Recenze - Nebudeme si dělat legraci z oněch deseti tiskových stran sestávajících z vět typu „Napětí filmu, vycházející z jeho postav, bude udržovat diváky v neustálém napětí".  Mnohem „napínavější" bude srovnat si představu z presskitu s reálnou podobou snímku Jsem číslo čtyři.

Tím číslem je mladík,  potýkající se s neustálými změnami prostředí a identity, ale taktéž s podivnými nadpřirozenými schopnostmi, které se u něj náhle objevují.  Tyto indicie spolu se škatulkou „napínavý thriller" (ach, ta slast z pleonasmů!) zavdávají indicie k představám o Jasonu Bourneovi kříženém s komiksovkou pro teenagery. A prvních pár minut zhruba tak nějak vypadá. Vzápětí se bohužel ukáže, podle kterých žánrů a v jakém tempu se bude dál pokračovat.

Foto: Falcon

Po střihově i vypravěčsky svižné pralesní honičce, v níž obzvlášť vynikne kamera Guillerma Navarra, pravidelného spolupracovníka Guillerma Del Tora, a po krátkém floridském plážovém intermezzu se děj pohodlně usadí na zápraží v zapadákově Paradise kdesi v Ohiu.  Mimozemšťan Číslo čtyři tu přijme další, bohužel poslední  identitu - a jako ten nejobyčejnější John Smith by se tu pro dobro vlastní rasy měl pokusit co splynout s prostředím a poklidně dospět. Ty dvě věci však jaksi nejdou dohromady  už vzhledem k povaze mimozemské puberty.

Akta X potkávají Buffy a Stmívání

John se potýká s nabýváním oněch mimozemských superschopností, což je proces z jakéhosi důvodu důležitý pro záchranu před zlými Mogadoriány. A přitom ví, že je další číslo na seznamu k „odškrtnutí". Stejně tak zároveň sílí podezření diváků, že hlavním arsenálem producentského hračičky Michaela Baye jsou tentokrát útržky devadesátkových seriálů.

Foto: Falcon

Nejenže nepůvodní snímek skoro nemá cenu popisovat jinak než pomocí nálepek, nejenže vhled do mytologie je na úrovni podprůměrné epizody nějaké sci-fi série na hony vzdálené televiznímu prime-timu. Ani celá zápletka nevydá na víc než díl Akt X řezaný sterilizovanou Buffy, zabíječkou upírů.

Balancování mezi všednodenními problémy náctiletého a jeho vyšším posláním, stejně jako snaha mísit akční pasáže s melodramatickými linkami však postrádají vtipnost i popkulturní rošády známé právě z Buffy. Nevýrazné postavy v dlouhometrážní stopáži prožívají seriálovou romantiku, kterou občas opepří trocha falešného napětí. Nudnou vážností to připomíná Stmívání, ale jeho hrdinové byli aspoň emo; z protagonistů Čísla čtyři si nezapamatujete ani ty útrpné pohledy a nesmělé okusování rtu.

Postavy neprojevují skoro žádné emoce a hlavně žádné nevyvolávají. Na vině je nevýraznost jejich představitelů, ale hlavně neúspěšný pokus vnášet thrillerovou vážnost do teenagerského seriálu, respektive patos  wilightu do onoho Bayova hra(či)čkářství. Jedinou výraznou Johnovou emocí je vztek; o jeho dalších citech se dozvíme jen slovně, zato velkolepě, neboť „mimozemská láska na rozdíl od lidské trvá navždy". 

Foto: Falcon

V podání Alexe Pettyfera nedokáže hlavní hrdina ani vyvolat aspoň špetku potterovského či spíš spider-manovského úžasu při objevování svých telekinetických schopností. Pak nám ale může být vcelku ukradený jako běžný středoškolák, natož jako mimozemský superhrdina.

V kostce řečeno, vše se moc a moc snaží stát na postavách, jež přitom nemají co nabídnout. Není tu prostor rozehrát vztahové polohy: Johnův charakter je vinou nepropracované charakteristiky jeho rasy či vinou scenáristické bezmoci neprůhledný, jeho motivace nejasné a charisma absentující. Ze stejných důvodů selhává akční linie. Netušíme nic o důležitosti Johna pro osud jeho rasy, o jeho místě v hierarchii devíti čísel,  která mají být odstraněna; ani nevíme,  proč jsou to vlastně ti hodní.

Mimozemští teenageři to mají těžké

Film je adaptací prvního dílu teenagerské knižní série, zatím ale existuje právě jen úvodní díl. Dokážu si představit, že v  knize to všechno (po)slouží postupnému dávkování informací a půjde o strategii udržující napětí napříč díly. Tady to však atmosféře ubírá; bojuje se prostě jen tehdy, když nás zlo dožene, a zlo nás dožene tak akorát přesně před koncem filmu. Tak akorát dorazí i slečna Číslo šest…

Foto: Falcon

Finále konečně hýří akcí. Na thriller se spíš zapomnělo, na patos nikoli, ale díky kvalitnímu nasnímání a přítomnosti zábavných obřích mutantů je na co se dívat. Přesto režisér D. J. Caruso zdaleka neoplývá takovým talentem pro fetišizaci akce jako sám Bay - takže audiovizuální orgie plné zpomalených záběrů, které by podtrhly a částečně ospravedlnily nesmyslnost zbytku, se nekonají.

Mimozemští teenageři se teleportují, telekineticky pohazují obludkami a mají to těžké, protože nejsou jen v nemilosti znepřátelené vesmírné rasy. Lidstvo je kvůli podivnému chování a spoustě technologií nalezených v bytě Johna a jeho ochránce považuje za teroristy.  Ještěže víme, že klišé bude učiněno zadost a po vyřešení milostného trojúhelníku helfne i zlotřilý fotbalista, šéf partičky školních bouchačů. Všemu pak samozřejmě sekunduje školní podivín, obrýlený „ufolog".

Nedosti na tom, že vše je poslepované z nejneoriginálnějších dílků; ty dílky se navíc snaží být nostalgické či retro, protože jsou „ták strašně devadesátkové", že to dnešní teenageři rozhodně nemohou brát jako cool. Nostalgií po devadesátých letech (natož jejich seriálové podobě) se zatím netrpí. Náctiletí si je jen nepamatují, u dospělých jsou pořád v kurzu spíš osmdesátky. 

A nový trend na základě tohoto filmu patrně nevznikne. Caruso, známý především hitchcockovsky laděnými thrillery Disturbia a Oko dravce, si tu nejspíš zavzpomínal na televizní léta v seriálu Smallville o dospívání Supermana.  Jeden ze tří scenáristů zase na nádeničení ve zmíněné Buffy. Zatímco hitchcockovští hrdinové jsou obyčejní lidé uvržení do neobyčejných situací, protagonista Čísla čtyři je vlastně spíš opakem, neobyčejným mladíkem uvrženým do maloměstské nudy, v níž čeká, až ho neobyčejné věci samy doženou.

Marně přemýšlím, zda jsou potenciální cílovkou tohoto „thrilleru naruby" spíše „spidermanovští" kluci či „twilightovské" holky. Patrně ani jedni, protože Akta X jsou nenavratitelně „out".