsou ovšem spravedlivě rozděleny mezi všechny. Tedy žádné utopie, ale reálně fungující inspirativní věci.

Přesvědčivě působí i exkurs do minulosti, kde je vidět, že v 50. letech existovala mnohem větší míra zdanění, přesto víceméně všichni měli dostatek, rodina se uživila z jednoho platu, lidé měli sociální jistoty, nebyli zadlužení a ještě měli čas na odpočinek.

Když pak nabídne obraz dneška, kde nejbohatší mají malé daně (a tím pádem neuvěřitelné přebytky majetku, které neinvestují do ničeho užitečného), a naopak ti nejchudší jsou zatíženi obrovskými dluhy, z nichž v životě nevybřednou, mají několik zaměstnání a banky je neustále okrádají, asi se nenajde nikdo, komu by takový stav světa připadal v pořádku.

Pojišťovací hyenismus

Asi nejbrutálnější pasáží je odhalení systému tzv. mrtvých balíků (dead peasants), což jsou pojistky velkých firem, které uzavírají s pojišťovnami na své zaměstnance. Tyto životní pojistky nejdou v případě úmrtí pozůstalým rodinám, ale firmám, pro něž je tedy výhodné, pokud lidé umírají podle plánu, a nejlépe pokud umírají nečekaně - nejvýnosnější jsou mladé ženy.

Tento hyenismus, jenž mazaně využívá skulin v zákonech, převyšuje i hyenismus realitních makléřů a spekulantů, kteří skupují nemovitosti pod cenou - což vede k tomu, že spousta lidí nemá kde bydlet, města se postupně vylidňují a rostou zástupy bezdomovců, kteří pak nemohou najít práci atd.

Moore v závěru podnikne velkou komediální performanci, když přijede na Wall Street a celý ho obtáhne policejní páskou "crime scene" (místo zločinu). V té chvíli už totiž divákům ukázal, jací ptáčci zapříčinili finanční krizi a ještě ke všemu manipulovali i s politiky, kteří jim odsouhlasili tzv. záchranný balíček 700 miliard.

To už se film dme především potlačovaným vztekem, který jen občas sublimuje do vtipu. Většinou ale Moore mluví zcela vážně; toto si nezasloužíme a musíme se vzbouřit. A sám dodává: v takové zemi, jako je tato, nechci žít, ale zároveň nebudu odcházet, protože chci, aby se to změnilo.

Capitalism: A Love Story je film-zbraň, jasný útok na současné americké zřízení. Pozoruhodné je, že Moore si dává schválně pozor, aby vyvážil svůj pohled na věc tím, že evropské země takto hyenistickou a gangsterskou formu bankovního kapitalismu nemají.

Nejlepší z možných světů?

Tím samozřejmě pomíjí spoustu problémů, jimiž prochází Evropská unie jako celek i jednotlivé státy, které mají každý svou formu kapitalismu a demokracie, a východní země k tomu navíc každá svou jedinečnou zkušenost se socialismem, takže pro její obyvatele není příjemné naslouchat Moorovu rozhořčenému agitování.

Vyvracet Moorovi jednotlivosti nicméně nemá velkou cenu, protože celkovou mozaiku to moc nenaruší. Díky nepopiratelné zábavnosti mu navíc odpustíte i poklesky, například sklony k sentimentalitě, okázale najevo prezentovanou víru v Boha, nošení šupáckého kostýmu, jímž se hlásí k dělnické třídě, ačkoli je sám dávno multimilionář, či možná přehnanou stopáž a občasnou povrchnost.

Za Capitalism: A Love Story ale stojí i ohromná rešeršní práce, velký filmařský talent a upřímná snaha o to sdělovat důležité věci a odhalovat mnohé skryté souvislosti.

Vzhledem k tomu, že Moore nejen analyzuje, ale i provokuje, agituje a sám pochopitelně manipuluje s informacemi, případně používá slova v trochu jiném než obvyklém významu, nedělal bych z něj hlavního mluvčího "západních levicových intelektuálů". Pokud máte zájem o serióznější díla na podobná témata, doporučuju buď Doktrínu strachu od Michaela Winterbottoma zachycující přednášku Naomi Kleinové nebo starší film Adama Curtise (např. Power of Nightmares).

Základní poselství všech těchto děl je však stejné a těžko si představit, že by někdo v opozici k nim byl schopný natočit film, jenž by dokázal obhájit současný globální stav jako "nejlepší z možných světů".

U Moora je potřeba rozlišovat a vlastně i odděleně hodnotit několik věcí: a) samotnou filmařinu, b) kontext, do jakého svou výpověď vsazuje, c) důsledky, které by z jeho filmů měly vyplývat pro reálnou politiku.

Pokud Capitalism: A Love Story beru jako pamflet, který se snaží (víceméně stejně podpásovými zbraněmi) působit proti propagandě amerických mainstreamových médií a dělat to tak, aby jeho poselství přijali hlavně obyčejní lidé křesťanského vyznání, kteří obvykle nejsou schopni prohlédnout určitou ideologickou manipulaci, pak je Moorův film obhajitelný a vlastně velmi přínosný.

Moore de facto jen říká: Kapitalismus, jak jsme ho znali a měli rádi v 50. letech, zmutoval v něco úplně jiného. Měli bychom tedy přestat žít v romantické iluzi a zbavit se své nešťastné a neustále nenaplňované lásky k ideálu, který už dlouho neexistuje.

Tomuto poselství ale bude asi nakloněno poměrně málo obyvatel Česka, kteří si svou lásku k iluzivní formě kapitalismu prožili teprve v 90. letech.

O kapitalismu s láskou
Capitalism: A Love Story
Žánr: Dokument, Drama, Komedie, Krimi, Špionážní, Thriller
Režie: Michael Moore
Obsazení: Michael Moore, Wallace Shawn, Thora Birch. V archivních materiálech: John McCain, Sarah Palin, Ronald Reagan, Franklin Delano Roosevelt, Arnold Schwarzenegger, George W. Bush, Martin Luther King, Helmut Kohl, Barack Obama, Joseph Stalin, Bela Lugosi ad.
Délka: 127 minut
Premiéra ČR: 04.02.2010

autor: Kamil Fila | 3. 2. 2010 8:20

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama